TÉMA Q. Centrum a periferie Marek Pokorný, Emma Hanzlíková, Michal Škoda, Petr Vizina

Nový regionalismus aneb centra mají svých starostí dost (hlavně sama se sebou)

Marek Pokorný

Někdy v roce 1980 nebo 1981, to už přesně nezařadím, jsme z Aše vyjeli na tradiční květnový výlet, tentokrát do východních Čech. Zájezd paradoxně pořádal tzv. Interklub, který pod rouškou a záštitou ZO SSM Tosta Aš n. p. tu a tam umožňoval neorganizované, neangažované, z partaje vyhozené i s undergroundem spojené kulturní elitě města vést relativně aktivní komunitní život. Kdo byl udavač nevím, ale nám to tehdy bylo jedno. Mně ještě navíc nebylo osmnáct, byl jsem nejmladší a kromě dospěláckých řečí mě zajímala přítomnost sice o něco starších a nedostupných, ale žádoucích dívek a možnost dát si bez dozoru pivo. Výlety bývaly veselé a poučné. Itinerář vypracoval ze strany vyškrtnutý primář nemocnice, která v Aši tenkrát ještě byla, doplnil ho charakteristikami míst, která navštívíme, i informacemi z encyklopedií a literatury a namnožil ho jako takovou cyklostylovou čítanku pro výletníky. Co mi z putování po východních Čechách utkvělo v paměti nejvíc (tedy kromě poznání, že města mají náměstí), byla návštěva Hořic, tamějšího „sculpture parku“ a galerie na kopci Gothard. Teprve několik let otevřený, modernistický výstavní prostor s horním osvětlením, z iniciativy Vladimíra Preclíka vybudovaný v rámci Akce Z v návaznosti na zdejší sochařská sympozia, byl pro mě zjevením. Po roce 1989 jsem se do Hořic ještě několikrát vrátil. Vždycky šlo ale o sentimentální cestu, nikoli o putování za programem, který by tu někdo nabízel.

Teprve loni jsem poprvé zalitoval, že moje vytížení na trase Praha–Ostrava mi jen tak nedovolí do Hořic znovu zajet. Výstavu malíře Vladimíra Houdka jsem zaregistroval, ale teprve spojení Anny Hulačové a Anežky Hoškové v projektu kurátorovaném Michalem Novotným z Národní galerie v Praze ukázalo, že jsou věci v pohybu. Následovala výstava věnovaná soše a fotografii, výstava Jiřího Thýna a tak dál. Bylo jasné, že došlo k zásadní změně – zřejmě díky angažmá Petry Zachovalové, která je od roku 2019 ředitelkou Městského muzea Hořice, pod nějž Galerie plastik, jak se výstavní síň a sochařský park jmenují, spadá. Jako kurátor tu působí Filip Jakš s oporou v Petře Crhové. Viditelně se změnila nejen vizuální identita galerie, ale i její orientace na současné umění, a také samo muzeum začalo dramaturgicky pilovat svou regionální orientaci. Podle nabídky programů se navíc zdá, že ohled na komunitní život a chytré zprostředkování umění tvoří v Hořicích stále významnější agendu. Jen si udělat ten čas na návštěvu.

