TÉMA Q. Slovensko Alexandra Kusá, Katarína Trnovská, Petr Minařík

Poučenie z krízového vývoja – sme na vlne a musíme si vybrať, na ktorú stranu histórie sa postaviť
Alexandra Kusá

Keď prišla ponuka napísať „osobní pohled na to, co se na Slovensku v souvislosti s kulturou děje, jaké jsou podle vás motivace Šimkovičové a Fica a hlavně – kvůli tomu píšu – vaše osobní zkušenosti v této situaci“, tak som zostala zaskočená. Nebola som si istá, či dokážem za stanovené tri týždne získať potrebný odstup na to, aby som sa na tú situáciu pozrela pragmaticky a profesionálne. Ani pre potreby krátkeho textu. Na druhej strane, a to nebudem zastierať, je to prvá príležitosť k terapeutickému okienku a tú skúsim využiť.

Nová kultúrna politika
Vedenie ministerstva dostala v povolebnom delení Slovenská národná strana, ktorá ho pridelila tandemu Martina Šimkovičová/ministerka – Lukáš Machala/ideológ. Ich politika sa opiera o naivné – sčasti poddanské a sčasti infantilné – predstavy. Súčasťou je heslo „teraz sme tu my“, riadenie je rozkazovanie, ale aj mentalita a slovník 90. rokov. A ešte treba rázne a všetko rozbiť, aby to „riadenie“ bolo vidieť. Napriek vágnym vyjadreniam o „slovenskej kultúre a žiadnej inej“ alebo potreby stožiarov so slovenskými vlajkami ide o známy scenár – dosadiť „svojich ľudí“, obmieňať ich podľa potreby, producírovať sa vo funkciách, veľa trepať do vetra a vytvoriť podmienky pre kamarátov. Žiadny diabolský masterplán, žiadny súboj ideí – vlastne iba šikana, demonštrácia prvoplánovej sily, velikášskych predstáv, a to všetko posilnené konskou dávkou amaterizmu. Poverený generálny riaditeľ kolegov na zamestnaneckom stretnutí oslovoval umelci a navrhol usporiadať expozíciu podľa popularity diel. Vrátiť sa späť v čase, trochu zasmradiť, všetkým ukázať a väčšinu znechutiť. Tak, to by sme mali. Ďalšiu inštitúciu, prosím!

Solidarita
Filip Titlbach sa ma vo svojom podcaste spýtal, čo urobila Martina Šimkovičová dobre. Nebolo to ironické, aj keď ma asi trochu skúšal. Tieto „zvláštne“ časy majú pridanú hodnotu, vyplavia aj veľa podpory a dobrého. A býva to aj podpora nečakaná – akoby ste boli živý na vlastnom pohrebe, všetci o vás hovoria pekne. A aj o inštitúcii. Lebo predsa ako národná sme vždy obvyklí podozriví, či predsa len s tým establishmentom moc nepečieme. A teraz nehovorím o fascinujúcej medzinárodnej podpore a sedemstranovej petícii prostredníctvom ICOMu, ale aj o podpore českého ministra kultúry, Českej rady galérií, Mareka, Jana, Alicije, Víta, Michala, Mileny, Magdalény, Pavlíny, Ondřeje… A aj šokujúca vzájomná podpora doma – kultúrna obec zrazu pocítila solidaritu, peklo zmrzlo!

Čo je národná inštitúcia
Všetky tieto udalosti ukázali, ako veľmi aktuálne ministerstvo (niekedy mám pocit, že ani široká verejnosť) nerozumie, čo to vlastne slovenská Národná galéria je. Veľké a malé písmená sú otočené významovo. Mali sme historickú príležitosť budovať spolu národnú inštitúciu pre 21. storočie. Závetrie, do ktorého nás dostalo čiastočné privretie priestorov, sme nazvali kreatívne provizórium. S odvahou sme si vyskúšali viacero polôh a možností ako definovať profesionálnu pozíciu galérie. Naša prevádzka bola aj intelektuálnym experimentom na odbornom základe. Dôležité boli pre nás tri piliere – 1) stať sa súčasťou spoločenskej debaty a z umenovednej pozície reagovať aj na spoločenské a historické podnety, 2) nájsť svoj rozvážny hlas a ním kultivovať vkus od umenia po navigačný systém a 3) byť istotou, solídnym partnerom. Ako popísať tú zvláštnu esenciu, na ktorej neustále pracujete, aby to bolo – národné, ale nie nacionálne; domáce, ale aj medzinárodné; kreatívne, ale aj rozvážne; odborné, ale aj odvážne. Taká galerijná chytrá horákyně. Mali sme príležitosť si to skúsiť – a bola to prima „jízda“.

