TÉMA Q. Udržitelnost v galerii Kateřina Vídenová a Dominik Lang, Jiří Sulženko, Tomáš Hrůza, Zbyněk Baladrán

I samotné galerijní instituce, jejichž posláním je představovat umění veřejnosti, uvádět je do veřejné debaty a veřejného prostoru, jsou dnes postaveny před otázku: Jak pracovat udržitelně? Jak se v galerijním provozu odráží péče o prostředí a hledání způsobů fungování, které by neprohlubovaly klimatickou krizi? Pěti přispěvatelů jsme se ptali především na praktické zkušenosti a na přemítání, které z konkrétních prožitků v českém prostředí vyrůstá. Kateřina Vídenová a Dominik Lang mluví z pozic vedoucích ateliéru na AVU, Jiří Sulženko shrnuje zkušenost z kanceláře kulturního odboru pražského magistrátu. Tomáš Hrůza na něj navazuje rekapitulací dosavadní zkušenosti z centra pro recyklaci uměleckého materiálu, vloni založeného art re use. Zbyněk Baladrán nahlíží nejobecněji ze všech situaci galerií a ptá se po mezích možností.

KVAŠENÉ ZELÍ ANEB NERŮST
Kateřina Vídenová a Dominik Lang
Ateliér Volné umění I (Sochařství)

Na pražské Ořechovce se probouzí z dlouhého spánku a zdánlivě neaktivity sochařský ateliér Bohumila Kafky, který je posledních třicet let užíván studujícími našeho ateliéru. Spolu s nimi jsme se rozhodli*y prostředí stavby pro monumentální sochařskou práci začít otevírat veřejnosti a během zimního semestru jsme začali*y artikulovat vizi, která by nepopírala genius loci místa, ale zároveň pro něho našla nový, širší význam.

Výsledkem je plán vytvořit na tzv. Kafkárně a její zahradě Centrum pro umění a ekologii UMPRUM. Tedy místo, které by se stalo průsečíkem veškerých (nejen) školních aktivit a tvorby týkající se environmentálních témat. Se zvyšujícími se požadavky na ekologičnost umělecké tvorby a se stoupajícím povědomím o klimatické změně a jejích dopadech shledáváme jako zásadní vytvořit k tomu odpovídající prostor – zázemí pro vzdělávání, příklady dobré praxe, workshopy či jiné formáty setkávání a sdílení.

Za velkou výhodu pro pozorování i spolupráci s přírodou považujeme hibernaci atelieru a zejména zahrady, která ve zrychleném čase společensko-kulturních změn nese vrstvy a stopy směřující do doby jejího založení. Práce „na školním pozemku“ by měla vést k velmi uvážlivé expozici zahrady umožňující jiné nahlížení a vystavení daných i moderovaných procesu (městské) krajiny.

V zimním semestru jsme na Kafkárně ve spolupráci s architektonickou kanceláří MAK! uspořádali*y iniciační festival Hostina, který otevřel mnoho zásadních ekologických témat a ukotvil tak budoucí směřování prostoru. Festivalu měl formát série deseti čtvrtečních večeří, které byly otevřené pro všechny. Každý večer se diskutovalo a společně stolovalo s hosty a hostkami z různých oblastí, součástí akcí byly i umělecké performance.

Vegetariánské menu bylo sestaveno podle jednotlivých témat:
dýně s vejci (sousedství a komunity),
sadský talíř (permakultura),
dáme jídlo (gastro urban context),
chips (hlad v nadbytku),
kuba s lanýži (talíř versus planeta),
u tří ocásků (spravedlivější společnost),
půst (tradice),
kvašené zelí (nerůst),
sváteční menu (food waste),
wyprawa21 (na hranici s Běloruskem).

Centrum pro umění a ekologii UMPRUM chce být otevřené pro všechny ty, kteří*ré chtějí společně zkoumat a pokoušet se o menší i větší změny směřující k inkluzivnější, demokratičtější, empatičtější a udržitelnější budoucnosti pro všechny. Pokud jste to vy, vítejte!

NEKLÁST PODMÍNKY OD STOLU
Jiří Sulženko

Uvažovat o environmentalismu z úhlu pohledu odboru kultury pražského magistrátu, to je široká a obecná otázka. Hlavní město přijalo v posledních letech řadu dokumentů, které se ekologické udržitelnosti věnují. Děje se to však na nejobecnější úrovni: neexistují žádné akční plány, co konkrétně dělat, není na co konkrétně odkázat.

