Logickým přemostěním, užitečným „bacilonosičem” a pašerákem zvukových událostí do galerie se stala v roce 2019 velká výstava v Domě U Kamenného zvonu nazvaná Zvuky / Kódy / Obrazy: Akustický experiment ve vizuálním umění. Připomněla báječný paradox: zvuk je sice neviditelný, ale výtvarníci se ho snaží zachytit od doby avantgardy po současnost, pořád tu někde straší. Kurátorka Jitka Hlaváčková tento příběh převyprávěla skrze stovky vystavených objektů: od maleb Františka Kupky přes destruované vinylové gramodesky Milana Knížáka až k současným autorům multimediálních projektů, jako jsou Milan Guštar, Jiří Suchánek či britský Peter Cusack.
Bez hranice mezi scénou a hledištěm
Bylo zřejmé, že „zvuková výstava” by byla neúplná bez živého, akčního elementu. Moment překvapivosti a otevřenosti se přirozeně rozehrál už tím, že každý z přizvaných umělců si hledal specifické místo v terénu gotického domu, od expozice přes dvůr až po klenuté sklepení. Když publikum dorazilo na první akci, setkalo se s početným Pražským improvizačním orchestrem (PIO), tedy kapelou, která sdružuje ty, kdo na zdejší scéně pěstují volnou improvizaci.
Což neznamená bezbřehou svobodu: naopak, Petr Vrba a George Cremaschi vedou PIO k hledání improvizačních možností uvnitř domluvených rámců, volných scénářů a specifických partitur. V Domě U Kamenného zvonu se hudebníci rozestavěli na spirálovitém schodišti: je to přesně to místo se zvláštní, jedinečnou akustikou, ke které se výrazně hlásili i samotní vystavující výtvarníci. Akce improvizátorů výborně uvrhla přítomné do situace, kde neexistuje oddělené hlediště a scéna, kde se zdroje zvuku pohybují v prostoru, dokonce v několika patrech budovy, a kde neexistuje jediné doporučené místo, odkud poslouchat. Posluchači vlastně docela svižně přistupují na instinktivní pravidla a „osahávají si terén”, hledají místa, kde je dozvuk tak akorát a kde se dá dobře poslouchat. Není bez zajímavosti, že na podobné akce s otevřenými pravidly velmi dobře reagují děti, psi a laikové, kteří nikdy předtím nepřišli do styku s volnou improvizací, free jazzem, soudobými experimenty Johna Cage a jinou takzvaně radikální hudbou. Výzvu zaposlouchat se hlouběji nikdo nevysloví nahlas: návštěvníky k ní přímo a rychle vede sama akce.
Cyklus, který infikoval galerii
Během doprovodných akcí ke Zvukům / Kódům / Obrazům se představilo dvacet hudebníků, zvukových umělců a seskupení. Cyklus, který obsahově zajišťovali Zuzana Pištěková za GHMP a kurátor Miloš Vojtěchovský za koprodukující nadaci Agosto, zapůsobil jako ujištění, že zvuk a hudba patří k současné tvorbě, kterou chce metropolitní galerie prezentovat. Sonic Circuits už v GHMP zůstaly: přelily se do volného cyklu dalších akcí. V roce 2020 do všech plánů sice zasahuje jarní a podzimní karanténní „lockdown”, přesto se pro koncerty stihlo úspěšně otestovat i působivé prostředí Zámku Troja a jeho zahrady (Petr Nikl, Ondřej Smeykal a další). Úlohou galerií není pořádat „obvyklé koncerty”. Místo toho Sonic Circiuts aktivně vyhledávají osobnosti, které pracují s vizuálními a akustickými prostředky zároveň (pythagorejsky numerologická tvorba Milana Guštara), přinášejí publiku zážitek z performance, kterou nelze medializovat (Tetsua Umeda a jeho vodní rituál v gotickém sklepení patřil k akcím s největším zájmem publika), předkládají zvukovým umělcům k dispozici samotnou expozici (Aki Onda), dávají prostor stavitelům znějících objektů (Martin Janíček) a upozorňují na silné nové osobnosti mezi výtvarnem, scénickými uměními, hudbou a performancí (Veronika Svobodová). To je šance zvuku v galerii.
