Skepticky a nadějně Pavel Klusák, šéfredaktor

Úvod textu bude skeptický, uvidíme, zda se vypíšeme k naději. Je léto, cestujeme, vedle českých galerií vstupujeme i do velkých mezinárodních. To kulturní bohatství! Ta šíře a rozmanitost, o níž jsme snili, zvlášť patříme-li k ročníkům, které zažily epochu citelnější izolace. Nyní vplouváme jako do bazénu do shopů při galeriích: co vedle zážitku si odneseme do pokračování našich životů?

V galerijních obchodech jsme dnes obklopeni knihami nejen o výtvarnu: místa pro současné umění si vzala za své i uvažování o světě, skvěle! Proto tu nacházíme důkladné spektrum publikací o jizvách a traumatech naší společnosti. O Zemi, klimatu a budoucnosti, o genderu, problematizovaných sexuálních menšinách, o ženě a potřebě nastolit ještě zásadnější rovnost pohlaví než k jaké jsme pokročili dnes, o postkoloniální situaci a odpovědnosti prvního světa k ostatním, o příbězích, kterým bílá většina dosud nedopřávala dost silný hlas. Mnohé z těch textů jsou psány vynikajícími osobnostmi, jejichž inteligence, vzdělání, vizionářství a důvtip z nich činí silné mluvčí. Rozhlížíme se a cítíme se jako v nádrži naplněné úvahami o diktaturách posledního století i apely pro století příští. Jsou zde návrhy na odchod do introspekce, zároveň i provokace k těm nejveřejnějším performancím.

Čím větší obchod, tím více myšlenek – a tedy i hmotného hranatého zboží. Uprostřed navršených textů, v nichž je uloženo tolik snahy a apelativnosti, se nás může zmocnit pocit, že globální knihovna nijak nesouvisí se stavem světa okolo. Alespoň se nezdá, že by společnost tyto knihy vnímala a aktivně reflektovala, moudřela, zbavovala se xenofobie, že by dokázala reagovat na chuť mocenských center válčit, na postupující signály klimatické krize, na výzvu k sociálnímu smíru. Knihy, u nichž najednou vnímáme spíš hmotu a tíhu než obsah, mohou působit jako místo, kde snaha o pohyb vpřed nakonec zas jen podklouzne.

Tolik skepse, že? Snad souvisí s tím, že knihy, nezbytné a milované, vedou k individualismu, člověk čte sám. A to nejtěžší na dnešní přeměně (bez servítků bychom měli napsat: záchraně) světa spočívá v tom, že ji musí vyjednat společnost.

Skepse se začne přece jen drolit, když v galerii přejdeme od knihovny do živých akcí, diskusí, dílen, mezioborových setkání. Čím to, je tu snad blíž naději? Zdá se mi, že ano: skrze energii konkrétních kreativních osobností, skrze vitalitu, odevzdání tématu, živoucí potřebu podílet se na hledání.

Umění nemá za úkol nabízet řešení: ale rozviřuje status quo a nabízí funkční, užitečné platformy. Máme před sebou řadu živých setkání v rámci Bienále Ve věci umění: ženy s bezdomoveckou zkušeností z Prádelny jsou jedněmi z mnoha aktérů, přečtěte si s nimi v tomto Qartalu rozhovor. Léto a teplý začátek podzimu jsou navíc zostřenou sezónou vycházek, komentovaných prohlídek, dalších programů. Je tu BioTroja, znovuotevřená Bílkova vila, veletrh Art Book Fair. Pro každého a zvláště pak pro spíše introvertní typy, k nimž patří autor těchto řádek, je podnětnou korekcí případné skepse výprava mezi ty, kdo se zajímají a posouvají věci dál.