My na odboru kultury vnímáme, že nás oslovuje nezisková sféra, lidé, kteří se sdružují pod různé klimatické výzvy, a říkají: vytvořte podmínky v rámci dotačních řízení, aby se dalo hodnotit, jak jsou určité věci ekologické. Srovnáváme si to třeba s přístupem slovenského Fondu na podporu umenia, který má vyloženě dotazníkovou část, která řeší, jak myslí daná akce nebo pořadatel na udržitelnost ekologie. My jsme se zatím k tomuhle nepřiklonili, protože je v tomhle ohledu strašně jednoduché v žádosti něco slíbit, a pro nás je potom velmi těžké zkontrolovat, jestli byl slib skutečně naplněný. Bonifikovat toho, kdo toho umí hodně slíbit, je nefér vůči těm, kteří na to už myslí a dělají to a třeba toho tolik nahlas nenakřičí. To je tedy jedno téma v grantových řízeních.

Druhé téma jsou příspěvkovky, muzea, galerie, divadla, která, myslím, docela aktivně samy řeší, jak s naplňováním environmentálních potřeb zacházet. Mám tady srovnání: byli jsme v Hamburku v tamější Kunsthalle, na budově visela vlajka Fridays for Future a finanční ředitel té galerijní instituce nám říkal: hádám se tady s kurátory a s uměleckým šéfem, aby dělali ty výstavy méně opulentní! Aby, když už pracují pod touto vlajkou, mysleli na to, že třeba udělají o jednu nebo o dvě výstavy méně a budou přemýšlet, jestli se ta nadprodukce netýká i nás… A jak to tak bývá, vedle něj seděl umělecký šéf, který má programových nápadů spoustu a uskromnění míří proti jeho snaze prezentovat je.

Takže to je grantový ohled – zvažujeme, zda z environmentalismu vytvářet podmínky, nebo jestli vydávat jen doporučení. Mluvíme o možném seznam doporučení, která jsou dobrá s ohledem na udržitelnost: po roce se pak nabízí udělat vyhodnocení, jestli to žadatelé použili a jestli – například – bylo samotné řešení dražší, nebo levnější. Nechceme prostě od stolu klást lidem podmínky, které vedou ke kontradikci a paradoxu. Klasickým příkladem byl tlak, aby se užívaly vratné kelímky: záhy se ukázalo, že v Česku existují pouhé dvě firmy, které dokážou zprocesovat systém vratných kelímků, z nichž jedna myje v Brně a druhá v Soběslavi. Teprve za dva roky, co se ta povinnost stala součástí grantů, si jedna z firem otevřela myčku v Praze. Funguje od června roku 2021.

Příspěvkové organizace? Ty řeší tenhle tematický okruh poměrně zodpovědně, protože jsou pod tlakem rozpočtů. Zároveň si i samy vedou debatu, jak vyprodukovat víc, nebo míň. Věřím, že všichni třídí: což je trochu – jak to říct… falešné uklidnění. Vždyť třídění je až ta poslední věc, kterou je potřeba v tom řetězci dělat. Potřebujeme především méně produkovat, potom to, co vyprodukujeme, znovu použít, a teprve pak třídit: protože třídíte už jenom odpad. Odpad je už jen nepoužitelný materiál. Češi jsou možná experty v třídění, což však bohužel neznamená, že jsou ekologičtí. Protože jen strkají do žluté popelnice tisíc druhů plastu, které samy o sobě mají nulovou hodnotu. Je to rozsáhlé téma: v plzeňském DEPU jsme s kolegyní Kristýnou Jirátovou kurátorovali výstavu Má plast, která se tím hodně zabývala. Měli jsme i českou hymnu vytištěnou z plastu na 3D tiskárně.

Pojďme se dotknout ještě jednoho tématu: legislativa kolem změn ve prospěch životního prostředí. Vezmu úplně konkrétní případ – krásnou ukázkou zespoda vznikající iniciativy je centrum art re use (poznámka redakce: je mu věnován příspěvek Tomáše Hrůzy v tomto Tématu Q). Aktivista Vincek, tedy pan Vincenec, obdivuhodná osoba s neuvěřitelnou energií, při svojí práci samozřejmě naráží i na následující klasický problém. Všechny instituce by mu materiál rády daly, nemají pro něj reálné využití, je určený k tomu stát se pro ně odpadem. V momentě, kdy existuje vůle příspěvkové organizace (protože art re use se o tom bavili nejenom s naší Galerií hlavního města Prahy, ale i s Národním technickým muzeem nebo s Národní galerií), tak to mnohdy není možné. Narážíme na to, že instituce je svázaná pravidly, jak může státní či městská organizace zacházet s majetkem. Je naprosto jednoznačně řečeno, že prostě nemůže rozdávat majetek, ale musí ho nejprve nacenit znaleckým posudkem.