Proč takový dlouhý úvod? Posledních pět let, odhadem, totiž podle mého probíhá renesance uměleckých institucí v regionech. Jde zřejmě o dlouhodobější změnu, která – jak se kdysi říkalo – nastavuje zrcadlo tradičním centrům, mezi něž můžeme vedle Prahy počítat Brno a svým způsobem Olomouc. Trend posilování nejen kvalitního programu pro veřejnost, ale také odpovědnosti za komunitu a zprostředkování umění, nejen toho současného, v muzeích umění a galeriích mimo metropole je zjevný. Koncepční a personální únavu, kterou trpěly regionální instituce po svém předání ze státu na kraje v 90. letech, tu a tam setřásly výrazné osobnosti, jako byl Marcel Fišer v Galerii Klatovy/Klenová. Jeho regionální misi s celorepublikovým dopadem sice přerušily místní politické půtky, ale navázal na ni s velkým ohlasem Roman Musil v Západočeské galerii v Plzni dlouhodobě úspěšnou a odborně produktivní strategií využívající potenciál sbírky i návaznost na tematické návraty k 19. století spojené od 80. let s plzeňskými sympózii. Marcel Fišer pak po odchodu dlouholetého ředitele Jiřího Vykoukala převzal Galerii výtvarného umění v Chebu (GAVU), která je dnes vedle Plzně asi nejlepším příkladem ambiciózního, systematického a zároveň s lokálními potřebami spojeného rozvoje instituce. Jejich program přitahuje pozornost celé republiky a zároveň je místně specifický. Částečně se na podobnou trajektorii vydala Severočeská galerie v Liberci a naposledy, po nástupu Františka Zachovala do funkce ředitele, s velkou chutí a odezvou i Galerie moderního umění v Hradci Králové (GMU). Galerie středočeského kraje (GASK), jejíž hlavní tíhu nesl kdysi Ivan Neumann, dnes těží z přenesení svého sídla z Prahy do Kutné Hory, aby po velkolepém rozjezdu za ředitelování Jana Třeštíka s hvězdným týmem Chrobák–Horák– Bergmanová projekt narazil na limity politické podpory a finanční velkorysosti při přípravě jagellonské výstavy. Galerii v Kutné Hoře si oblíbilo návštěvnictvo, o němž se mluvilo na začátku – rodiny s dětmi a výletníci za uměním z Prahy, kteří ocení nejen vlastní nabídku muzea, ale také jeho kontext. Analogicky, ale s většími návštěvnickými a marketingovými ambicemi, přitahuje mediální pozornost i Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou (AJG), která sice za ředitele Aleše Seiferta víceméně rezignovala na vlastní tradice a sbírku imaginativního umění dala do závorek, nicméně dokáže profesionálně dávkovat svou nabídku tak, aby zvyšovala počty zájemců a zároveň se vyhnula blamážím. Proti českobudějovickému Domu umění, jejž náročná dramaturgie před lety katapultovala do pozice unikátního místa, kde se můžeme v Česku potkat s hvězdnými světovými umělci, lze postavit Galerii města Třince (součást zdejší městské knihovny) s její orientací na nastupující generace českých umělců. Na rozvíjení komunity mladých návštěvníků, experiment a témata současného umění vsadily v posledních letech i Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě a zejména nově vzniklá Galerie města Pardubic (GAMPA) pod vedením Šárky Zahálkové. Podobným směrem se po předčasné smrti ředitelky Aleny Potůčkové vydala i Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, jejíž přitažlivý komorní prostor v bývalých zámeckých konírnách a nevelká, avšak specificky kvalitní sbírka, má pro mě kouzlo od 80. let, kdy tu býval k vidění Mikuláš Medek či Josef Váchal. Úspěšný restart náchodské Galerie výtvarného umění sice po útoku Ruska na Ukrajinu torpédovaly nedomyšlené veřejné postoje nového ředitele, což je v kontextu správy velké sbírky ruského umění poněkud pikantní, nicméně i zde se ukázalo, že lze rozpohybovat i místo, od něhož se téměř nic neočekávalo.

Většině zmíněných institucí dodaly nový impuls rekonstrukce jejich sídel. Ale tak jednoduché to není. Hradec Králové či Plzeň jsou na tom víceméně stejně jako na začátku svého nového vzestupu, v Českých Budějovicích se čeká na rozhodnutí, zda historický dům na náměstí bude konečně rekonstruován do podoby, kterou si tohle město a Dům umění zaslouží. Rekonstrukce městských lázní pro galerii v Liberci by nepomohla bez ambicí a zacílení odborné práce a výstav na specifické téma, jako jsou například němečtí umělci v českých zemích, a pardubická GAMPA čerpá svou energii z témat a formátů, které standardní zázemí skoro nepotřebují a nové prostory jim paradoxně práci jen zkomplikují. Ústí nad Orlicí se chystá přebudovat část bývalé textilní továrny Perla na městskou galerii současného umění podle projektu ateliéru Kryštof a Chybík, v Ústí nad Labem chytře využila fakulta umění bývalou jídelnu pro znovuzrození Domu umění Ústí nad Labem (DUÚL) a v nové budově Fakulty umění Ostravské univerzity najdeme i galerijní prostor pro veřejnost.

