Svědci-obrazy Komentář Petra Fischera

Porevoluční česká historiografie není nejvíce charakteristická tím, že se vrhla na čtení a přepisování propagandisticky laděných, komunistických dějin. To by bylo banální, protože by to potvrzovalo slavná Benjaminova slova o „dějinách, které píšou vítězové“, a kdo ví, kdo vyhraje příště. Přepsat dějiny podle nových mustrů kapitalistického liberalismu – tentokrát, konečně, těch historicky správných – by opravdu byla nuda a pouhé přepólování.
Postkomunistické prostředí posledních třiceti let však zažilo ve vztahu k dějinám a jejich psaní mnohem důležitější událost. Objevilo orální historii a očitého svědka jako figuru, která zvláštním způsobem zajišťuje pravdivost a dává její punc, a to na úplně jiném základě, než jaký poskytuje historická věda. Svědek je pro vědu dokonce problém, protože neposkytuje přesné informace, nýbrž vždy již intepretace vlastní mysli, která skutečné události sledovala a prožívala. Dějiny se svědkům zapisují do těla a do mysli, a to jsou materiály, na něž není spolehnutí. Proto je také orální historie dnes korigována rozsáhlou metodologií, která se z výpovědí svědků snaží udělat solidní zdroj historického vědeckého poznání.
Historik tak vykonává něco jako práci soudce, jenž při výslechu svědka prověřuje nejen fakta jím vyřčená, ale i věrohodnost jeho osoby. Proto se také jedna ze soudních strategií žaloby i obhajoby zaměřuje na znevěrohodnění svědků, jež automaticky rozkládá také fakticitu jejich svědeckých výpovědí. Odhaluje se tím jedna důležitá věc: pravda, tedy podoba reality, které nakonec uvěříme, protože nás o své pravdivosti svědecky přesvědčí, je vždy vztah, relace. Proto se také o dějinných pravdách může mluvit jako o relativních hodnotách, což ale není totéž, co popření existence pravdy.
Svědek „na soudu dějin“ nikdy neposkytuje jen faktické důkazy, svědčí svou celou existencí, osobním kontextem, který do rozpravy vnáší. Svědci teprve umožňují rozumění souvislostem, protože oni sami jsou výsledkem jejich působení. V moderních masových společnostech se tato historická „pravda“ komplikuje tím, že ze svědků, kterými jsme my všichni, se stává masa a že se v této mase svědci snadno ztrácejí. Svědčí za ně všeobecné či většinové masové stanovisko (statistika), které se zpětně mění v historickou pravdu. Svědectví se stává veřejným majetkem.
Svědek, jak ho chápou například Jean-François Lyotard nebo Theodor Adorno, je však někdo, kdo tuto masovost radikálně narušuje. Naslouchá se mu jako někomu, koho nelze převést na společného jmenovatele trendu či způsobu dokládání pravdy historické události. Svědek narušuje relativnost historické zkušenosti a absolutizuje ji. V naprosté většině to není svědectví slovní, nýbrž obrazové, jako by slova byla příliš vztahová na to, aby se dokázala vymknout z řetězce „intepretaci, metafor, metonymií a antropomorfismů…“, jak vyměřuje pravdu Friedrich Nietzsche.
Svědectví obrazu dnes přebírá roli masového, a přesto osobního svědka. Neutralita (pří)stroje, svědčícího objektivu se zdá být neotřesitelná, nerelativní, a to přesto, že technologie deep fake se už blíží k dokonalému splynutí originálu a kopie. A přece stále umíme rozlišovat mezi odvozeninami a originály, manipulacemi a svědectvím. Obraz je dnes univerzálním svědkem všeho, jeho důvěryhodnost se nemusí prověřovat, protože vždy ukazuje, co je, jakkoliv použití obrazu může být jakékoliv, propagandistické, manipulativní, morální.
Moderní doba naučila lidi nevěřit ničemu, co sami nepřijmou za svou pravdu. I proto se tak často věří lžím, které sami sobě rádi nalháváme. Zpochybňovat se dá pozadí svědka-obrazu, jeho legenda, kontext, málokdy však jeho sdělení. Nejpodstatnějším svědkem tohoto svědectví obrazu se v poslední době stala fotografie jednoho z obránců Azovských železáren v Mariupolu po propuštění z ruského vězení. Oči zapadlé do důlků a obehnané hlubokými černými kruhy, rachitická, zoufalá postava, zmrzačená brutalitou věznitele. Ale konec slov, je to svědectví, jež mluví bez výkladu a popisky jen tak.
Svědek-obraz, to je prudká rána mezi oči, a z těchto ran se postupně skládá pozdně moderní vnímání dějin, verze reality, o níž budeme jednou neuměle epicky vyprávět na mikrofony orálních historiků. Naše osobní každodenní utváření toho, co uvnitř i venku společně jsme. Svědci plní obrazů.