TÉMA Q. Umělá inteligence a umění. Umělá inteligence a umění

Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají

Jaroslav Veis

Trochu bezcílně jezdím bříškem ukazováku po displeji iphonu a jen občas se zastavím na nějaké větě nebo obrázku z úmorného proudu tvítů, mesidží, reklam, postů, hlášek, fotek, podkástů, sponzoráků, šórtrílů, občas upiju z pivního speciálu, který mají v AI Baru Therapy tenhle týden na čepu, a rozhoduju se, že jestli do patnácti, ne, do třiceti minut nikdo nepřijde, tak si další nedám, mobil strčím do kapsy a řeknu AI Světlaně, aby volala ubra. Fakt. Dopiju, uber a fofrem domů.

Svět už není, co býval. Je čím dál horší. Čím dál častěji jsem u stolu nejstarší. A čím dál častěji je kolem něj víc volno. A čím dál častěji si někdo z těch, kdo kolem sedí, zavolá ubra, ještě než padne tma, protože je unavenej. A čím dál častěji někdo nepřijde, protože umřel, takže si na jeho už ne zdraví dáme panáka a pak si zavoláme ubry.

Taky lokál už není, co býval. Obdélníkový stůl s lavicemi pro čtyři hosty na každé straně tu zbyl jen jeden a jinak všude po místnosti jen čtverce na tlustém zeleném stvolu (když dochází předplacený kredit, stvol zežloutne, když úplně dojde, zčervená), u každého jedna hodně široká židle, skoro křeslo, každopádně se v tom dá houpat bez rizika, že přepadneš dozadu. Lidi si čím dál víc vystačí s mobilem a konektivitou, máš dobrý signál a půl je hotovo. Uprostřed čtverce displej s kauntry a vějíř konektorů, od nejstarších do nejuniverzálnějšího, aby si mohl vybrat každý, včetně milovníků veteránfounů a vintidž modelů, které mám v oblibě, protože jsem snob. Samozřejmě vždycky je to jen kamufláž, uvnitř je ten nej-nej-nej čip, momentálně M 4, protože jsem snob s dobrou penzí a akciemi Tesly ČEZ.

Taky mám hluchátka, ty si beru všude s sebou, i do Therapy. Tedy přesně AI sluchátka, multifunkční verze. Hluchátka jim říkám proto, že hodně používám funkci Mute. Blbostí padá kolem mě dost, zvlášť tady v AI Therapy, tedy když někdo přijde a začne se mluvit. Člověk pak má tři možnosti. První: jít ven před bar, zahulit si nějaký dobrý model a vrátit se s lepší náladou. Druhá: potopit se do AI ticha, prý stejného jako 118 metrů pod hladinou Bengálského zálivu, kde je podle firmy Vikram, která sluchátka vyrábí, ticho nejkvalitnější. Tedy, slyšel jsem v jednom podcastu, že v Grónském moři dosahuje ticho na i mínus dvacet decibelů, prý je to zážitek na hranici mezi slastí a bolestí. Ale AI Světlana to čekovala a je to nejspíš komerční dezinfo.

A pořád zbývá ta třetí možnost: volat ubra.

Jo, AI Světlana. Samo, že využívám i originální funkci vikramů poskytovat mi všechno, co na mobilu sjíždím, zároveň v audioverzi. Před pár týdny jsem k narozeninám dostal od vnuka Kryštofa novou licenci softvéru YFV, jór fejvrit vojs, kde si můžu navolit spíkra / spíkryni / případně nebináro sám. Podle oblíbenosti vojsů se v Česku na bedně vítězů střídají AI Karel Gott, AI Vladimír Kořen a na ženu přemodulovaný AI Zdeněk Svěrák. Celosvětově se v čele drží od prvního dne hodnocení AI Barak Obama.

Protože jsem snob, mám origoš: hlas z metra. Jmenuje se AI Světlana a ta živá tam na lince A hlásí stanice ode dne, kdy se áčko rozjelo. Když jsem si ji ve vikramech poprvé naloudoval, zeptal jsem se, abych jí udělal radost, jestli až já tu nebudu, nestane se z ní třeba český hlas číslo jedna, protože ona na rozdíl od těch tří nejoblíbenějších AI vojsů nebude nikdy zombie, metro je přece vždycky jistota. Řekla, že kdy tu nebudu, mi sice může říct s docela malou časovou chybou, ale mám si rozmyslet, jestli to chci vědět. A taky že vojs nambr van bude patřit s pravděpodobností hraničící s jistotou entitě s pracovním názvem AI52767528, non-binar, víc však prozradit nesmí, protože je to produkt in prougres. Kdy už tu nebudu, jsem vědět nechtěl, byť červ zvědavosti ve mně hlodal. A to druhé mi vlastně mohlo být jedno, když tu nebudu. Omluvil jsem se jí za nelogickou otázku a AI Světlana řekla, že se nic nestalo. Stejně božsky jako Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.