Renesanci na jedné straně umožnila generační obměna a odvaha nových lidí spojit svůj osud s regiony, které nabízejí profesní možnosti v centrech dlouhodobě zablokované personálně a kapacitně, a na straně druhé jejich chuť zabývat se specifickými tématy, která centrum nepálí. Regiony navíc ekonomicky rostou i díky snadněji dostupným dotacím. Všude tam, kde se zřizovatel a noví lidé zadívali do budoucnosti, se věci pohnuly mílovými kroky. Naopak v centrech instituce často vyčerpávají interní spory a snaha uhájit status quo. Bez podpory, anebo alespoň bez trpělivého přihlížení lokálních politických reprezentací, by to asi nešlo. Příliš velké angažmá politiků ovšem bývá, jak se ukázalo v případě Kutné Hory a Davida Ratha, na škodu, anebo někdy nevede k cíli, což se stalo v Plzni, kde už patnáct let byla na spadnutí novostavba galerie, až nové vedení kraje smetlo projekt ze stolu a přišlo s vlastní variantou. Většina zřizovatelů však v poslední době pragmaticky volí asi ten nejlepší přístup: „nebránit se aktivitě“.

Kromě institucí zřizovaných městy a kraji dodaly v posledních letech energii regionům i privátní projekty jako je 8smička v Humpolci, Uhelný mlýn v Libčicích či EPO1 v Trutnově. Bohužel se zdá, že na rozdíl od regionů jsou významným hráčem dynamizujícím v tuto chvíli metropole právě soukromé instituce – Kunsthalle Praha v Praze, Telegraph v Olomouci či Fait Gallery v Brně. Důvody tohoto stavu by byly na samostatný článek. Mám ale dobrý a neodbytný pocit, že právě nyní nová generace ředitelů a odborných pracovníků buduje v regionech (omlouvám se všem aktivitám, které se mi nepodařilo alespoň zmínit), a to s pozoruhodným ohledem na potřeby návštěvníka a zároveň bez obav o jeho kapacitu vyrovnat se s náročnějšími projekty, sebevědomé, uživatelsky přívětivé a budoucnosti otevřené zázemí pro umění a jeho lidi.

Autor je ředitelem městské galerie současného umění PLATO Ostrava

Bytové divadlo s uměním v hlavní roli

Emma Hanzlíková

Město Humpolec a jeho blízké okolí sehrálo svou historickou roli již několikrát. Místo, kde se těžilo stříbro, kde se tkalo sukno, kde se na Zichpilu nachází rodný dům dědečka Franze Kafky, kde „veškeré lidstvo je jednoho původu“ dle slov rodáka Aleše Hrdličky a jeho čerstvě kriticky revidovaného antropologického odkazu směřujícího k repatriaci ostatků, které sbíral a kupoval. V nedalekém Petrkově tvořil svůj mikrokosmos Bohuslav Reynek a na přelomu 60. a 70. let dostala na Vysočině prostor undergroundová scéna díky experimentálním vystoupením kapel The Primitives Group a The Plastic People of the Universe, inscenovaným výtvarníci Zorkou Ságlovou a uměleckým vedoucím kapely, jejím bratrem Ivanem Martinem Jirousem. To vše se zachovalo na dokumentárních záznamech pořízených dvorním fotografem kapely Janem Ságlem. V roce 2018 otevřením zóny pro umění 8smička v bývalé textilní továrně Humpolec zahájila novou etapu, kdy se opět snaží zapsat do kulturního povědomí veřejnosti. Nebo alespoň té části, která je ochotna vyjet z českých a moravských center po D1 do vysočinského regionu.

