Jan Bělíček je literární kritik, novinář a šéfredaktor internetového deníku Alarm.cz. Text vznikl na výzvu Společnosti Jindřicha Chalupeckého jako reflexe Chalupeckého manifestačního textu Svět, v němž žijeme, který vznikl na přelomu let 1939 a 1940.
Milý Jindřichu,
vím, že jsi to v životě neměl lehké a že tvůj text Svět, v němž žijeme vznikl na počátku jedné z největších tragédií moderních dějin, druhé světové války. Vím, že mi píšeš z jiného světa. Ze světa, který se mnou sice bytostně souvisí a z něhož moje dnešní realita vyvěrá, přesto však ze světa, který začíná být mé generaci cizí. Legrační na tom všem ale je, že tvoje práce a práce Jana Patočky nad mojí generací v jistém ohledu visí jako memento velkých momentů české kultury a umění. Nemůžu říct, že by na mě měly vaše práce dodnes nějaký enormní vliv, ale musel jsem je číst, studovat, diskutovat o nich. Vaše nekonečná snaha zprostředkovat kontakt s průrvou bytí, nevýslovným, trhlinou, s místy, která nedokážou popsat žádná slova, zmutovala do jakéhosi ideálu, jímž se celá desetiletí poměřovala kvalita uměleckých děl. Přestože jste ty a tvoje generace chtěli vnímání lidské zkušenosti a situovanosti rozšířit a přinést do nich vytěsňované dimenze, postupem času začalo vaše myšlení naopak vytěsňovat nové možnosti vnímání světa.
Píšeš, že racionalizace ústí do automatizace. Kdybys jen věděl, co pro nás bude tato věta jednou znamenat. Jestli tě chápu správně, kritizuješ tehdejší řád za to, že dělá z lidí jen kolečka v systému, že omezuje jejich lidský potenciál. Vadí ti, že tvoji současníci žijí tupé životy a existenciální a transcendentální otázky je nerozechvívají jako tebe. Nevím, jestli se naše životy opravdu tolik liší, nebo z tebe promlouvá jakási slepota plynoucí z tvého společenského postavení pražského chlapce z elitní intelektuální rodiny. Řekl bych, že v roce 1939, kdys tento svůj text zveřejnil, v novém, tísnivém životě za Protektorátu Čechy a Morava, měli tví současníci problémy, které bych já nikdy řešit nechtěl a doufám, že je nikdy muset řešit nebudu. Ale dobře, dejme tomu, že celou řadu intelektuálů a umělců tehdy právě tyto otázky pálily. Chtěl bych ti teď jen říct, jak se současný svět od tvých představ liší a jak se proměnilo to, co od umění dnes očekává moje generace.
Racionalizace skutečně vyústila do automatizace: do automatizace práce, komunikace, volnočasových aktivit, nakupování a spotřeby. Budeš asi překvapený, ale výsledkem není dokonale racionální, spořádaný a předvídatelný svět. Ve spoustě z nás tento svět naopak vytváří zmatek, nejistotu a chaos. Racionalizace sice vyústila v automatizaci, ale stále nevíme, v co vyústí samotná automatizace. Vypadá to, že vaše kritika moderního světa nedokázala domyslet, co všechno technologie ovlivní. Teorie odcizení, ztráty lidské esence a spirituality předpokládala, že technologie učiní z lidí roboty bez citu a vydělí je z celistvosti univerza, o níž ve svém textu také hovoříš. My ale nyní sledujeme, že neexistuje racionalita, která by nás vydělovala z celistvosti světa, a že i zdánlivá racionalita může mít zcela iracionální dopady. Chci tím prostě jen říct, že racionalizace a automatizace nás neodvádí z rozporného, komplexního světa do jednorozměrného a přehledného světa racionality, ale že vnitřní, sociální i intimní život lidského individua naopak nadále komplikuje o další rozměry, o nichž jste před 80 lety pravděpodobně neměli ani tušení.