A v art re use nemají čas ani peníze na to, aby si zaplatili znalecký posudek, který zhodnotí hodnotu soklů a kusů železa, které tam zůstaly. Takže lidsky vůle je, ale ředitelé jsou nuceni zacházet s majetkem legálně a nemůžou ho darovat. To je příklad, jak se naráží u klimatických plánů na obyčejné legislativně-byrokratické řešení. Je potřeba jako součást dnešního klimatického plánu takovou úvahu vést a změnit v tomhle smyslu uvažování. Má to určitě spoustu rizik, protože někdo takhle může rozdat majetek velké hodnoty. Takže se to musí pohlídat, a já to opravdu nejsem, abych to dokázal naformulovat. Na druhou stranu nějakou změnu potřebujeme: je to velký blok pro re use a pro celý princip recyklace uměleckého materiálu. Věřím, že se dá najít dobrá metodika, která bude pracovat s rozlišením odpadu.

Každá věc, kterou člověk udělá, ať už na své osobní nebo na institucionální rovině, se podle mě počítá. Na druhou stranu, mám osobní vzpomínku. Měli jsme seminář s šéfem washingtonského Kennedy Center, který vyprávěl: „Když byla ekonomická krize, objížděl jsem státy a radil jsem jim, začněte šetřit, dělejte levnější scénografii, míň opulentní kostýmy, prodejte chytře víc lístků…” Když to člověk poslouchá v českém kontextu, musí se pousmát. Protože tady u nás se nikdy nenavrhovaly a nevyráběly drahé scény, ani to nešlo: máme na to všehovšudy sto nebo sto dvacet tisíc korun, tak co za to nakoupíte za materiál? Nemyslím si, že by se tu nějak plýtvalo nebo žilo nad poměry, zvlášť ne v galeriích nebo v muzeích.

Zkrátka, nepřipadá mi, že zrovna v environmentální praxi by byla velká díra. V čem určitě instituce dělají a můžou dělat záslužnou práci, je vzdělávání. Dokážou oslovit spoustu návštěvníků a diskutovat spolu s nimi na aktuální a naléhavá témata. Každá taková změna paradigmatu, každé rozhodnutí, že budeme spotřebovávat méně, ne více, že budeme skromnější, je příležitostí, jak vymyslet technologické nebo i jiné řešení. Lidé nechtějí opustit svůj komfort. I ten však může být udržitelnější a zodpovědnější. Všechny vynálezy baterií a solárních panelů jsou takhle motivovány. Celá politická dikce o tom, že nikdy nedopustíme, aby byla auta se spalovacím motorem zakázána, je zpátečnická. Je to jen předvolební slib určité skupině, která na to slyší. Ale udržitelné to není. Přijde mi dobré vyměnit století páry za století větší skromnosti.

Autor je ředitelem odboru kultury a cestovního ruchu Magistrátu hlavního města Prahy.

JEDINOU PODMÍNKOU JE TO, ŽE TO ZŮSTANE V KULTURNÍM PROVOZU
Tomáš Hrůza

Skutečným činem, který mění situaci v možnostech recyklace uměleckého materiálu u nás, je loňský vznik centra nazvaného art re use v Praze. Za jeho založením stojí spolek Skutek společně s portálem, knihkupectvím a nakladatelstvím ArtMap. Tomáš Hrůza, předseda spolku ArtMap, rekapituluje vznik a fungování centra, které vysvobodilo materiál pro expozice a instalace z kletby jediného použití.

Jak vzniklo art re use? Na počátku byl kontakt s Městskou částí Praha 3. Její zástupce se nás ptal, jestli neznáme nějakého sponzora, mecenáše, který by si vzal na starost prázdný dům, opravil ho a udělal z něj sdílené ateliéry pro umělce. Řekl jsem na to, že kdybychom znali nějakého sponzora, tak už ho zaprvé máme v ArtMapě, zadruhé spíš hledáme nějaký prostor, sklad, a popsal jsem mu myšlenku centra pro recyklaci uměleckého materiálu. A on říkal: My jako Praha 3 tady máme sklad, který se moc nevyužívá, je to objekt určený k demolici, ale já bych se pokusil nadhodit a zjistit, zda byste to mohli dostat. Začalo tak kolečko vyjednávání: všem se to nakonec líbilo, nikdo neprotestoval, a ten barák nám pronajali za korunu měsíčně, což je skvělé. Nikdo do té doby nepočítal s tím, že by se mohlo něco takového stát. Všichni se báli toho fyzického skladu, že na to budou nějaké obrovské náklady. Najednou to bylo možné.

Není to žádný zázrak, je to dům určený k demolici, je to tam omlácené a ještě nedávno plesnivé. Situovaný je ale bezvadně: hned pod zastávkou Lipanská, v oblouku z kopce na Vítkov, v bloku společně s radnicí. Takže jsme dostali prostor: a teď jak ho zafinancovat? V úvahu přicházely různé varianty, nakonec nastala domluva se spolkem Skutek. To už jsem se do toho vkládal za  ArtMap s tím, že máme oproti Skutku vybudovanější infrastrukturu, účetnictví. Takže jsme se domluvili, že art re use bude dítětem Skutku, ale provoz si vezme na starost ArtMap.