Program 8smičky díky podpoře generálního partnera Hranipex představuje každý rok tři výstavní projekty s rozsáhlými doprovodnými vzdělávacími aktivitami s přesahem do veřejného prostoru pro dospělé, rodiče s dětmi i školy. Každá výstava je doprovázena katalogem, mnohdy na úrovni odborné publikace, s výraznou grafickou podobou, která již několikrát instituci v roli nakladatele přinesla titul či nominaci Nejkrásnější česká kniha roku. Samozřejmostí je i vyhlášená kavárna a progresivními publikacemi zásobený bookshop. Za vybudováním 8smičky stojí manželé Rýznerovi, kteří společně se svými dětmi žijí v Humpolci. A ačkoliv žijí s uměním – aby nedošlo k mýlce – překvapivě nebydlí v prvním patře černé továrny, kde se nachází stálá expozice 7+1: Byt sběratele.

Sbírková expozice s velkorysou dispozicí 7+1 byla otevřena na začátku roku 2020. Má-li sbírka vypovídat o svém majiteli, jistě je možné i naopak skrz sbírku vytvořit fiktivní identitu sběratele. Případně na jedinečnost sběratele zcela zapomenout, v duchu Barthesovy smrti autora, a nechat sbírku existovat nezávisle na jejím majiteli. Nechat ji bydlet. Navíc půdorys bytu nabízí uchopitelné lidské měřítko pro ztvárnění proměnlivého života s uměním v izolaci od okolního světa a je tak ideálním pódiem pro instalaci výtvarných děl. Nakonec, koncept sběratelského bytu není v kurátorském světě novinkou. Tento rámec, který umožňuje svobodnější manipulaci s výtvarnými díly a volnější zasazování do témat a historických kontextů, je hojně využíván podobně jako rekonstrukce či transpozice výtvarného ateliéru umělců, kde je však snahou přenesení genia locī a autorské aury. Sbírková expozice, která je inscenovaným bytem, není vázána na chronologické kánony, které jsou v posledních měsících skloňovány v kontextu státních institucí a vystavení stálých sbírek mimo zajeté (černobílé) stereotypy.

Ve světě umění je šance navštívit byt skutečného sběratele velkým privilegiem. Naopak muzea a galerie, i když na jednu stranu velkou část svých exponátů ukládají před zraky diváků do depozitářů, na druhou stranu, pokud jsou inkluzivní, jsou přístupná skutečně komukoliv. Expozice Byt sběratele se v tomto případě snaží o propojení obou sfér – privátní i veřejné. Prohlídka probíhá formou hry členěné na menší detaily formující organický celek, v němž hosté nejsou návštěvníky, ale spíše diváky. Zažít dílo umělecké hodnoty v netradiční roli, ne exponátu, ale jako důvěrného předmětu, je nová zkušenost obohacující recepci diváka. Toto intimní bytové divadlo se odehrává v kulisách vytvořených Dominikem Langem ve spolupráci s Viktorem Dedkem. Lang je sochař, konceptuální umělec, pedagog ateliéru sochařství na UMPRUM a laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 2013. V roce 2006 působil jako asistent čínského umělce Aj Wej-weje v Pekingu. V mezinárodním kontextu se představil především v roce 2013 výstavou Expanded Anxiety ve vídeňském Pavilonu Secese a svou instalací Sleeping City na 54. Bienále současného umění v Benátkách v roce 2011. Společně s Janem Brožem je také autorem architektury stálé expozice 1939–2021: Konec černobílé doby otevřené letos v květnu v NGP. Tomuto zajímavému momentu, čím dál častějšímu, kdy se praktikující umělci dostávají do pozice architektů výstav, se dlouhodobě a podrobně věnuje Terezie Nekvindová nejen v rámci publikace Výstava jako médium. České umění 1957–1999, vydané společně s kolegyněmi Pavlínou Morganovou a Dagmar Svatošovou v roce 2020 ve VVP AVU.

