M P Rainer Maria Rilke a Alma Mahler – dva různé a vcelku komplikované osudy spjaté se středoevropskou kulturou a společností přelomu 19. a 20. století. V názvu výstavy Šílenství je stráž noci navíc odkazuješ přímo k jedné z Rilkeho básní. Ve své výstavě těmto generačně spřízněným osobnostem věnuješ dva sály. Proč právě jim?
E B Oba patří do naší kulturní historie, která nebyla jen česká, ale také německá a samozřejmě rakouská. Moje a jejich cesty se dlouhodobě tak nějak křižují. Když jsem se před pár lety zabývala francouzskou sochařkou Camille Claudel a Sidonií Nádhernou, Rilke v životě obou těchto žen figuroval. V roce 1902 cestoval do Paříže, aby napsal práci o Augustu Rodinovi, jehož múzou byla právě Claudel. Stal se zároveň Rodinovým sekretářem a v této – pro mě poněkud podivné – pozici navštěvoval také Vrchotovy Janovice, Sidoniino místo. Sidonie Rilkovi učarovala a zároveň se stala jeho múzou. Rilke mě přivedl k Almě Mahler, ta komponovala písně na motivy jeho básní a s jejím pozdějším manželem, Franzem Werfelem, se navíc Rilke potkal během války při práci ve Vídeňském válečném archivu; tam pracovali, aby se vyhnuli bitvě v poli. Rilke s Almou žili ve stejné době, ale jinak byli naprosto rozdílní (tedy kromě toho, že měli velice bujarý milostný život). Rilke byl jemný a inteligentní, ale také křehký a nevyrovnaný muž, kterého ženy podporovaly a opečovávaly. Alma byla femme fatale tehdejší doby – krásná, žádoucí, ale zároveň talentovaná, což u mužů vyvolávalo lásku i obavu.
Pro postavu Almy, která je v instalaci obklopena klíčovými muži jejího života, mě inspirovala historka s jedním z nich – s Oskarem Kokoschkou. Almu velmi miloval. Když ho opustila, nechal si vyrobit loutku v její podobě a v životní velikosti; bral ji všude s sebou, než údajně shořela. Proto jsem vyřezala levitující Almu pouze zezadu – je reálná jen napůl. Její partnery jsem ztvárnila tak trochu jako hračky: jsou vyřezaní z tvrzené polyuretanové pěny, materiálu křehkého, který pomalu žloutne a který se postupem času proměňuje v něco podobného mořské houbě.M P Příměr k mořské houbě – což je mimochodem mořský živočich a ne rostlina – je vlastně docela zvláštní. Pěnový polyuretan jako izolátor je syntetický, ale vzniká na organické bázi. Proč si léta vybíráš materiály, které jsou docela nesochařské a navíc chemicky vyrobené?
E B Nejdřív jsem pracovala s polystyrenem, začala jsem s ním už asi před třiceti lety. Důvod byl vlastně docela prozaický. Chtěla jsem řezat velké sochy, ale s ateliérem v šestém patře to bylo v klasických sochařských materiálech nemožné. A polystyren je lehký! Léta jsem z něj vyřezávala takové křehké monumenty, kombinovala ho s jinými materiály a kolorovala. Mohla jsem se svými díly navíc sama manipulovat a nebyla závislá na pomoci druhých. Polystyrenové plastiky lze povrchově dobře zakonzervovat, takže nás určitě přežijí – v tomto ohledu jsou podobně trvanlivé jako ty z tradičních materiálů. To samé platí pro sochy z polyuretanové pěny, jsou pevné, ale lehké. U PU mě zároveň baví nejen měnící se barevnost, ale i specifická struktura. Je příjemný na dotek a je teplý.
M P Významný segment tvojí výstavy v Colloredo-Mansfeldském paláci tvoří autoportréty malované na papíře. Vznikaly v době, kdy jsi trpěla částečnou ztrátou zraku jednoho oka. Svůj – naštěstí dočasný – zdravotní handicap jsi přesto využila tvůrčím způsobem. Jak zpětně vnímáš tuto zkušenost?