Oslepit návštěvníka
Jak víme, Galerie hlavního města Prahy vystavuje na řadě míst. Proto se hudba ocitla i v Colloredo-Mansfeldském paláci u Karlova mostu. Otevřený stav budovy, byť možná v určitých aspektech problematický, ji naplňuje atmosférou čekání na budoucnost. Proto se tam události mimo styly hodí. Sonic Circuits sem přivedly mimo jiné Franciska Lópeze: zvukového umělce, jehož vystoupení publikum tradičně absolvuje se zavázanýma očima. López s sebou vozí černé pásky přes oči – a obecenstvo, které sedí v kružnicích zády k umělci ve středu prostoru, má skutečně zcela vyřazený smysl zraku. Španělský hudebník, zvukový umělec, autor textů a biolog vychází z přesvědčení, že hudbu je třeba poslouchat nerušeně. López vybudoval obsáhlý archiv svých terénních nahrávek, pořízených v amazonských pralesech, patagonských pláních, ale i ve světových metropolích. Využívá hlavně jejich hudební, nikoliv dokumentační povahu. Tady je namístě vyslovit jedno z klíčových slov: zážitek. Ve věku empétrojek, služby Spotify a hudby redukované na všudypřítomné medializované nahrávky působí jako protijed proti zevšednění podobná akce, která dokáže účinně vytrhnout z posluchačské rutiny. S proměněným vztahem k hudbě pak mohou z galerijního „sound eventu” odcházet i ti, kdo by takový posun možná těžko dokázali konkrétně popsat. A zase je zvláštní, jak se tu vyvažuje hloubka a hravost, serióznost a chuť vložit sebe sama do svobodně nevšedního experimentu.
S asistencí policie
K tomu došlo i na umělecké akci, která se neobešla bez policejního zásahu. Cyklus Sonic Circuits přizval i finského zkušeného performera jménem Roi Vaara, který opustil bezpečný galerijní prostor vyhrazený umění a vyrazil do běžného života pražských ulic. Po dláždění Dlouhé třídy při tom za sebou vláčel elektrickou kytaru: samozřejmě zapnutou, amplifikovanou, tedy nelítostně „hrající” vláčeným povrchem i se strunami a snímači o pražské kočičí hlavy. Nad hlučnou performancí si příliš nelámali hlavu městští policisté a přerušili ji.
Upřímně řečeno, o velký konflikt nešlo, ale přesto v tu chvíli bylo možné cítit zajímavý střet. Příslušníci policie legitimovali umělce a kurátora nejspíš hlavně proto, že pouliční akci nerozuměli: vláčení kytary nemělo mezi běžným děním žádný jasný užitek a funkci – a právě tím bylo podezřelé. Tak to vypadá, když umění vyjde z galerie: mezi funkční jednání, které se děje z praktických důvodů, položí otázku.
Coolness akčního zásahu
V současné době se staly galerie plodnou laboratoří pro hudební experimenty, zvlášť pokud navazují na myšlenky a formy současného vizuálního umění. Hudebníci s sebou přinášejí leccos, o co galerie mohou stát: nové komunity, pocit nezávislosti, snad i jakousi coolness, která přichází s akčními zásahy a osobnostmi jednajícími v reálném čase. Tento text vzniká v týdnech pandemického utlumení a tedy generálního zrušení koncertů a dalších kulturních akcí. Kéž bychom tuhle nevyžádanou přestávku využili k promyšlení, jak nás zvuk a radikálnější hudba dnes mohou inspirovat a proměnit – a jak přispět k ještě těsnějšímu a silnějšímu fungování triumvirátu zvuk – galerie – publikum.
