Staré křídlo z modré vážky Petr Borkovec

Dívám se na ten obraz a nejdřív vidím souostroví z letadla, které letí docela nízko. Potom si prohlížím mapu, na které, jak napsala Elizabeth Bishopová, „vody jsou klidnější než zem, propůjčují zemi své zvlněné tvary“ a „obrysy zkoumají moře tam, kde je zem“. A nakonec světlou skálu, u které stojím tak blízko, že se jí skoro dotýkám očima. Vidím všechny podrobnosti: čáry, přechody vrstev, hranice struktur. Skláním se nad skálou tak, jako bych se chtěl podívat dovnitř jejího kamene.

K obrazu mě přitáhla ta fialovomodrá achátová pecka, geoda s malými modrými krystaly, fialový granátek, pouzdro, drahokamová dutina. Okamžitě jsem si vzpomněl na scénu z knihy Neplač, muchomůrko, ve které dívka Kateřina z vážného důvodu zakope v lese poklad uložený v malinovém listu. Poklad se skládá ze tří věcí: ze zmuchlané kopretiny, suché mravenčí kukly a starého křídla z modré vážky. Později jsem si v jiné knize Daisy Mrázkové přečetl báseň Skála:

Proč mlčíš skálo
Já nemám slova
mám kameny
mušle a krystaly
otisky
slídu
zkamenělý list
fialové granátky
to v sobě mám
čti si v tom sám

Skála je tvrdá, pevná. A ten, kdo se skály ptá, to vidí a ví a cítí před těmi vlastnostmi úctu a ostych – a zeptá se jí, jak už to na světě chodí, podle toho. Možná ho docela překvapí, jak přísně jeho otázka vyznívá: Proč mlčíš, skálo. Skála je opravdu tvrdá, ale také zkušená a moudrá, a tak odpoví vážně a stroze, ale taky tak, že jemně napodobí položenou otázku. Čímž se ke statečnému tazateli jakoby nenápadně skloní. Laskavá skála! Já nemám slova, odpoví. Rozloží slabiky přesně podle otázky a některé hlásky zopakuje přibližně v místech, kde je vyslovil ten, kdo otázku položil: mlčíš-nemám, skálo-slova. Rozhovor se skálou se začíná a má různé nálady, je opatrný i dychtivý, zdrženlivý i přívětivý. Konec konců se se skálou mluví docela dobře.

První dva verše básně navíc působí jako zavolání a jeho ozvěna, jako echo, které se vrací trochu pozměněné. Což bývá v básnictví i v životě vždycky dobrodružství! Ozvěna navíc komplikuje vzdálenosti – tazatel asi nestojí daleko od oslovené skály, ale odpověď, ohlas otázky, přichází zdaleka, z hloubi skály; kdo ví, kam její kámen až sahá, jak hluboko do země.

Skála dál hovoří o tom, že má různé věci. Nejspíš místo slov, ale zatím to prohození není úplně jisté. Skála prostě vypočítává, co má. A tady to začne! Přebohatá a okouzlující přehlídka, která nejdřív ani nevypadá – to jen Daisy Mrázková (tentokrát skalními „ústy“) tohle dovede udělat jako nikdo jiný. Seznam zní: kameny, mušle a krystaly, otisky, slída, zkamenělý list, fialové granátky. Je – všímám si – ihned jasné, že skála toho může nabídnout mnohem víc, že jmenuje to, co ji napadá jako první. Říká to svižně a jenom tak; mezi tím, co jmenuje, se očividně vejdou další věci, které se nevysloví (i proto v básni není interpunkce). Třeba to staré křídlo z modré vážky, už asi zkamenělé. A seznam by mohl pokračovat dál, ty závěrečné fialové granátky jako by před oči čtenáře svolávaly další barvy (granát může mít všechny; navíc u nás, když se řekne granát, vidíme většinou ihned ten český, tmavočervený, rudý) a postupně také jiné drahokamy, polodrahokamy, pecky, geody a krystalové dutiny. Výčet jako by končil třemi tečkami z drahých kamínků.

Skutečnosti, které skála uvádí, jsou speciální. Je zřejmé, že se sama v sobě a v přírodě vůbec výborně vyzná; kromě kamenů a snad mušlí (ale pradávných, a tedy kdovíjak tvarovaných!) nic běžného, čtenář možná ani neví, co některé z nich přesně znamenají. Skála je mineralog, paleontolog, geolog. V jediné řadě uvádí věci, které můžeme potěžkat, i jevy, které pouze vnímáme. Smysly jsou v pozoru: vidíme, hmatáme, vrypy a lesky se proplétají. A zároveň výčet působí jako zaklínadlo z tajemných slov, magická formule sloužící k něčemu neznámému. Ta slova se sobě zvláštně podobají, předávají si některé hlásky, vytvářejí vnitřní zvukové a rytmické nitky. Mám kameny mušle zkamenělý. Krystaly otisky slída list. Zdrobnělina na konci seznamu (granátky) je něčím, co si může dovolit jenom sympatická vědkyně a vědma – není to vůbec roztomilé, oslazené. Jen láskyplné.

Závěrečné dvojverší, které odkazuje k dvojverší počátečnímu (první vzestupné, druhé sestupné), má už zas přísnou náladu. Ale zároveň se usmívá. Rychlé říkadlo (trochej, stejný počet slabik a těžkopádný obyčejný rým), které upozorňuje, že se skála i se svými poklady zavírá, potvrzuje, že to, co vyjmenovala, je její pravá řeč, a dodává, že záleží na každém, co z toho všeho vyčte, vyrozumí. Strohé rozloučení. Rozverné zaklapnutí.

Rozbor básně Skála původně vznikl pro monografii Daisy Mrázkové, která se chystá; pro Qartal byl text rozšířen a přepracován.