Smát se zlozvykům druhých mi přijde málo Petr Vizina, Kateřina Šedá

Q. Rozhovor vedeme na dálku. Zrovna jedete do Curychu, kde jste vyhrála soutěž s projektem na seznamování starousedlíků s novými obyvateli. Oč přesně jde?
KŠ. Podobné typy soutěží existují vedle Švýcarska například v Rakousku. Při realizaci nové stavby jde několik procent nákladů na umělecké dílo. Poprvé vyhrál projekt, který je nehmotný, takže i pro ně samotné se jedná o experiment. Projekt se jmenuje Radio Guggach, nejen podle městské části Guggach, ale také proto, že tady dřív sídlila největší švýcarská rozhlasová stanice. Vzniká tady nová čtvrť a autoři měli za úkol uměleckým dílem seznámit nově příchozí se starousedlíky. Případně, což jsem nevěděla a v zadání to logicky nebylo, vylepšit situaci naštvaných, kteří se museli přesunout, například ze zahrádkářské kolonie. Zatím jsem v první části projektu, kdy sbíráme rozhovory s lidmi, kteří na místě bydlí, a teprve v září se začnu věnovat těm, kdo se sem do nových domů stěhují. Ideální představa je, že se ti stávající s novými lidmi propojí. Potom bych projekt chtěla předat žákům ve škole, kterou tu otevřou v srpnu.
Q. Jak děláte rozhovor s naštvaným zahrádkářem?
KŠ. Je to pro mě složitější, protože s místními mluvím přes tlumočníka. Zpočátku panovala všeobecná skepse, že se se mnou nikdo nebude chtít bavit, ale ukázalo se, že problém bude trošku jinde. Ti lidé jsou často otevření k rozhovoru, ale nechtějí vám nic moc říct, jsou hodně na povrchu. Je to úplně jiné než v Česku, s každým se musíte několikrát scházet, aby byl ve finále ochotný něco o sobě sdílet.
Q. Čemu se vyhýbají?
KŠ. Čemukoliv ze svého soukromí a současně nechtějí být kritičtí vůči švýcarské společnosti. Stejně tak vidím obavy i u zástupců města, kteří se mnou řeší, co přesně s lidmi dělám a co budu nakonec zveřejňovat. Doposud jsem pracovala spíš punkovým způsobem, Brnox nikdo neovlivňoval. Co jsem chtěla, to jsem zveřejnila. Toto je pro mě úplně nová zkušenost a často přemýšlím nad tím, kam až může město vlastně zasahovat a co ovlivňovat. Navíc moje pracovní metody nejsou úplně standardní, když mě někdo odmítne, tak mě ještě víc zajímá. Tyto pracovní postupy ale moji švýcarští spolupracovníci nadšeně nesdílejí.
Q. Nemáte díky Národní sbírce zlozvyků z domova jiný práh citlivosti než „zatažení“ Švýcaři?
KŠ. Uznávám, že mohou být z mých metod paralyzovaní. Je pravda, že mám nejspíš dost posunutý práh toho, co mi nevadí dělat a na co mi nevadí se zeptat. Ale můj asistent zase při rozhovorech neustále zívá, což zase nechápu já. Zlozvyky mě naučily trochu věci předjímat, třeba jdeme za lidmi konkrétní profese a už si představuju, jaké odpovědi mě čekají. Což mě motivuje, abych kladla otázky, které by profesionální moderátory nenapadly.
Q. Když mluvíme o profesích, existují specifické zlozvyky umělkyň a umělců?
KŠ. Moje práce je přece jen o dost jiná než u řady mých spolužáků z AVU, kteří tráví hodně času v ateliéru. Zas tak často se s umělci nestýkám, netrávím tolik času v té naší bublině, protože pracuju s širokou veřejností. Během workshopu na akademii jsem poslala učitele základních a středních škol, aby sbírali zlozvyky tamních studentů a pedagogů, a ty byly dost výživné. Od těch obyčejných, že když člověk chce malovat akvarelem a nemá po ruce vodu, tak do barvy flusne, až po zlozvyky, které se týkají oblékání nebo ega.
Q. Na jiném místě tohoto čísla časopisu Qartal se totiž bavíme s výtvarníky Böhmem a Frantou o tom, jestli jsou umělci něčím zvláštní. Jaká jsou vaše pozorování?
KŠ. Pro mě jsou zvláštní úplně všichni lidé a to je i důvod, proč dělám to, co dělám. Když se mě někdo ptá, co nejzajímavějšího jsem ze zlozvyků zjistila, přijde mi fascinující a nejvíc vzrušující, jak jsme každý úplně jiný a generujeme jiné kombinace zlozvyků. Předpokládám, že umělecké školy své studenty vybírají podle toho, jestli dokáží realitu vidět jiným způsobem, než ostatní a umí ji výtvarnými prostředky vyjádřit. Ale upřímně řečeno jsem se setkala se spoustou lidí, kteří mi přišli srovnatelně zajímaví v náhledu na svět, jen se nevyjadřovali prostřednictvím výtvarného umění. Připadá mi, že potkat někoho zajímavého znamená hlavně dát si práci s pozorováním druhých.
Q. Sbírka národních zlozvyků vznikla jako připomínka zakladatele moderní genetiky, vědce a kněze Gregora Johanna Mendela. Žasneme, jaké zlozvyky vlastní i druhých vám lidé přiznají. Vrátíte se ještě k Mendelovi?
KŠ. S tím stále počítám. Trochu jsme se zasekli u Mendelovy tabulky zlozvyků, při rozhodování, jakým způsobem vlastně zlozvyky třídit. Zlozvyky profesí se dají řadit podle abecedního pořadí povolání, osobní zlozvyky svádějí ke hledání genetiky, naopak u rodinných jde spíš o diagnózu. Takže existuje spousta motivů, ale žádný, který by to propojil. Teď jsme v bodu, kdy se vracím zpět právě k Mendelovi. Pracujeme s periodickou tabulkou a třídíme zlozvyky bez ohledu na to, jestli jsou osobní nebo národní, ale jaký společný prvek je definuje. Třeba toaletní papír; kolem něj je spousta zlozvyků, od osobních přes rodinné až k veřejným a národním. Trvá mi to tak dlouho, protože mám vyšší ambice, než udělat zábavnou knížku. Ozvala se mi řada nakladatelství, ale já bych chtěla vydat něco jiného, než knížku do tramvaje, kterou přelouskáte během jednoho odpoledne. To mi přijde málo. Nedávno mi po přednášce jedna paní říkala, že zlozvyky, které jsem tam ukazovala, jsou typem chování, které generovalo přeučování leváků na praváky. A že o tom v minulosti u nás existoval výzkum, jenže zůstal nedokončený. A že bych se na to měla zaměřit, což jsem ještě neudělala, ale existují další podobné věci, na které mě lidi upozorňují. Oslovují mě firmy, jestli jim neudělám žebříček, podle kterého by se řídily, oslovují mě filmaři, jestli by na základě některých zlozvyků mohli natočit film, zlozvyky by byly i skvělými náměty na knížky. Národní sbírka zlozvyků přinesla obrovskou spoustu podnětů, které sama nedokážu zpracovat, takže jsem ráda, když to inspiruje i okolí. Moje představa je vytvořit další státní symbol, který nějak definuje národ v jeho celistvosti. Existuje řada encyklopedií, které vznikaly desítky let. Nejsem tedy ve stresu, že jsem něco podobného nestihla za rok. Pole zlozvyků je neobyčejně široké a přišlo mi škoda zastavit výzkum v bodě, který se týká jen zábavnosti.