Odborných recenzí a reakcí na důležitý počin expozice Konec černobílé doby není nedostatek. Zmiňme alespoň texty Kde je mnoho světla, je silný stín Pavlíny Morganové pro Artalk a Co začíná, když končí černobílá doba? Johany Lomové pro Art Antiques. Obě se pozastavují nad zásahy architekta. Ale jejich vidění není černobílé – někdy instalaci popisují jako vizuálně lahodící, místy zase jako zavádějící a přebíjející umělecká díla. Prostor Bytu sběratele v Humpolci je kompaktnější a divák se v něm nemůže na rozdíl od Veletržního paláce ztratit. Langovy monumentální sádrové odlitky a architektonické zkratky naznačují obytný prostor, který je maketou bytu, ovšem stejně tak i iluzí galerijního prostoru. Navíc, dle slov samotného autora, je tento výstavní fundus „skoro dílem”. Prostor si s hostem pohrává a manipuluje jeho vnímání děl. Návštěva Bytu sběratele s hostitelem či hostitelkou je formou imerzivního divadla či VR počítačové hry zapojující samotné diváky a přináší na českou galerijní scénu nový přístup k výstavním strategiím stálých expozic. S odstupem bude nutné zhodnotit, na kolik je Langova architektura radikální, pokud skrytě interpretuje některá vystavená díla nebo je případně blokuje v tom, aby mluvila sama za sebe. Nakonec tady skutečně mluví jen provádějící, ačkoliv dialog s návštěvníky je víc než vítán. Význačná výtvarná díla autorů meziválečné avantgardy se však v kontextu solitérů i současných výtvarníků suverénně prezentují bez popisek či kurátorských textů.

Podobnou zkušenost zatím můžeme prožít spíše v zahraničních soukromých institucích, kde je kladen důraz na péči. A to jak důkladnou prezentací samotných umělců a jejich děl, tak i věnováním pozornosti příchozím divákům. Péče je v současném uměleckém světě frekventovaně skloňovaný pojem a dokonce jí byl věnován první ročník bienále Ve věci umění, které bylo zaměřeno „na často přehlížená témata péče a empatie, s ambicí zprostředkování odlišných životních zkušeností jazykem současného umění”. Častokrát je ale zapomínáno na samotné návštěvníky galerií, muzeí, bienále a dalších uměleckých instalací. Na jejich schopnost odříznout se od okolního světa a vnořit se do kontextu vystavených děl. Ne snad v radikálním duchu Stanislavského metody psychologického splynutí herce a postavy, tedy návštěvníka a umělce, ale je zřejmé, že prodloužená pomocná ruka, která dokáže vyvést z labyrintu umění, je u návštěvníků často vítána.

Je otázkou, nakolik jsou formou péče dlouhé texty se složitými jazykovými obraty či všeříkající popisky s adekvátní datací. Unikátní a alternativní zkušenost tak nabízí předem dramaturgicky připravené prohlídky s poučenými průvodci. Komentované prohlídky ve skupinách komorního rázu formou zážitku (dost možná i s večeří) provozují kromě skutečných sběratelů institucionalizované soukromé sbírky — například berlínské Boros Collection či Sammlung Hoffmann. Takový luxus se ovšem propisuje i do pořizovací ceny vstupenky, která se konec konců může rovnat ceně vstupenky na divadelní představení.

V roce 2022 se po roce a půl od otevření Bytu sběratele uskutečnila první obměna vystavených děl. Ke konci letošního roku projde byt generálním předvánočním úklidem a v adventním čase na začátku prosince opět otevře dveře do nové instalace českého umění s doposud nevystavenými chefs-d’oeuvry sbírky, pocházejícími z 20. let 20. století, doplněnými o další zápůjčky ze soukromých sbírek i státních institucí. 8smička zve na prohlídku bytu každý pátek vždy v 11.30, 14 a 16 po předchozí rezervaci. A kdo ví, možná na prohlídku přijde i sám sběratel, ale jistě dobře víte, jak je to v Beckettově absurdním dramatu…

Autorka je teoretička umění, sinoložka a kurátorka sbírky 8smičky v Humpolci

Nejasná budoucnost Domu umění

Michal Škoda

Dům umění v Českých Budějovicích se stal důležitou galerií dalece přesahující regionální charakter. Díky systematické práci a vývoji, který zaznamenává během let přirozenou dramaturgickou proměnu, se Galerie současného umění a architektury dostala do špičky republikové nabídky a je v podstatě jedinou českou galerií, která vystavuje tolik významných zahraničních autorů. Většina z nich se často vůbec poprvé představila českému publiku právě v Budějovicích.

