Stát proti obrazu jako proti bouřce. „Je krásné uvidět věci, které jsem předtím jen cítila.“ Margita Titlová, Pavel Klusák

Stín

Ještě na akademii, v době, kdy jsem chodila za těmihle úžasnými kamarády, jsem se rozhodla jít vstříc osobní očistě. Řekla jsem si, že začnu pracovat sama se sebou, abych našla svůj styl. Bylo mi jasné, že musím pracovat s tím, co vím, s tím, co mám. No a co to bylo? Moje vlastní tělo a můj stín. Protože mé tělo se na okolní realitě odráží: a když vrhá stín, je to základní otisk do světa. I kdybych nic jiného neměla, s tím se dá pracovat. Tiše jsem s tím začala, na akademii se vyučovaly spíš technické aspekty malby, úplně jiný svět. Fotografie, které jsem pořizovala v různých situacích a osobních akcích, původně vůbec nebyly určené k vystavování: mínila jsem je jako součást svého průzkumu. A nejen fotky: začala jsem do svého stínu kreslit. Promítla jsem si na papír svůj stín, studovala ho, kreslila do něj. Studovala jsem svou realitu výtvarnými prostředky. Kde je stín zmnožený, tam jsem se hýbala. A fotila to samospouští: i když moje práce měla občas povahu akce, žádné publikum ji nesledovalo, všechno jsem dělala o samotě.

Dotek

K fotkám pak začaly vznikat samostatně dotykové kresby. V nich už modifikuji vztah člověka s realitou výtvarným procesem, abstrakcí: ten červený pigment, to jsou rtěnky. Nakonec jsem stín přestala potřebovat. Došla jsem k tomu, že už jsem se bez něj obešla, nebylo pro mě nutné vidět před sebou realitu svého odrazu. Akce, ve kterých jsem zasahovala do prostředí, měnila prostor svou přítomností, to je pro mě pokračování práce se stínem. Pokreslit zeď, rozkopat hlínu: pak odejdeš, tak jako se odchází do smrti, a zbyde prostor poznamenaný tvou předchozí přítomností. Jestli jsem o tom tehdy v začátcích měla s kým mluvit? No pořád. Hele, já jsem pořád ve společnosti, v komunitě umělců. Nikdy jsem nebyla osamělec.

Veletržní palác 1984

Když jsem začala pracovat expresívněji, díla si řekla o velké rozměry. Je pro mě důležité stát proti monumentálnímu formátu jako proti bouřce. Nebo jako když se díváš do přírody v dešti. Obraz musí být tak velký, abych do něj mohla tělesně vstoupit: Ve svých performancích jsem studovala, jak tělo působí v realitě, a monumentálními obrazy jsem v tom přímo pokračovala. Rozměrem byla většinou stěna mého ateliéru v Petrské. Zeď nebo podlaha. Větší už to nešlo. V téhle situaci se podařilo domluvit výstavu ve Veletržním paláci: samozřejmě neoficiální, palác byl po vyhoření celý rozbitý, uzavřené staveniště. O tom, že tam snad bude jednou Národní galerie, neměl v roce 1984 nikdo potuchy. Potřebovala jsem pro ty velké obrazy adekvátně velké stěny. Stavbyvedoucí, který sympatizoval s undergroundem, to tehdy celé umožnil. Ještě tam dostavěl bloky speciálně pro moje díla. Byla tam vystavena tři dny a vidělo je hodně lidí, někdo přijel i ze Slovenska. Tak vypadala moje sólová výstava v tehdejších podmínkách. Bylo mi šestadvacet.

Rtěnky

Malovat rtěnkou: Není to ode mě přímo feministické, já taková nejsem – ale vychází to ze ženské zkušenosti. Když máš zkušenost s líčením rtů, zjistíš, že pigment ve rtěnce je bezvadný, kvalitní materiál, se kterým se dají dotykové kresby výborně realizovat. Můžeš přidávat a ubírat červenou, která implikuje fyzično, chuť žít a být krásný! Některé kresby mají delší rozměr čtyři a půl metru: v Domě U Kamenného zvonu jsme jim museli vyhradit místo ve velkém sále.

Kirlian

Můj brácha je psychoterapeut. Byl to právě on, kdo mi řekl o existenci takzvaného Kirlianova přístroje. První verzi vynalezl Nikola Tesla, ve třicátých letech ho zdokonalil jistý Semjon Kirlian. Zaznamenává lidský dotyk na fotopapír, který v místě dotyku osvětlují malé elektrické výboje. Dá se z toho zřejmě číst něco z fyzického i psychického stavu a existují dohady, jestli tenhle přístroj umí zobrazit záři aury. Ovšem mě to nadchlo z jiného důvodu. Po všech dotykových kresbách jsem se už nemusela vyjadřovat barvou, ale přímo otiskem svého těla! Bratr mi ten přístroj nechal sestrojit – ten je dobrej, co? – a já ve tmavé komoře začala malovat sama sebou, pravdou, tím, co v daném okamžiku jsem. Mohla jsem vynechat veškeré rtěnky a další prostředky, dotkla jsem se papíru touhle rukou a byla tam stopa. Výsledek se nedá plně ovlivnit, když pracuješ ve tmě, samozřejmě.