Říkáš, že básník ničí funkci řeči, aby „prolomil průhledy z vězení racionální konstrukce vesmíru; směřuje k intuici Úplna, jednotlivé souhrnné totality jsoucna, k opaku roztříděnosti, k tomu, co je per def. nevýslovné“. Dokážu pochopit, že taková báseň, takové umělecké dílo, může člověku způsobit husí kůži, může mu přinést obrovský estetický zážitek, který navždy promění jeho život. Problém ale vidím v tom, že dnešní racionalita nás rozhodně nepřivedla do světa roztříděnosti, jehož by tvůj umělecký svět měl být opakem. Vlastně mě tento tvůj mesiášský a romantický přístup k umění a skutečnosti hodně rozčiluje, Jindřichu. V podstatě totiž tvrdíš, že v každodennosti není moc co objevovat, že je přehledná a že je zajímavá jen tehdy, pokud nám ukáže nečekané průhledy do nevýslovna a plnosti bytí. Naše každodennost je ale všechno možné, jen ne přehledná, a samotná každodenní banalita v nás může vyvolávat závrať, husí kůži a intenzivní kontakt s neroztříděností a absolutním zmatkem.
Řekni mi, Jindřichu, jaký má smysl neustále se trmácet za chimérou jednoty jsoucího, za nevýslovným, když nedokážeme popsat, roztřídit a pochopit ani to, co máme každý den před očima? Vycházíš z jakési romantické představy umělce jako génia, který nám dokáže zprostředkovat estetický prožitek bytí o sobě. Naznačuješ nám, že básník, umělec vidí jiný, hodnotnější svět než my ostatní. Já ale nestojím o umělce, který mi říká, že mé prožívání světa je ochuzené o transcendentní dimenzi. Od umělce očekávám spíš to, že pojmenuje něco, pro co nám slova zatím chybí, přestože na to koukáme každý den. Že dodá viditelnosti souvislostem, o nichž jsme nikdy předtím neuvažovali, že popíše dimenze naší reality, o jejichž existenci jsme do té doby neměli ani tušení. Nesouhlasím totiž s tvojí představou, že v racionálním společenském životě je vše banální a přehledné. A vůbec bych se nedivil tomu, kdybys ty sám, Jindřichu, dnes o těchto záležitostech přemýšlel úplně jinak.
Pro tebe banální a fádní automatizace dnes zcela proměňuje naše vnímání reality, mění to, jak spolu komunikujeme, mění umělecké formy i naše uvažování. Racionalizace přestala být racionální a spíše než stupidní fordovskou výrobní linku připomíná zcela zásadní (r)evoluční změnu, která se natrvalo přisála na samotnou podstatu lidství. Je mi líto, Jindřichu, možná se za čas k tvým myšlenkám opět vrátíme a budeme hledat tu část humanity, o niž jsme naším příklonem k modernitě údajně přišli. Teď mám ale spíš pocit, že se člověk každým dalším dnem stráveným na síti proměňuje, mutuje v něco jiného. Nemyslím to nijak negativně, Jindřichu, spíš mě tyto proměny fascinují a jsem rád, když je někdo ve svých dílech zaznamenává a reflektuje.
Proto mě možná tvé myšlení dnes už trochu míjí. Nepotřebuji totiž ke svému životu umění, které mi bude říkat, že skutečnost je přelud odvádějící mě od toho, co je podstatné. Zajímá mě umění, které mi řekne, kdo jsem, jak se proměňuji, které mi ukáže alespoň malý výsek mého světa a vyvolá ve mně pocit, že jsem z jeho fungování něco pochopil. Chápu, o co tvoje generace usilovala – a ty jsi něco jako její mluvčí. Chtěla odmítnout účelovost, racionalitu a funkčnost avantgardy, ale i obsesi vnitřním světem člověka, jak ji představoval surrealismus. Zajímalo vás to, co je mimo člověka. Ale prostředníkem k tomuto světu pro vás stále zůstával geniální básník, myslitel, filosof, člověk, který otvíral brány k jinému. Mám čím dál větší pocit, že toto jiné (přestože se jeho povaha od vašich představ naprosto liší) samo pomalu vstupuje do člověka a trvale proměňuje jeho identitu a esenci. V tom je podle mě, Jindřichu, hlavní rozdíl mezi tvou a mou generací. Vás nudil a štval banální každodenní život a hledali jste způsob, jak jeho monotónnost rozrušit. Pro nás je ale každodennost často neřešitelným rébusem a doufáme, že právě umění by nám mohlo pomoci získat zpět představu o světě, v němž žijeme.