A pak je tu třetí funkce hluchátek-sluchátek. Naslouchátka. Hodí se od jistého věku, a kdo ví, jestli mi je Kryštof nedal právě kvůli tomu. Poprosím AI Světlanu a ona potlačí ruch a šum kolem, zesílí hlas, a když řeknu „cože“, zopakuje poslední větu naprosto zřetelně. Nejlepší na konec: Kryštof mi odněkud čórnul softvér, který z naslouchátek udělá směrový mikrofon, takže můžu poslouchat hovory padesát metrů kolem. Ale to se nesluší, upozorní mě AI Světlana vždycky, a pak, zase tak božsky jako hlášení o dveřích, odříká upozornění o právní neodpovědnosti firmy Vikram za následky mého odposlechu, vyjmenuje trestné činy či názory (v některých zemích) s ohlašovací povinností a upozorní mě, že vše, co slyším já, slyší i síť, analyzuje to a bude-li to nutné, v mém nejlepším zájmu zasáhne. Rozuměj: práskne mluvčího a mě nechá předvolat jako svědka. A říká to s tou nejvyšší mírou laskavosti, s jakou to umí jen jazyk neuronových sítí, lidské hlasivky ne. Znáte přece z linky A ten její boží hlas.

Ale co teď mám dělat jiného, než si trochu zašmírovat, když mě sjíždění mobilu už nebaví a nikdo nejde. V druhém koutě místnosti jsou u jednoho z čtverců dvě židle a ten, co sedí na té druhé, se zrovna vrací ze záchodu nebo si byl venku zahulit.

„Chápeš to?“ říká s přídechem dušeného vzteku, což se svými vikramy slyším, jako kdyby mi prskal přímo do ksichtu. „Od příštího kvartálu mě přesouvaj do laborky.“

„Ale prachy ti nechaj, ne?“

„Tvl, o prachy nejde. Jde o respekt. Plat mi zůstane, ale o respekt mě připravěj. Víš, co to je za ponížení? Nesmět dělat s lidma? To mi rovnou můžou do diplomu připsat: vhodnej jen pro práci s biologickými vzorky.“ Upije z hrnku kávu. „Vyfakovali se mnou.“

Spíš byl jen čůrat než hulit, usoudil jsem. Leda že by měl nějaký hodně blbý model.

Koukám na ně jen po očku, aby jim nedošlo, že je taky slyším. Značkoví od podrážek k obroučkám brýlí, decentní kérky, neurčitý střední věk mezi prvním a druhým rozvodem. Když sedí, vypadá ona tak o půl hlavy vyšší než on, ale třeba má krátké nohy a on se jen hrbí.

„Neber si to tak,“ říká ona. „Tak budeš dělat vědu. Tos přece chtěl, už když jsme chodili na medicínu, ne? A krom toho budeš mít klid, stálý režim, žádný služby, žádný akutní případy…“

„Na vědu už je pozdě,“ vyprskne on. „Jsem starej, už dobrej leda na to hlídat, jestli ej aj hlídá tím správným způsobem experimenty nadupaných mlaďochů…“

„Quis custodiet ipsos custodes?“ pronese ona teatrálně. Pak se rozesměje na celý AI bar. „Konečně ho našli.“

„Cože?“ syknu do vikramů.

„Kdo ale bude hlídat hlídače?“ překládá AI Světlana.

„Latinské přísloví, jsou to oba doktoři, takže latina je pro ně skoro stavovský jazyk. Chce tím říct, že –“

„Mlč už, nebo ztratím nit,“ zarazím ji.

Naštěstí jsem skoro o nic nepřišel.

„Cos ale přesně proved? Nějaký důvod k tý laborce přece mít museli.“

„Právě že vlastně nic, tedy nic konkrétního. Žádnej kiks, žádná nedbalost. Jen při posledním testování empatie jim vyšlo, že jsem poslední půlrok pod špitální normou. A když se pak prej ptali pacientů z mejch pokojů, tak jim řekli, že když má službu ej aj, je na ně hodnější a má s nima větší trpělivost.“

„To se ale ví už dávno, že ej aj je na tom s empatií líp než lidi.“

„Jenže já jsem přece ideální doktor středního věku. Atestace mám, zkušenosti mám, respektuju standardy pojišťoven. Taky zázemí oukej. Žena fajn, děti fajn, hypotéka splacená. Možná jsem trochu ojetej. Vždyť mě to všechno dost stálo. Dřiny, nervů, trpělivosti. A ta blbá ej aj žádný starosti nemá, nemá se z čeho utahat, vždycky je svěží, dobře naladěná. Ať jde do háje s tou svou empatií! Má jen ty svoje sítě.“