Od začátku jsme zkoušeli najít financování i mimo granty, aby centrum mělo zajištěnou kontinuální existenci – jako příspěvkovka svého druhu. Abychom nečekali každý rok, jestli nám někdo něco dá. No a to se nepovedlo. Využili jsme tedy možnost podat si žádost o individuální dotaci v rámci MHMP, tu jsme dostali, nějakých 170 tisíc, tím se tam zase spustil provoz, začalo se to připravovat.

Hlavní výkonnou osobou pro art re use se stal Vincek – tedy Jan Vincenec. Vincek to spravuje, stará se o veškerý chod skladu. Myslím, že si v tom našel svoji roli velice dobře, stará se o art re use na full time. Ze strany Vincka přišel nápad, že by tam s námi mohla být malá stavební firma Starwork, která dělá fasády. Oni by si tam občas něco odlili, pomohli by nám vybavit dílnu, mohli by nám zařídit regály, doupravit prostor stavebně. Ta firma nemá s výtvarným uměním nic společného, ale jsou to nadšenci, ukázalo se to opravdu jako hodně dobré spojení. Každý týden nám dávají k dispozici dodávku s řidičem nebo i s dvěma chlapíky, a dělají to pro nás jako barter. Jsou tomu otevření, baví je to.

Druhou zásadní věcí bylo spuštění webových stránek. Fungují na platformě e-shopu (systém Shoptet používáme i na ArtMapu) a položky, které se tam přidávají, jsou jako v katalogu. Funguje to tak, že nabízené věci si můžeš opravdu odvézt. Mohli bychom i zapůjčovat, ale zatím všechno, co tam bylo, se snažíme rozdávat.

Přicházejí samozřejmě různí lidé, mají před sebou různé akce – a záleží na tom, co máme zrovna za materiál. Vznikli jsme jako služba galerijnímu provozu, proto některé věci uložíme a nedáme ani na web, aby se vrátily cíleně do galerií. Věci jsou u nás zdarma, jedinou podmínkou je, že to zůstane zachované v kulturním provozu. Co si nevezmou galerie nebo výtvarné kroužky, si vezme cirkulární dílna v Kampusu Hybernská. Tam zpracovávají věci různým způsobem, dělají čalounění, vyrábějí lavice. Z toho, co je odpad, dokážou vyrobit užitný materiál – potisknou dlaždice na workshopy, ukazují lidem, jak se dá s různým materiálem pracovat.

Myslím, že potřeba něčeho, jako je art re use, tady visela ve vzduchu, docela dlouho se o tom mluvilo. Samotné galerie začaly tímhle směrem uvažovat, že chtějí tyto věci recyklovat. Ale vždycky, co znám třeba z Fotograf Gallery, kde jsem taky působil, bojují s místem. Takže vím, jak to chodí: dáme po výstavě stěny, desky nebo jiný materiál do skladu, nechce se nám je vyhazovat, a po čase si říkáme, že nám tu překáží a co s tím tedy uděláme, takže to vyhodíme – a za půl roku zjistíme, že to potřebujeme. V art re use testujeme nové cesty, které se teď rodí. Dávám na stranu věci a bavím se s Vinckem, že je tady něco, co bychom mohli jen půjčovat, co rozdávat nebudeme: třeba technika, sametové opony apod. Přirozeně to již funguje se sokly, které si galerie zapůjčí na výstavu, pak je přinesou zpět a my je vracíme do nabídky. Vzhledem k omezenému prostoru zatím nezakládáme vlastní depozitář, ale s MHMP a GHMP jednáme o oživení jejich depozitářů. Sami nemají kapacitu postarat se o smysluplné, cílené zápůjčky galerijního materiálu a my našli fungující systém, jak ho efektivně distribuovat, evidovat i vracet k novému užití.