Bardotky

Mohlo by se zdát, že v sérii Bardotky jde o něco úplně jiného, ale ono to souvisí. Začalo mě zajímat, proč se ženy líčí a módně strojí, v čem spočívá estetika ženské krásy v dnešní společnosti. Zjistila jsem, že pramení v šedesátých letech, u hereček a tehdejších filmů. Jejich příběhy říkaly: když budete vypadat jako hvězdy v hlavních rolích, stane se vám to, co jim. Prožijete taky srdceryvné příběhy s romantickým krasavcem na koni. Filmy opravdu motivovaly ženy po řadu let. Nešlo jen o čistý vzhled, módní prvky: je to právě i příběhem. Nějaký čas jsem to studovala a vytvořila sérii diptychů: jednu část tvoří velká fotografie, třeba Brigitte Bardot, a vedle je můj abstraktní, potmě vytvořený portrét téže osoby. Cítila jsem, že dobrý kontrast spočívá i v tom, že určitou ženskou umělost, vykonstruovanost, portrétuju jen a jen svým tělem, fyzickou existencí: což Kirlianův přístroj přesně umožňuje.

Neviditelné

Vždycky mě zajímá vizualizovat něco skrytého, co nevidíme. Když najdu technologii, která to může zjevit, vrhnu se po ní a využiju ji. Magnetická síla: vidíš její působení, ale samotná energie magnetu je neviditelná. Proto jsem vkládala do soch magnety. Proto jsem instalovala vztyčené nože, které se na špicích ničeho nedotýkají: vzlínají vzhůru, lehce se chvějí ve vzduchu – a sílu, která je drží, nespatříš. Světlo, které nás obklopuje, vedu skrze skleněné hranoly anebo odrážím cédéčky, kompaktními disky: bílé světlo se transformuje a najednou jím lze malovat, promítnout někam barevné spektrum. V tomhle případě jde navíc o zachycení okamžiku, zastavení času v neustálé proměně. Vedle mě stojí fotograf, chytáme pomíjivé momenty, světlo ti občas pěkně vyjde, ale taky se hned vytrácí. Křičím na Kivu, tedy fotografa Vladimíra Novotného: „Dělej! Dělej! Teď!” – pohnu se u toho, všechno se změní a Kiva řekne: „Už je to pryč.”
Co mě na tom přitahuje? Všechno! Je krásné uvidět věci, které jsem předtím jen cítila. Ne že by to byla přímá odpověď na moje otázky, jaký má život význam. Je to spíš chvění než odpověď. Ale skrze výtvarné umění se na ně můžu podívat.

V poli

Když se potřebuješ zklidnit, zavřeš oči a zjišťuješ, jak se cítíš. Svého času jsem si večer zhasla, vzala jsem červenou barvu a začala jsem dělat automatickou kresbu. Někdo by si začal zpívat nápěv, který by v tu chvíli vymýšlel, já se zklidňuju kreslením. Aniž bych si dala úkol nebo otázku. A najednou mi k tomu automatismu vždycky přišla nějaká věta. Ze změti myšlenek, bordelu chemie uvnitř hlavy, se něco vyjevilo. Jedna z těch vět byla: „Zasaď se do pole“. Mně se to tak líbilo! Znamenalo to pro mě obnovu, zasaď se do pole, máš šanci znovu vyrůst! Dál jsem si zapsala věty „Pouště končí” nebo „Děkuji, to chci“. Ovšem věděla jsem, že ta slova nemůžu do kreseb vepsat. Nakonec jsem je vyryla do plexiskla a nechala vrhat do kreseb jako stíny. Odsud pramení moje další velkoformátové kresby. Cyklus Zasaď se do pole je celý malovaný hlínou. Vlastně maluji to pole, do kterého se mám zasadit. Země je vyšší princip. Hlína je materiál, který ti neustále připomíná: žiješ v něčem vyšším. Já chápu, že tu nefiguruje spektrum barev, ale jako materiál je pro mě hlína nesmírně důležitá. I na bílé svatební šaty nevěst jsem psala hlínou milostné dopisy: texty od Franze Kafky, Fridy Kahlo nebo z moravské lidové písně.

Termovize

V posledních letech hodně pracuji s termovizí. Ukazuje ti tepelnou realitu, třeba kolem lidského těla. V „malbách termovizí” tak sleduju stopy sebe samotné: moje hlava, můj dech, ruce přiložené na tepelnou fólii, ale taky zahřáté místo, kde ruce spočívaly před chvílí a už tam nejsou. Někdy pracuji s tepelným hořákem, s teplým voskem. Ledem jsem malovala na zeď velkého motýla: na termovizi je kresba chladně modrá, já sama před ní pak horce červená, na druhé straně spektra… Pořád dál se tu odehrává tatáž moje fascinace, zjevování neviditelného. Stín, světlo, otisk sebe sama do prostředí, pohyb přes hranici od hmotného světa ke zjevené imaginaci: vlastně se to v mojí tvorbě po léta točí a vrací. V Domě U Kamenného zvonu se ty roky ocitnou nashromážděné na jednom místě: nebo přinejmenším některé linie, kterým jsem se v minulých čtyřiceti letech věnovala.