Náročnost programu přinesla galerii prestižní postavení, které ji posunulo významově k adresám jednoznačně přesahujícím nejen regiony, o Domě umění je již řadu let slušné povědomí také v zahraničí. Nezbytné je však podotknout, že tomu pomohla nejen zvučná jména současné mezinárodní výtvarné scény, ale i zaměření dramaturgie na současnou architekturu. Právě tak se podařilo vytvořit něco, co jinde opravdu není. Jsou to hlasy zahraničních umělců a architektů, které dokládají skutečnost, že nikde jinde neznají podobnou galerii, která by takto systematicky dokázala každým rokem naplňovat program stojící na výrazném propojení současného výtvarného umění a současné architektury. Ba co víc, dnes již v Domě umění máme za sebou realizace mnoha výrazných jmen současné světové architektury, která nejsou v takovém množství zastoupena nikde v zahraničí, a to ani v galeriích a institucích věnujících se výhradně architektuře. Je nutné připomenout, že v našem případě se nejedná o rozsáhlou galerii, ale o komorní prostředí, kde se vše odehrává na ploše 150 metrů čtverečních. Jedná se o galerii nesbírkotvornou, kde základ dramaturgie tvoří zahraniční autoři doplňovaní těmi domácími, stejně jako je tomu zvykem u předních kunsthalle v zahraničí. Samozřejmě, že programová náročnost je do značné míry závislá také na naší finanční situaci. V čem se však program neproměňuje a na co klademe velký důraz, je kvalita výstav a programová koncepce, která nikdy nepodléhala, nepodléhá a podléhat nebude ať už různým módním trendům, či ideologickým proudům a požadavkům jakýchkoli názorových skupin.

Dům umění má ovšem několik zásadních problémů, se kterými se celé roky potýká a které je potřeba řešit. Vůbec největším mezníkem pro budoucí činnost galerie je vedle dlouhodobého podfinancování plánovaná rekonstrukce celého domu, ve kterém galerie sídlí. Nejde jen o rekonstrukci galerie samotné, ale naopak o celý dům, který v sobě má velký potenciál stát se opravdovým „Centrem současného umění a architektury“, kde by se dalo ještě v daleko vyšší míře rozvíjet už dnes tak skvěle fungující vzdělávací program edukačního oddělení, stejně jako více otevřít fungování aktivit spojených s architekturou. Dům umění je již dnes v rámci mezinárodního dění opravdu důležitým „bodem“, který je pro město nejen u nás, ale i v zahraničí takovou reklamou, jako máloco jiného. Bohužel je však také velkou ostudou, když v návštěvnících a vystavujících samotný Dům umění vyvolává otázku, zda vůbec vstoupit. Objekt Domu umění je již řadu let silně nereprezentativním a nevyhovujícím prostředím pro galerijní i jinou činnost. Několik let zpátky se mi po dlouhém čase podařilo přesvědčit politiky, že rekonstrukce tohoto domu patřícího městu je nezbytná a že je potřeba vypsat architektonickou soutěž na jeho rekonstrukci. To se k mé radosti v roce 2020 opravdu podařilo. Soutěž byla hojně obeslána a výsledek dopadl výborně. Skvělým projektem zvítězil atelier Malý Chmel ve spolupráci s berlínskými AFF Architekten. Projekt je připraven se stavebním povolením, dokonce i se získanou dotací 20 milionů. Zbývá tedy jen vypsat výběrové řízení na dodavatele a konečně se může začít s rekonstrukcí.

Vždy, když vedu hostující umělce do objektu, musím se za stav budovy stydět. Musím říct, že jsem byl hodně překvapen a zklamán přístupem některých zástupců města, kteří v září 2023 médiím oznámili, že chtějí dát přednost rekonstrukci letního kina před Domem umění. Na to reagovala okamžitě i média, kde jsem se snažil znovu vše vysvětlit a argumentovat s nadějí, že to pomůže. Nejenže jsem si nedokázal představit, jak by galerie mohla v kontextu Evropského města kultury 2028 udržet činnost v nedůstojném prostředí rozpadající se budovy, ale uvědomoval jsem si plně také šílenou ostudu jak pro galerii, tak zvláště pak i pro město, a to de facto již s každou další novou výstavou.