Když se bavíme o lokálnosti: tím, že jsme v Praze, bychom měli fungovat pro pražské galerie; ale první, kdo nám co přivezl, byla hradecká galerie. František Zachoval nám tam poslal spoustu materiálu, akustické odhlučňovací desky, které měl ve své instalaci Dalibor Bača, nevěděli, co s tím, tak to byl první náklaďák, co přijel. Hned se to rozdalo na AVU, někdo si to vzal do zkušebny, cirkulární dílna v Hybernské z toho dělala nějaké podsedáky… Ale řekli jsme, že chceme fungovat lokálně, nechceme vozit materiál bůhvíkudy: když už máme být ekologičtí, tak ať se to nesváží z celé republiky. Třeba i naše webové stránky můžou být prostředníkem pro to, že když někde něco je a může to tam chvíli být, tak se to přes ten náš web rozdistribuuje. Příklad: Pražské Uměleckoprůmyslové museum likvidovalo sklad v Brandýse nad Labem, měli tam spoustu materiálu, soklů, dřevěných desek, přepravních beden. Měli jsme dva měsíce na to, abychom to rozdali, jinak že to zlikvidují. Pro ně bylo dobré zároveň i to, že nemusejí platit firmu na likvidaci, že tedy ušetří třeba pět set tisíc, když se materiál rozdá. Nabízeli jsme to tedy přes web. Určili jsme dny, kdy si to vyzvedávat. Teď přišla z IPRu výstava, která byla putovní, skončila v Brně a jim se to už nechtělo svážet do Prahy: na webu pak sumarizujeme realizace, tak nejvíc konkrétně uvidíš, jak byl ten materiál využitý. Aby bylo vidět, co se s tím dělo, aby existovala nějaká historie. Fait Gallery v Brně přes nás nabízela mraky sádrokartonových desek z výstavy Stana Filka. Tam okamžitě zareagoval Ondřej Chrobák, který se stará o kurátora a umělce Jiřího Valocha, že mu z toho postaví výminek. Zdá se, že ho opravdu buduje. Jana Písaříková nám k tomu napsala: „Skutečnost, že tento materiál pochází právě z této výstavy, je víc než symbolická. Byl to právě Jiří Valoch, kdo kurátorsky zaštítil v roce 1974 legendární výstavu Bílý prostor v bílém prostoru, jejímž spoluautorem byl i Stano Filko (společně s Milošem Lakym a Jánem Zavarským). Kus bílého prostoru tak doputoval zpátky k němu.“

V představě, co budovat a k jakému fungování směřovat, nám pomohly vzory. Nejvíc asi newyorský Material for the Arts. Je to městská příspěvkovka, tam přijdeš a je to obrovské. Mají bedny třeba jen žlutých věcí, jinde je zase shromážděná elektronika a jezdíš tam s nákupním vozíčkem a dáváš si tam, co chceš, a jenom deklaruješ, že jsi umělec. U nás se tímhle tématem zabývala například Romana Drdová, chtěla něco takového vytvořit v rámci FaVU, kde dělá doktorát. Strávila nějaký čas v New Yorku a chodila přímo do jejich re use centra. To je velký příklad, jak to funguje. Američané na to mají navázané workshopy, edukační programy, to bychom chtěli časem fakt dělat: zvát umělce, předávat zkušenost jak pracovat s materiálem. Náš model má však výhodu, že opravdu přichází odspodu. Tím, že nejsme městská příspěvkovka, ale někdo, kdo je se scénou v neustálém a živém kontaktu a propojení, je celá věc mnohem přirozenější. Využití vybudované sítě kontaktů Skutku a ArtMap odstartovalo celý projekt v plné síle hned od počátku.

Neformálně fungujeme od jara 2021, oficiálně se páska přestřihla 21. září. Přišla Hana Třeštíková ještě se starostou Prahy 3 Jiřím Ptáčkem a Pavlem Křečkem, tedy radním za kulturu na Praze 3. Je fajn, že se za to magistrát a městská část takhle hezky postavili. Co by nám pomohlo dál? Kdybychom měli větší prostor, který by mohl být vytápěný. Protože tam, kde jsme, je to opravdu dezolát, ani tam netopíme. V zimě jsou tam otvírací dny nebo hodiny, ale nedá se v tom pořádně fungovat. Nějaký solidní prostor, který by nám magistrát nebo nějaký developer nabídnul, aby to bylo na úrovni. Nebo mít auto k dispozici jen pro sebe, moci víc svážet věci. Moci zaplatit několik plných úvazků: někdo by se měl totiž starat o sklad a někdo o ty věci kolem, o marketing, o komunikaci se sponzory…

Autor je multimediální umělec a předseda spolku ArtMap, a jeden z iniciátorů art re use – skladu uměleckého materiálu.

Skutečným činem, který mění situaci v možnostech recyklace uměleckého materiálu u nás, je loňský vznik centra nazvaného art re use v Praze. Za jeho založením stojí spolek Skutek společně s portálem, knihkupectvím a nakladatelstvím ArtMap. Tomáš Hrůza, předseda spolku ArtMap, rekapituluje vznik a fungování centra, které vysvobodilo materiál pro expozice a instalace z kletby jediného použití.

Jak vzniklo art re use? Na počátku byl kontakt s Městskou částí Praha 3. Její zástupce se nás ptal, jestli neznáme nějakého sponzora, mecenáše, který by si vzal na starost prázdný dům, opravil ho a udělal z něj sdílené ateliéry pro umělce. Řekl jsem na to, že kdybychom znali nějakého sponzora, tak už ho zaprvé máme v ArtMapě, zadruhé spíš hledáme nějaký prostor, sklad, a popsal jsem mu myšlenku centra pro recyklaci uměleckého materiálu. A on říkal: My jako Praha 3 tady máme sklad, který se moc nevyužívá, je to objekt určený k demolici, ale já bych se pokusil nadhodit a zjistit, zda byste to mohli dostat. Začalo tak kolečko vyjednávání: všem se to nakonec líbilo, nikdo neprotestoval, a ten barák nám pronajali za korunu měsíčně, což je skvělé. Nikdo do té doby nepočítal s tím, že by se mohlo něco takového stát. Všichni se báli toho fyzického skladu, že na to budou nějaké obrovské náklady. Najednou to bylo možné.

