Svět zkoumaný kresbou Helena Musilová

Dílo výtvarnice, kreslířky, malířky a autorky objektů Jitky Svobodové zná řada lidí, a ti jsou dokonce přesvědčeni, že ho znají dobře – zjednodušeně: věnuje se kresbě, a to zejména kresbě předmětů. Nicméně jakmile vstoupíte do světa jejích prací, všechno jednoduché se velmi zkomplikuje: kresba je široký, mnohovrstevnatý pojem, médium s mnoha výrazovými možnostmi, díky kterým Jitka Svobodová velmi autenticky prozkoumává okolní svět. Stejně tak předměty, se kterými je nejčastěji spojována, jsou jen jednou výsečí tvorby, reprezentující problematiku tvaru a prostoru, neméně důležité je zobrazení jevů a situací, které fyzické (a později často efemerní) předměty obklopují a rámují.

Ač je to s podivem, jde o první retrospektivní výstavu Jitky Svobodové. Ta připravila řadu dílčích výstav, kde představila a ověřila si jednotlivé cykly, na kterých v dané době pracovala, do jisté míry je uzavřela a pokračovala s dalšími tématy. Zároveň jde o retrospektivu v jednom z nejkrásnějších prostorů v Praze, ovšem z hlediska instalace ne zcela snadném – tužkové a pastelové kresby a subtilní objekty potřebují prostor a zároveň určitou intimitu umožňující koncentrovaný pohled.

Průběžné procházení dílem Jitky Svobodové a volné diskuze s ní mne vedly k několika východiskům, které určovaly vlastní podobu výstavy. Uvědomila jsem si, jak přes odlišnou techniku kresby a škálu barevnosti, které v různých obdobích používala, a přes různá zobrazovaná témata je její dílo vzácně kompaktní. Tedy že představení klasické chronologické linie tvorby je sice jednou z možností, jak prezentovat její dílo, ale že cílem bude spíše pokusit se představit určité myšlenkové celky a rozvíjení určitých témat, což lépe vystihne charakter autorčina díla. Vzhledem k prostoru Knihovny vytváříme několik kapitol, které sice v něčem chronologickou linku respektují, ale zároveň ji na mnoha místech radikálně rozrušují.

Druhým důležitým východiskem při přípravě výstavy byla snaha přivést diváka k co nejpozornějšímu „dívání se“, tedy umožnit mu soustředěné setkání s dílem. Jitka Svobodová vytváří často velkoformátové kresby, které jsou ve svém provedení suverénní, dokonalé – není v nich to, co se s kresbou často spojuje, tedy ohledání možného výsledného tvaru či různá variantní řešení. Kresby Jitky Svobodové jsou události, samostatné děje konající se v prostoru a čase, vyžadují velkou pozornost diváka. Zdánlivě vycházejí z existujících vztahů a známých prostorových konstrukcí, které často nenápadným způsobem rozrušují. Dobrodružstvím je i sledování vlastního autorčina kresebného gesta, způsobu, jakým pracuje s tužkou, s pastelem, jak skrze toto gesto dokáže vyjádřit dynamiku či pevnost. Platí to i o kresbách v prostoru, o objektech, které vytváří od počátku sedmdesátých let. Tyto práce, tvořené z drátů, bužírek a barvené papírmaše, s výrazným plastickým povrchem na rozdíl od plošných kreseb, do sebe vtahují okolí a reagují na něj. I zde je klíčová role diváka, „užít“ si mnohopohledové dívání a vytvářet vlastní vazby na okolní prostředí.

Jitka Svobodová několikrát zopakovala, že jednou z jejích zvažovaných cest bylo stát se sochařkou, volba plně se věnovat kresbě nabízela nakonec daleko širší pole osobních výzkumů, nicméně cit pro prostor, pro velkorysost, pro monumentalitu a hlavně stále přítomná „fyzičnost“ k jakémusi sochařskému principu tvorby odkazují. A koneckonců, právě v objektech se vrátila k „rukodělné“ sochařské práci.

V Městské knihovně představujeme práce Jitky Svobodové od poloviny šedesátých let, kdy se věnovala zejména malbě, až po díla vzniklá v letošním roce. Výstava je sestavena do pěti kapitol v hlavních sálech a vstupním koridoru (Prostor a spojení, Předměty, Jevy a pohyb, Energie a světlo a Stromy) a deseti „případových studií“ v kójích, které umožnily poukázat na některé aspekty, například na to, proč v případě děl Jitky Svobodové nelze mluvit o abstraktním umění. Připomenuto bude období tuhé normalizace, její realizace v rámci sympozia Chmelnice v Mutějovicích či některé jedinečné práce jako velký objekt Den a noc. Důležitým partnerem tvorby instalace je architekt Josef Pleskot, který ponechal sály bez paneláže, tak, aby vynikla vzájemná provázanost autorčiných děl; podnítil také instalaci evokující Jitčin ateliér či pracovní stůl. Spolu s grafikem Matějem Bártou nás všechny vedla snaha vytvořit autorčiným pracím co nejvíc otevřený, nicméně koncentrovaný prostor.

Čím více člověk proniká do díla Jitky Svobodové, uvědomuje si, jak silnou energií a emocemi je naplněno. V souvislosti s ním můžeme diskutovat filozofické otázky o povaze jsoucna, bytí, jednoty a celku, vztahu člověka k systémům, přírodě, vesmíru… a zabývat se otázkami tvoření jako takového.