E B Oko mi prasklo v okamžiku, kdy jsem pracovala na soše Almy Mahler. Nikdy bych si nemyslela, že se někdy v životě budu věnovat autoportrétům, a navíc s takovým nutkáním. Když jsem najednou všechno viděla přes hnědou skvrnu a do toho zčistajasna zmizely rovné tvary a částečně i barvy, asi jako každý člověk jsem propadla panice, že už nikdy neuvidím; zdravým okem jsem si četla na internetu diagnózy, které nebyly vůbec příznivé. V této tísnivé situaci jsem si dala za úkol denně zachycovat svou podobu podle pohledu do zrcadla, který byl díky ztrátě zraku nutně deformovaný a rozostřený, a taky podle aktuálních pocitů. Vznikl takový deníkový záznam. Vnímala jsem to ale částečně i jako terapii. Z počátečních frustrujících stavů jsem se dostala až do radostných okamžiků objevování nových podob sebe samotné. Když jsem zase začínala vidět, zájem o vlastní tvář mě opustil.
M P V poslední době překvapuješ nejen tím, že jsi po řadě let začala zase malovat, i když ses na umělecké scéně prosadila hlavně jako sochařka. Neočekávaný je také tvůj odklon od člověka k přírodě. Co tě na podmořské flóře a fauně tak fascinuje?
Byla to vlastně reakce na zmiňovanou ztrátu zraku. Když jsem najednou zase viděla svět v jeho barevnosti, měla jsem potřebu zachycovat všechnu tu krásu, která má ale úplně jinou povahu než krása, jak ji pojímá lidská společnost. Z mého ateliéru v činžovním domě není kromě betonu, střech a Pakulu [Kongresového centra] vidět vůbec žádná příroda. Na jednu stranu mě nic od práce nerozptyluje, ale příroda mi stále víc chybí. Proto jsem začala kreslit barevně bohatý svět podvodních rostlin a trochu jejich podoby domýšlela.
Následně přibyli i mořští bezobratlovci – drobní, někdy až mikroskopičtí živočichové. Cykly Rostliny a Vodní bytosti jsou tedy trochu reálné a trochu imaginární. Kreslila jsem je hlavně olejovým pastelem na černou plochu, aby vynikly barvy i roztodivné tvary rostlin. Fascinovala mě přírodní „estetika“, ale stále víc jsem chtěla vniknout pod povrch forem a pochopit fungování přírody také z vědeckého hlediska. Proto jsem se stala členkou fanklubu sira Davida Attenborougha. Jeho práce je sice hodně popularizační, ale myslím, že je důležitá. Také jsem začala navštěvovat různé vědecké servery, které mi poskytovaly – a pořád poskytují – důležité informace týkající se bezobratlých sladkovodních a mořských živočichů, třeba láčkovců, trubíšů, hlavonožců, žahavců… Inspirovaly mě medúzy, měchýřovky, nezmaři. Navíc se stále objevují další druhy těchto pozoruhodných bytostí, které ještě nemají jména. Jiné ale zase bohužel nenávratně mizí, stejně jako mnoho dalších, větších a „viditelnějších“ živočišných druhů.M P Tvůj zájem má nepochybně také ekologický podtext.
E B Ano, trápí mě devastace naší planety a mé „přírodopisné“ cykly na ni také reagují. Když naše rodina během covidu přesídlila do Šluknovského výběžku, z oken jsem sledovala, jak nákladní auta denně odvážejí pokácené stromy. Tam, kde dřív bývaly husté lesy, začínají být holé stráně. Z žalostného pocitu nenahraditelné ztráty vznikly ty nejdelší kresby, které teď v GHMP vystavuji. Jaro 2020 má víc než sedm metrů. Ničení přírody a klimatické změny jsou průšvih, který se týká nás všech.