Dalším problémem či spíše výzvou je již zmíněná účast Domu umění v rámci Evropského města kultury 2028. Dům umění hrál dost zásadní roli v rámci soutěže o titul EHMK 2028 a je uváděn ve všech materiálech, na základě kterých České Budějovice nakonec samotnou soutěž o evropské město kultury vyhrály. V rámci hodnocení projektu Dům umění navštívili komisaři, kterým byla prezentována plánovaná rekonstrukce a také výjimečné akce, které se v rámci oslav získaného titulu v Domě umění uskuteční. Bylo pro mě jen těžko pochopitelné, že po vyhlášení výsledků soutěže letos v červnu najednou s Domem umění jako by skoro nikdo nepočítal. Zastupitelé města najednou chtěli rekonstruovat a stavět něco jiného, tým Evropského města kultury také s žádnou výraznou podporou Domu umění nepřišel a jeho stanovisko k celé věci bylo, dá se říci, spíše vyčkávající.

Vzhledem ke skutečnosti, že Dům umění v Českých Budějovicích je dnes již díky mnoha faktorům skutečným fenoménem a jeho další potenciál je obrovský, rozhodl jsem se o jeho výjimečnosti více veřejně mluvit a medializovat jeho podporu širokou odbornou i laickou veřejností. Nyní, po půlce října, kdy má tento článek redakční uzávěrku, je tedy vše v „procesu“ a já pevně věřím, že na základě mých argumentů, vlivem medializace, ale i ohlasem jak laické, tak odborné veřejnosti k rekonstrukci v dohledné době dojde a budeme Vás moci pozvat do „důstojného“ domu na další kvalitní výstavy, ať už to bude součástí aktivit spojených s EHMK 2028, nebo při třicetiletém výročí, které bude Dům umění v roce 2028 slavit.

Autor je výtvarník a kurátor Domu umění v Českých Budějovicích

Média a handicap kulturního fanouškovství

Petr Vizina

Ráno v zasedačce na Kavčích horách obvykle přítomným vyplavuje první denní adrenalin. Rozbíhá se kolečko plánovací porady, během níž vedoucí redakcí, domácí, ekonomické, zahraniční nebo kulturní, nabízejí editorům večerního vysílání témata do Událostí, výkladní skříně zpravodajství nejvýznamnější tuzemské televize. S nabídkami obvykle začíná domácí a ekonomická redakce. Jedná sněmovna, zasedá vláda, ruší se pošty, opravují mosty, zdražuje benzín, Češi nakupují v Německu. Zahraniční redakce obvykle svá téma pojmenuje jasně a klidně – ve světě se toho děje tolik! Tlustý chlapec v Severní Koreji hrozí raketami, Francie stávkuje, Izrael staví zeď. Regionální zpravodajství obvykle v pestrosti nezaostává – obec na Ústecku zbankrotovala, opravuje se D1, pole na Vysočině ničí divočáci, natáčeli jsme taky s myslivci a noční kamerou. Napjatou atmosféru uvolní první vtípek.

V branži se tomuto představování témat na ranní poradě říká „první marketing“ – aby se téma objevilo na obrazovce, musí se kvalifikovat v semifinále, kde o atraktivitě a zpracování tématu rozhoduje vedení zpravodajství a editoři Událostí. Samozřejmě, jde tu zároveň o přesvědčivost a autoritu, s níž jednotliví vedoucí redakcí témata obhajují. Nezbývá než nabídnout editorům téma natolik přesvědčivě, že po něm rádi sáhnou a při sestavování pořadu s ním počítají. Okno příležitosti je většinou krátké a někdy ani nezůstává otevřené dokořán. Po úvodní části, tedy po domácích, ekonomických a zahraničních tématech, která rozhodují o sledovanosti, totiž pozornost dvacítky sedící u kulatého stolu rychle opadá. „Kultura?“ Ten moment je výzvou ke střelbě na koš s jediným balonem. Snahou upoutat, dokud už tak ochablou pozornost nenaruší třeba další ranní vtípek.

