Správné setkání s autorem Komentář Petra Fischera

Těžko říct, koho to kdy napadlo a kdo s tím začal jako první, ale komentovaná prohlídka vedená autorem se stala součástí výtvarného provozu stejně jako vernisáž či katalog. Všechno jsou to nástroje přiblížení díla, které jako by samo od sebe neumělo mluvit a je třeba ho šikovně postrčit k divákům.

Není vyloučeno, že komentovaná prohlídka původně nahrazuje návštěvu ateliéru, kterou v masových globálních společnostech nelze ve velkém počtu uskutečnit. Tedy živě, on-line jde už všechno, ale to není ono, fyzická přítomnost autorova je jiné mediální podstaty. Navíc návštěva ateliéru je vysoce intimní záležitost. Nemůžou se tu procházet davy, které mezi výkladem surfují na mobilu, vyřizují pracovní korespondenci nebo si jen tak povídají o tom, kam po prohlídce půjdou na večeři. Ateliér je tak trochu posvátné místo tvůrčího já, šlapat v něm jako slon v porcelánu moc nejde. Pokud tedy není potřeba prodat obraz, ale ten se mase nedává skoro nikdy.

Komentovaná prohlídka vedená autorem vlastní výstavou v galerii nebo muzeu je už něco jiného. Jsme na veřejném místě, které si tvůrce na chvíli půjčil, aby mohl ukázat, co nového (případně starého) vytvořil. Když mluví kurátor, vysvětluje často svůj vztah k autorovi nebo osvětluje ideu či koncept instalace, již zvolil. Autor či autorka, ti jdou rovnou k věci – tedy k dílu samému.

Je to zvláštní situace. Autor prochází galerií své tvorby a vykládá historky o svých obrazech. Přibližuje je veřejnosti tím, že jim poskytuje často velmi hutnou legendu. Může samozřejmě popisovat i použité techniky, zvolené barvy, cokoliv. Je to vlastně druhá malba či instalace. Další autorský nátěr, který se chtě nechtě na obraz (artefakt, objekt) nanáší. Je-li dostatečně hutný a souvislý – a někteří autoři umí být i strhující rétoři, jde-li o jejich „věci“ – těžko ho pak seškrábnout. Můžete se o to snažit, ale už se vám to nikdy úplně nepovede.

Podobná situace nastává i v hovorech s jinými umělci: Jak jste myslela tuto větu, paní spisovatelko? Odkud se vzal nápad, navléknout tanečníka do fosforové barvy, pane choreografe? Chtěli jste filmem říct toto, anebo něco úplně jiného? Ten závěrečný obraz celé minisérie je shrnující metaforou, nebo otevřením do série nové? Pochopil/a/o jsem to správně? Ano, komentovaná prohlídka je nejenom příležitost vidět umělce/umělkyni (slavného/ slavnou, nebo v možnosti slavné), ale je to šance správně pochopit. Vědět i to, co věděl a myslel tvůrce, jít takříkajíc za ním jeho myslí a cítěním, takže dílo najednou svítí tak nějak – správně!

Komentovaná prohlídka nabízí výjimečnou možnost stávat se kopií umělce, kopírovat jeho postupy a myšlenky a přilepit je pak na dílo, které na mě sice nějak působilo, ale co když jsem byl úplně vedle a nepochopil, co chtěl autor říct. Umělec-komentátor nám řekne pravdu, poví, jak to je. Vy-světlí nebo alespoň naznačí pravdu díla.

Není nic cizejšího umění než tato pravda díla. Ta se totiž, jak kdysi lakonicky, ale velmi přesně popsal Nietzsche (samozřejmě jde o vtipnou, nikoli humornou metaforu), odehrává „mezi“. Mezi jevištěm a hledištěm, říká Nietzsche, používaje obraz divadla. Divadlo se nehraje tam, na prknech, která znamenají svět, nýbrž na tenké hraně mezi divadelním a diváckým světem, která se (v mnoha uměních právě masově) obou světů dotýká, a proto je nějak „inter-ferenčně“ spojuje. Nietzscheův obraz se zdá být univerzální, funguje na veškeré umění. Lze jej přenést skoro kamkoli, což se také děje, ještě velmi blízko k německému filozofovi (když N. zemřel, bylo M.D. třináct let) téměř totéž vyslovuje Marcel Duchamp. „Tvůrčí akt neprovádí pouze umělec; divák uvádí dílo do kontaktu s vnějším světem tím, že dešifruje a interpretuje jeho vnitřní předpoklady a omezení, a tím přispívá k tvůrčímu aktu.“ Dílo je tedy tu, ale „oživit“ ho musí ti druzí. Jedno bez druhého samozřejmě existuje, tak jako umělec je někdo jiný než divák, pozorovatel, posluchač, čtenář. Dokud se ale jejich aktivity nesejdou, k ničemu nedojde a umění spí. Je to překvapivé, ale je to tak – Umění je spolu-tvoření!

Proto se také komentovaná prohlídka s autorem jeví jako bláznovství, které jde zcela proti smyslu umění. Proti vytvoření základní situace, v níž sebou musíme (po)hnout, aby se umění vůbec mohlo rozehrát. Dotknout se autora, jistě, to stojí za to, ale teprve tehdy, až se on dotkne nás.

 

Autor je novinář a filosof