Není to žádný zázrak, je to dům určený k demolici, je to tam omlácené a ještě nedávno plesnivé. Situovaný je ale bezvadně: hned pod zastávkou Lipanská, v oblouku z kopce na Vítkov, v bloku společně s radnicí. Takže jsme dostali prostor: a teď jak ho zafinancovat? V úvahu přicházely různé varianty, nakonec nastala domluva se spolkem Skutek. To už jsem se do toho vkládal za  ArtMap s tím, že máme oproti Skutku vybudovanější infrastrukturu, účetnictví. Takže jsme se domluvili, že art re use bude dítětem Skutku, ale provoz si vezme na starost ArtMap.

Od začátku jsme zkoušeli najít financování i mimo granty, aby centrum mělo zajištěnou kontinuální existenci – jako příspěvkovka svého druhu. Abychom nečekali každý rok, jestli nám někdo něco dá. No a to se nepovedlo. Využili jsme tedy možnost podat si žádost o individuální dotaci v rámci MHMP, tu jsme dostali, nějakých 170 tisíc, tím se tam zase spustil provoz, začalo se to připravovat.

Hlavní výkonnou osobou pro art re use se stal Vincek – tedy Jan Vincenec. Vincek to spravuje, stará se o veškerý chod skladu. Myslím, že si v tom našel svoji roli velice dobře, stará se o art re use na full time. Ze strany Vincka přišel nápad, že by tam s námi mohla být malá stavební firma Starwork, která dělá fasády. Oni by si tam občas něco odlili, pomohli by nám vybavit dílnu, mohli by nám zařídit regály, doupravit prostor stavebně. Ta firma nemá s výtvarným uměním nic společného, ale jsou to nadšenci, ukázalo se to opravdu jako hodně dobré spojení. Každý týden nám dávají k dispozici dodávku s řidičem nebo i s dvěma chlapíky, a dělají to pro nás jako barter. Jsou tomu otevření, baví je to.

Druhou zásadní věcí bylo spuštění webových stránek. Fungují na platformě e-shopu (systém Shoptet používáme i na ArtMapu) a položky, které se tam přidávají, jsou jako v katalogu. Funguje to tak, že nabízené věci si můžeš opravdu odvézt. Mohli bychom i zapůjčovat, ale zatím všechno, co tam bylo, se snažíme rozdávat.

Přicházejí samozřejmě různí lidé, mají před sebou různé akce – a záleží na tom, co máme zrovna za materiál. Vznikli jsme jako služba galerijnímu provozu, proto některé věci uložíme a nedáme ani na web, aby se vrátily cíleně do galerií. Věci jsou u nás zdarma, jedinou podmínkou je, že to zůstane zachované v kulturním provozu. Co si nevezmou galerie nebo výtvarné kroužky, si vezme cirkulární dílna v Kampusu Hybernská. Tam zpracovávají věci různým způsobem, dělají čalounění, vyrábějí lavice. Z toho, co je odpad, dokážou vyrobit užitný materiál – potisknou dlaždice na workshopy, ukazují lidem, jak se dá s různým materiálem pracovat.

Myslím, že potřeba něčeho, jako je art re use, tady visela ve vzduchu, docela dlouho se o tom mluvilo. Samotné galerie začaly tímhle směrem uvažovat, že chtějí tyto věci recyklovat. Ale vždycky, co znám třeba z Fotograf Gallery, kde jsem taky působil, bojují s místem. Takže vím, jak to chodí: dáme po výstavě stěny, desky nebo jiný materiál do skladu, nechce se nám je vyhazovat, a po čase si říkáme, že nám tu překáží a co s tím tedy uděláme, takže to vyhodíme – a za půl roku zjistíme, že to potřebujeme. V art re use testujeme nové cesty, které se teď rodí. Dávám na stranu věci a bavím se s Vinckem, že je tady něco, co bychom mohli jen půjčovat, co rozdávat nebudeme: třeba technika, sametové opony apod. Přirozeně to již funguje se sokly, které si galerie zapůjčí na výstavu, pak je přinesou zpět a my je vracíme do nabídky. Vzhledem k omezenému prostoru zatím nezakládáme vlastní depozitář, ale s MHMP a GHMP jednáme o oživení jejich depozitářů. Sami nemají kapacitu postarat se o smysluplné, cílené zápůjčky galerijního materiálu a my našli fungující systém, jak ho efektivně distribuovat, evidovat i vracet k novému užití.