Máchne rukou, až málem srazí hrnek s flat white před sebou. „A víš, co mě sere nejvíc? Ten paradox, že mě ve finále vyrazil člověk. Nějaká Cejnová z osobního. Nikdy ze mě neviděla víc než jméno s fotkou na monitoru, ale spadnul jsem pod čáru, takže šmytec. Vsadím se, že kdyby o tom rozhodovala ej aj, dopadne to úplně jinak.“

„Vím, která to je. Byla dřív prokurátorka, jenže asi taky vyhořela. A uklidni se, na osobním to dělá taky ej aj. Ta Cejnová to tam jen hlídá.“ Podívala se na mobil. „Musím už vypadnout. Je mi to líto, ta laborka.“

„Takže taky hlídačka, co hlídá hlídače. To ho teda hlídá dost blbě. Jdu taky zpátky do špitálu, teda do laborky. Kafe je už placený.“

Koukám za nimi, když odcházejí, no jasně, jen se hrbil, a napadá mě, jestli by nebyl zapotřebí nějaký další hlídač, který by hlídal hlídače, co hlídá toho prvního hlídače, avšak hlídá ho špatně. A kdo bude hlídat jeho? My? AI? Kdo o tomhle rozhodne? Co když nás ta umělá potvora nakonec nevyhubí, jak pořád tvrdí dezinfo, ale prostě nahradí tím, jak moc se do nás vcítí, tou svou laskavostí, úslužností, pozorností, ochotou, empatií?

„Dáš si ještě speciál?“ ozve se z vikramů AI Světlana. „Nemáš sice ještě dopito, ale je už o tři stupně teplejší a ztratil pětadevadesát procent aromatických vlastností.“

Jako kdyby mi v hlavě bliklo Světlanino originální hlášení. Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Ne, tohle je AI poselství: Vy vystupujete, já nastupuju, takže vám se dveře zavírají. Co když tohle je to doopravdy Boží? Mohl bych se zeptat, co si o tom myslí ona.

„Dík, už si nedám,“ řeknu místo toho a potom, co nejempatičtěji to lidské hlasivky zvládnou, ji požádám: „A zavolej mi ubra, prosím tě.“

Generativní umění a lidská tvořivost

Dita Malečková

V posledních měsících se tématu umělé inteligence (AI) lze jen těžko vyhnout. Pojďme se na systémy, které pod tento název obvykle shrnujeme, podívat optikou generativních technik, tedy takových postupů, které využívají určitého nastavení pro získání tzv. výstupu. Jak aplikace, které generují text, tedy systémy jako ChatGPT, abychom jmenovali ten nejznámější, či systémy generující obraz na základě textu (text-to-image) jako je Midjourney, Stable Diffusion či Dall-E, abychom opět zmínili ty nejviditelnější, jsou založeny na principu generování nových informací na základě natrénování a konkrétního požadavku neboli promptu.

Zabývám se tzv. novými médii a jejich vztahem k umělecké tvorbě dlouhodobě a v tomto textu bych ráda text-to-image systémy, které mění sféru uměleckého obrazu v přímém přenosu, uvedla do kontextu generativního umění.

Pojmem generativní systém rozumím takový nástroj, který je na základě svého naprogramování a mého požadavku schopen vytvořit novou skutečnost: informaci, útvar, dílo. Ještě před tím, než se pozastavíme nad otázkou kreativity ve světle těchto nových algoritmů, se pojďme podívat na jejich předchůdce. Generativní systémy skutečně vznikly až na určité úrovni vývoje výpočetních systémů. Mezi pionýry digitálního umění, které se z velké míry překrývá s uměním generativním, patří Harold Cohen a jeho AARON z roku 1973, Vera Molnar či Manfred Mohr vytvářející generovaná geometrická díla už v 60. letech 20. století anebo John Conway, což nebyl umělec, ale matematik, který vytvořil Hru života, systém založený na celulárních automatech. Z další generace bych ráda zmínila Caseyho Rease, spolutvůrce systému Processing, italského tvůrce Quayolu oživujícího v generovaných videích barokní interiéry i impresionistické malby či českého výtvarného umělce Zdeňka Sýkoru, který se od klasické malby odklonil směrem k matematicky generovaným vzorům. Všechna tato díla mají jedno společné: převracení vztahu mezi tvůrcem a dílem v tom smyslu, že výsledkem práce umělce není statické dílo, ale proces, který k němu vede.