Umělec, jehož jméno jsme neslyšeli, vystavuje v galerii XYZ? Jak tuhle nabídku argumentačně podpořit – získal významnou cenu? Psali o něm v zahraničí? Prodává se v Sotheby’s? Na takový pokus s nezaručeným výsledkem ovšem nemá každý nervy. Zvlášť proto, že může při střelbě na koš minout a riskuje tím zesměšnění. Při každodenním ranním srovnání se totiž zdá, že ostatní redakce nabízejí jaksi objektivně důležitá témata; zato v kultuře daleko víc záleží na subjektivním hodnocení, insiderských znalostech a zasvěcení do něčeho natolik zdánlivě nesrozumitelného, jako je umění. Zástupci kulturní redakce, pokud nemají dost silné sebevědomí anebo jim schází chuť podávat medicínu na kostce cukru, obvykle volí ústupovou strategii založenou na odhadu, co se téhle první marketingové instanci stoprocentně bude líbit.

Do Událostí se proto dostávají převážně jasně pochopitelná témata, nevyžadující překonávání jemného odporu, který kulturní témata budí. V hlavních zprávách se pak člověk může dojímat nad kulatými narozeninami herců (v poslední době si v reportážích dokonce navzájem gratulují, což by nám u politiků přišlo nepředstavitelné) nebo dalším divadelním zpracováním Rychlých šípů.

Napadne vás, že by editoři a vedení měli být vzdělanější a v kultuře se orientovat? Zkuste si odpovědět, zda víte, o čem rozhoduje kasační soud, kolik má Česko volebních okrsků anebo kdo je prezidentem NKÚ. Chci tím říct, že všichni nemůžeme vědět všechno. Existuje cosi jako epistemická dělba práce, v níž se o dění v oborech, které nesledujeme, navzájem informujeme.

Věc se dál komplikuje, pokud je zmíněná galerie XYZ třeba v Hořicích, Humpolci nebo v Třinci, tedy když nesídlí tam, kde působí specializovaná kulturní redakce televizního nebo rozhlasového zpravodajství. Potom je „první marketing“ ještě tvrdší oříšek. Editory je nutné přesvědčit, že „krajánek“, tedy redaktorka nebo redaktor působící v místě, práci zvládne. Sice stále žijeme s představou referentů, jejichž hlavní předností je srdeční slabost pro kulturu, jenže v profesionálních médiích je kulturní fanouškovství spíš handicap. Z novinářského hlediska je popis výtvarné výstavy nebo knižní novinky totiž daleko složitější úkol než třeba zpráva o srážce dvou vlaků nebo o opravě dálnice.

Pověstný gate-keeping, jimž se v mediálních studiích myslí otázka, kdo a co vlastně rozhoduje o tom, jaké téma se dostane do vysílání, tedy souvisí s prvním marketingem, přesvědčivostí advokátů kultury a někdy taky zdánlivě zemitými předsudky vedení, s nímž si to editoři zpráv nechtějí rozházet.

Co tedy dělat pro to, aby „dění na okraji“ nezůstalo mimo mediální centra? Možná překvapivě to znamená v první řadě klást na kulturní publicistiku a zpravodajství podobně vysoké nároky, jaké máme na zprávy z politiky. Nenechat se ukolébat tím, že ČT zřídí speciální „kulturní“ kanál, zatímco z hlavních zpravodajských pořadů, jimiž jsou v ČT Události a Události, komentáře, kulturní témata nenápadně mizí. Není ani tak důležité, kolik minut „kultury“ média odvysílají, ale v jakém kontextu a v jaké kvalitě. A pokud jde o zpravodajky a zpravodaje působící v místech, která poněkud nespravedlivě nazýváme periferií, nezbývá než se poučit z bohatých dějin kulturní diplomacie. Bude třeba propojení a síťování, při němž se kulturní instituce mimo velká centra „krajánkům“, působícím v regionu, jemně a nenuceně připomínají.

Petr Vizina je šéfredaktor Qartalu