Když se bavíme o lokálnosti: tím, že jsme v Praze, bychom měli fungovat pro pražské galerie; ale první, kdo nám co přivezl, byla hradecká galerie. František Zachoval nám tam poslal spoustu materiálu, akustické odhlučňovací desky, které měl ve své instalaci Dalibor Bača, nevěděli, co s tím, tak to byl první náklaďák, co přijel. Hned se to rozdalo na AVU, někdo si to vzal do zkušebny, cirkulární dílna v Hybernské z toho dělala nějaké podsedáky… Ale řekli jsme, že chceme fungovat lokálně, nechceme vozit materiál bůhvíkudy: když už máme být ekologičtí, tak ať se to nesváží z celé republiky. Třeba i naše webové stránky můžou být prostředníkem pro to, že když někde něco je a může to tam chvíli být, tak se to přes ten náš web rozdistribuuje. Příklad: Pražské Uměleckoprůmyslové museum likvidovalo sklad v Brandýse nad Labem, měli tam spoustu materiálu, soklů, dřevěných desek, přepravních beden. Měli jsme dva měsíce na to, abychom to rozdali, jinak že to zlikvidují. Pro ně bylo dobré zároveň i to, že nemusejí platit firmu na likvidaci, že tedy ušetří třeba pět set tisíc, když se materiál rozdá. Nabízeli jsme to tedy přes web. Určili jsme dny, kdy si to vyzvedávat. Teď přišla z IPRu výstava, která byla putovní, skončila v Brně a jim se to už nechtělo svážet do Prahy: na webu pak sumarizujeme realizace, tak nejvíc konkrétně uvidíš, jak byl ten materiál využitý. Aby bylo vidět, co se s tím dělo, aby existovala nějaká historie. Fait Gallery v Brně přes nás nabízela mraky sádrokartonových desek z výstavy Stana Filka. Tam okamžitě zareagoval Ondřej Chrobák, který se stará o kurátora a umělce Jiřího Valocha, že mu z toho postaví výminek. Zdá se, že ho opravdu buduje. Jana Písaříková nám k tomu napsala: „Skutečnost, že tento materiál pochází právě z této výstavy, je víc než symbolická. Byl to právě Jiří Valoch, kdo kurátorsky zaštítil v roce 1974 legendární výstavu Bílý prostor v bílém prostoru, jejímž spoluautorem byl i Stano Filko (společně s Milošem Lakym a Jánem Zavarským). Kus bílého prostoru tak doputoval zpátky k němu.“

V představě, co budovat a k jakému fungování směřovat, nám pomohly vzory. Nejvíc asi newyorský Material for the Arts. Je to městská příspěvkovka, tam přijdeš a je to obrovské. Mají bedny třeba jen žlutých věcí, jinde je zase shromážděná elektronika a jezdíš tam s nákupním vozíčkem a dáváš si tam, co chceš, a jenom deklaruješ, že jsi umělec. U nás se tímhle tématem zabývala například Romana Drdová, chtěla něco takového vytvořit v rámci FaVU, kde dělá doktorát. Strávila nějaký čas v New Yorku a chodila přímo do jejich re use centra. To je velký příklad, jak to funguje. Američané na to mají navázané workshopy, edukační programy, to bychom chtěli časem fakt dělat: zvát umělce, předávat zkušenost jak pracovat s materiálem. Náš model má však výhodu, že opravdu přichází odspodu. Tím, že nejsme městská příspěvkovka, ale někdo, kdo je se scénou v neustálém a živém kontaktu a propojení, je celá věc mnohem přirozenější. Využití vybudované sítě kontaktů Skutku a ArtMap odstartovalo celý projekt v plné síle hned od počátku.

Neformálně fungujeme od jara 2021, oficiálně se páska přestřihla 21. září. Přišla Hana Třeštíková ještě se starostou Prahy 3 Jiřím Ptáčkem a Pavlem Křečkem, tedy radním za kulturu na Praze 3. Je fajn, že se za to magistrát a městská část takhle hezky postavili. Co by nám pomohlo dál? Kdybychom měli větší prostor, který by mohl být vytápěný. Protože tam, kde jsme, je to opravdu dezolát, ani tam netopíme. V zimě jsou tam otvírací dny nebo hodiny, ale nedá se v tom pořádně fungovat. Nějaký solidní prostor, který by nám magistrát nebo nějaký developer nabídnul, aby to bylo na úrovni. Nebo mít auto k dispozici jen pro sebe, moci víc svážet věci. Moci zaplatit několik plných úvazků: někdo by se měl totiž starat o sklad a někdo o ty věci kolem, o marketing, o komunikaci se sponzory…

Autor je multimediální umělec a předseda spolku ArtMap, a jeden z iniciátorů art re use – skladu uměleckého materiálu.

AŽ UMĚNÍ PROJDE AUDITEM
Zbyněk Baladrán

Někdo může vnímat živou uměleckou scénu jako společenskou a emocionální laboratoř dneška. Problémy a rozpory tu přicházejí na přetřes trochu dříve, než se stanou zásadním společenským tématem. Dá se tak nahlížet i na environmentální témata, meze růstu či udržitelnost, které se staly obsahem uměleckých děl a výstav.

