Světlušky nad řekou Petr Borkovec

Noční řeka s odrazem rozzářeného okna se mi valí do očí; moje oči jsou okamžitě po okraj plné. Co ještě v prvních vteřinách pohledu na ten japonský dřevořez z druhé poloviny 19. století stihnu? Snad zaznamenat, jak efektní je kontrast velkého rozsvíceného obdélníku a jeho světelné ruiny, která se rozpouští a rozpadá v proudu tmavé vody, a také to, že rozpad zářící geometrie započaly už křivé kmeny stromů a větve, co se rýsují v okně, a rozbíjejí scénu. A ještě si všímám, že světlušky nad vodou nelétají – ta jedna jediná, která se nad hladinou tetelí, tam zabloudila jenom proto, aby mě o tom ujistila. Vzápětí se vylekaně vrací.
Dívám se za ní a vidím, jak se přidává k družkám, co blikají na březích zarostlých keři, vysokými trávami a černotou, a vybavuje se mi japonská mniška z konce osmnáctého století, která napsala, že „jen temná řeka proudí nerušena září světlušek“, případně, že „jenom tma v řece teče nerušena září světlušek“. Její haiku – k němuž by Kiyochikův dřevořez mohl být dobrou ilustrací – vypadá v originále takhle 川ばかり闇に流れて蛍かな a dalo by se přeložit a zapsat třeba takto:

jen temná řeka
plyne nerušena
světly světlušek

Anebo trochu jinak. S překládáním starých japonských básní, obzvlášť těch nejkratších, je to hrozně složité.
Světlušky jsou v japonské poezii i životě, pokud vím, velice důležité. Pozorují se stejně jako rozkvetlé sakury, chodí se na ně jako do kina, kdysi se chytaly do klícek i do širokých rukávů kimon (nevím, jestli se to ještě provozuje). A psávalo se o nich skoro pořád. Světlušky v krátkých básních tanka a haiku se zjevují jako obraz pomíjivosti, krátké lásky a krátké nádhery. Jako přítelkyně v samotě, s nimiž si lze – pokud vyděšené z opuštěnosti a bídy člověka ihned neupláchnou – pěkně popovídat. Světluška ve verších přilétá také jako něco, na čem se vyjeví krása přítomné chvíle a celého světa. A úžas nad obojím. Jako v té slavné básni, v níž malé dítě, i když se ztratí rodičům, bloudí, trne úzkostí a usedavě pláče, a přece po celou dobu nepřestává chytat světlušky, které se kolem něho motají a plavou ve tmě se svými zlatými světly (v Japonsku prý nikdy nesvítí nazelenale, ale žlutě, zlatě).
Barevný dřevořez, který pozoruju, je ale také plný lidí a jejich napínavých příběhů. Vůbec nevím, zda mám před sebou poklidnou venkovskou scénu, v níž se starostlivý tatínek vrací se synkem domů z pozorování světlušek, domů, kde je všechno, jak má být, a kde jeho manželka zrovna umývá nebo češe dcerku. Dcera je o něco starší než syn, maminka hoří a září laskavostí a lucernička v tatínkově ruce se dojemně zrcadlí ve vodě! No… muž a chlapec na mostku působí – popravdě řečeno – trochu nejistě, možná jdou jen na návštěvu (i když pro děti je trochu pozdě, ne?). Snad mají nějaký speciální důvod. Mají? Podivné. A možná, že žena v okně dělá s dítětem (kdoví, jestli je to vůbec děvče) něco mnohem horšího – a muži nad řekou budou za malou chvilku svědky neblahé události, která se před nimi odehraje jako na velkém plátně nebo na výpravné scéně, kterou by raději nikdy neviděli. Vzápětí vyděšení utečou!
Zašli jsme příliš daleko. Naštěstí jsou po ruce znalci, kteří hned vědí, že řeka valící se do očí a zobrazení rodiče a zobrazené děti spolu rafinovaně souvisí. Helena Honcoopová, jedna z nejslavnějších českých japanistek, mi prozradila, že Japoncům se při pohledu na ten obraz vybaví příběh ze 7. století, v němž se do sebe zamilují dvě ještě skoro děti, přes řeku si posílají milostná psaníčka (na lodičkách z kůry nebo „připoutaná k větvičkám rozkvetlých sakur“, jak Helena Honcoopová přesně a s chutí popisuje). Rodiče ani doba jejich lásce nepřejí a všechno se skončí podříznutím dívenky (matčinou rukou) a probodnutým břichem chlapce (seppuku, asistuje otec).
Romeo a Julie v japonském vydání.
Ti mladí milenci se doopravdy jmenují Kaganosuke a Hinadori.
Jejich příběh se až do dnešních dnů provozuje na jevištích divadla kabuki.
Kyiochikův dřevořez je populární a vyšel v mnoha vydáních.
A světlušky se japonsky řeknou hotaru.

25/7/2024