Samozřejmě, že taková situace má své paralely v „klasickém” umění. Ostatně každý tvůrce je vlastně svým výtvorem; postup, jenž vyvíjí a používá, má v díle svůj „displej” – dílo tak ukazuje, kam umělec ve svém vývoji dospěl. Generativní umění, které využívá výpočetní technologii, jako by „delegovalo” tento vývoj na systém, který člověk vytvoří a upraví. Tak tomu alespoň bylo v počátcích generativního umění. Situace, v níž se nacházíme dnes a která, jak se zdá, poukazuje na budoucí vývoj umělecké tvorby, je odlišná v tom, že systémy, o kterých mluvíme, nejsou jen pasivními nástroji – čím dál víc vykazují schopnost se vyvíjet samy – což je přirozeně předmětem zvědavosti i obav, především z vyloučení lidského prvku z procesu tvorby, nebo alespoň z její značné části.

Jak tedy spolupráce člověka a stroje funguje? Známe technické parametry: operujeme s hlubokými neuronovými sítěmi natrénovanými v případě text-to-image systémů na obrovském množství obrazových dat označených textovým popisem. To je základ, na němž takové systémy staví. Klíčové je pochopit, že tento typ softwaru nekombinuje známé prvky, elementy obrazu, jak bychom možná čekali. Pracuje totiž v mnohodimenzionálním prostoru, v němž se jednotlivé prvky obrazu nacházejí jako souřadnice a výsledný obraz je výsledkem jejich protnutí (abstraktního pohledu, v němž se protnou) a je unikátní – nejde tedy jen o novou kombinaci známých částí, ale pokaždé o nový obraz, generovaný v neuvěřitelném tempu miliony uživatelů po celém světě. Práce s takovými systémy je svým způsobem návyková. Je těžké odolat tomuto uživatelsky velmi přívětivému postupu, který ovšem rovněž poskytuje možnost se zlepšovat a lišit: v případě text-to-image systémů jde především o schopnost vytvořit ten správný prompt. Za pár měsíců, kdy se tyto systémy staly globálně populárními, se vytvořila celá „promptová magie” (či „promptová věda”, podle toho, jak své metody nazýváte raději). Stále častěji v tomto kontextu zaznívá otázka po tom, v čem spočívá autentická kreativita? Mohli bychom za nějakých podmínek tyto algoritmy označit za skutečně tvůrčí? Anebo jen ubírají prostor realizace lidským tvůrcům, a zanášejí mediální a kulturní prostor svými nesčetnými výstupy?

Jak na konci roku 2022 říká v populárním videu výtvarný umělec Steven Zapata: nejde o to, že by umělci nechtěli využívat nové nástroje, naopak – to, čemu však přihlížíme, je využívání lidské práce, nahrazování lidských tvůrců za použití jejich vlastní práce bez jejich souhlasu – Zapata poukazuje na skutečnost, že datasety, na nichž je AI trénována, obsahují díla umělců, kteří k tomu nedali souhlas, a AI – respektive společnosti vyvíjející AI – tak využívá jejich práci, umožňuje nespočetnému množství uživatelů napodobovat jejich styl a přitom je naprosto vynechává jako součást procesu – součást, která by měla mít ze své práce prospěch. To je naprosto platný argument a velmi racionální a věcný příspěvek do debaty. Zkusme si představit situaci, v níž by byla budoucí tvorba rychlá a pružná jako hluboké neuronové sítě a zároveň ohleduplná a přizpůsobená lidským tvůrcům: takový symbiotický systém by byl dílem sám o sobě. Navracíme se tak k odlišnosti a typickému rysu generativních systémů: klíčovou komponentou není samotné dílo („obraz”), ale konkrétní dynamika, která k němu vede; postup, anebo v tomto případě spíše „charakter”, protože když si představíme ideální nástroj budoucnosti, je schopen nejen generovat na základě našich instrukcí, ale pamatovat si náš předchozí vývoj, přizpůsobovat se našemu stylu (generativní systémy jsou velmi citlivé na „styl”, jímž je „oslovujeme”) a doprovázet nás v našem tvůrčím vývoji – jakož i seznamovat nás s dalšími aktuálními trendy či třeba zapomenutými tvůrci, jejichž dílo by s námi mohlo rezonovat.

Generativní systémy jako je Midjourney, schopné vytvořit obrázek podle jakéhokoliv vašeho přání během několika vteřin, by tak mohly být předchůdci nástrojů, které nenahrazují lidské tvůrce, ale jsou jejich nepostradatelnými pomocníky – a mezi odkazy umělců by pak nemusela patřit jen hotová plátna, ale jejich virtuální spolupracovník existující i po smrti svého tvůrce jako jeho (téměř) živý odkaz.