Podle zkušeností z praxe se umělecká scéna k odpovědnosti za svět hlásí nejdříve hlasitě deklarativně, vlastně podobně jako to nedávno provedly nadnárodní korporace, které se zavázaly, že budou uhlíkově neutrální do roku 2040. S realitou uměleckého provozu a jeho dopady na jednoduchou udržitelnost je to složitější, musí se začít od nuly. Náš stát v tom nepomáhá, i když se zavázal ke snížení uhlíkové stopy, sám nenabízí způsob ani diskuzi, jak se k tomu propracovat. Spoléhá na trh a osobní zodpovědnost, stejně jako to udělal při recyklaci plastu: Není třeba tlačit na obchodní společnosti, aby omezily výrobu obalových materiálů; občané ho sami posbírají a ještě si odnesou dobrý pocit sami ze sebe.

Například v malé galerii, dotované převážně z veřejných zdrojů, je produkce racionalizována a minimalizována na únosnou mez: je nutné udržet kvalitní program s co nejmenšími náklady. S tím souvisí i zaměstnanecká politika, žádná není. Stát nepodporuje svou společnost v zaměstnanosti a sociální soudržnosti, ale nechává většinu profesí balancovat nad propastí švarcsystému. Popis takové praxe by se dal nazvat ekonomickou udržitelností v současných politických podmínkách. Ekologická udržitelnost z toho vyplývá, ale hůř se nastoluje. Naráží se zde na nedostatek informací a imaginace.

Určitě by pomohl určitý druh ekologického auditu, kterým by daná umělecká instituce prošla. Dokázala by si tak lépe představit, co se v takto osekaném ekonomickém formátu dá ekologicky udržitelného dělat. Co se dá omezit? Jsou nutné investice do inženýrských sítí, aby se snížila uhlíková stopa? A kam je investovat? Existují programy pro vlastníky nemovitostí, u kterých je většina malých galerií v nájmu? Podobný typ otázek by mohl audit zodpovědět. I on však něco stojí a je velmi komplikované získat grant na audit, jak si nedávno ověřilo sdružení nezávislých galerií pro takový účel sestavené.

I u produkce výstav a programu se dá sledovat jejich uhlíková stopa. Je silný rozdíl mezi velkými institucemi (která mají přísná pravidla pro zacházení s uměleckými díly, závislými na klimatických podmínkách v místnostech, vysokém pojištění a podobně) a na druhé straně uměleckými díly, která cirkulují v menších galeriích, nepojišťují se, klima se u nich neřeší, skladují se v nevyhovujících podmínkách nebo se (jako v případě některých instalací nebo intervencí) destruují, protože nejsou prostředky na jejich skladování.

Produkce výstav je v konkurenci internetového sdílení jejich fotografií čím dál scénografičtější. Roste tlak na budování divácky atraktivních dočasných staveb, které se stávají adekvátní adjustací uměleckých děl. Jejich recyklace je mnohdy nemožná, jedná se většinou o základní stavební materiál, který se samotnou stavbou znehodnocuje.
Nejsnáze se uhlíková stopa měří u letenek, tedy u cestování umělců a umělkyň z ciziny. Nedávný projev globalizace skrz propojení levné letecké komerční dopravy s prostupností Evropské unie zvedl i počet výstav ze vzdálených asijských a latinoamerických center. Je možné se takové praxe vzdát. Pro velké galerie to bude pravděpodobně těžké bez takových privilegií a malé galerie tak naplno pocítí provinčnost semiperiferie, ve které se nacházíme.

Bylo by zajímavé vidět dopad ekologického auditu na změnu galerijních programů, protože dnes je obecným předpokladem, že umění je kosmopolitní a přístupné odkudkoliv. Nevyřčeným předpokladem také je, že zdejší umění je stejně dobré jako to, které se provozuje v nejvyspělejších zemích. Jak bude vypadat umění v politickém a společenském kontextu v režimu udržitelnosti?

Možná by nám celkový ekologický audit kultury pomohl k lepšímu pochopení toho, k čemu vlastně umění slouží a k čemu by mohlo sloužit v budoucnu.

Toto zamyšlení se týká všech institucí, ať už malých nebo velkých. Všechny v současných podmínkách zápasí s penězi, a tak by případné změny rozhodně souvisely s navýšením rozpočtů na strukturální proměny řízení, výměnu nevyhovující infrastruktury, ale i diváckého očekávání.

Bez tohoto procesu jsme odsouzeni ke sbírání plastových obalů ve svém okolí, na vernisážích pak k pití vína z kelímků, které se dají posléze sníst, a k dalším druhům vzorného občanského jednání.

Autor je umělec, kurátor a architekt výstav.