Ako sa nezblázniť
Výhodou je mať naše vzdelanie, môžete sa na to pozrieť ako na „case study“. Takže, ak sa vám to stane, tak odborná integrita iba pomôže, dôležitá je súdržnosť a dobrá nálada, irónia tiež nie je na škodu, ale nepreháňať. A byť odvážny, to je naozaj oslobodzujúce. Teraz je asi najsilnejšou emóciou zvedavosť. Zvedavosť, kto prijme ponuku ministerky kultúry Šimkovičovej a príde do národnej galérie urobiť špinavú prácu – jej súčasťou je aj avizované spojenie národného múzea s národnou galériou do Štátnych umeleckých zbierok. To je objednávka. Ktorá kunsthistorička alebo kunsthistorik bude nominantom takých ako Šimkovičová, Lukáč, Machala, Taraba, Huliak a príde napĺňať ich kultúrnu politiku? Nech sa to namaľuje akokoľvek na ružovo, je to tak, ako hovorí Tomáš Maštalír – u nás si teraz musíte vybrať svoje miesto v histórii, a to rozhodnutie už nikto zo seba nikdy nezmyje.

PS: Pre poriadok uvádzam, odvolanie je nespochybniteľná ministerská právomoc, ale ten tón!

Autorka je odvolanou ředitelkou Slovenské národní galerie v Bratislavě

Demontáž kultúrnych inštitúcií sa začína mlčaním
Katarína Trnovská

Dnes Európa citlivo vníma, že kultúrna scéna na Slovensku čelí impulzívnym a neodborným zásahom zo strany vlády a vedenia Ministerstva kultúry SR, ktoré demontuje existujúci systém, ale neponúka lepšiu alternatívu. Menej známe sú konkrétne kroky kolaborujúcich úradníkov, ktorí hrubo vstupujú do platnej legislatívy a rýchlo kvasenou novelizáciou narúšajú fungovanie našich inštitúcií či komplexný a transparentný mechanizmus prerozdeľovania verejných zdrojov prostredníctvom umeleckých fondov. Vo Fonde na podporu umenia už o pridelení dotácií projektom nerozhodujú primárne odborné komisie, posledné slovo má Rada, ktorej väčšinu nominuje ministerka kultúry Šimkovičová podľa svojho vlastného presvedčenia a viery, že „kultúra slovenského ľudu má byť slovenská, slovenská a žiadna iná“.

Nacionalistická ideológia podporovaná esenesáckou garnitúrou sa už plazivo udomácňuje aj v odborných výkonných zložkách ministerstva. Len nedávno prenikla do médií informácia o plánovanej centralizácii národného kultúrneho dedičstva, o ktorej jej autori zatiaľ verejne mlčia. Potichu pripravovaná reorganizácia by sa mala týkať 8 organizácií v gescii MK SR, medzi nimi aj Slovenského národného múzea či Slovenskej národnej galérie, 11 múzeí a galérií v zriaďovateľskej pôsobnosti miest a vyšších územných celkov či 24 menších múzeí patriacich obciam. Výsledkom reorganizácie by mali byť 4 nové subjekty: Štátne múzeá Slovenskej republiky, Štátne umelecké zbierky Slovenskej republiky, Štátne hrady a zámky a Štátna správa národných kultúrnych pamiatok. Motivácie vedenia rezortu a ďalší plánovaný postup ministerstva zatiaľ nepoznáme, ale budeme sa naň aktívne pýtať, keďže hrozí, že centralizácia sa v budúcnosti dotkne aj zbierkových fondov mestských galérií a múzeí a môže mať zásadný vplyv na podobu akvizičnej činnosti nových inštitúcií kontrolovaných štátom.

To čo sa nám pôvodne javilo ako naivná fikcia je dnes žitou realitou, ktorá začína podrývať osobnú integritu jednotlivcov a podnecuje k dobrovoľnej autocenzúre mnohých, i rozumných ľudí. Je chybou myslieť si, že gestom lojality si reprezentanti verejných inštitúcií zaviažu nový systém voči sebe. Kultúrna scéna na Slovensku potrebuje zostať súdržná a mravne pevná. Ak poľavíme v demokratických princípoch a zvolíme si mlčiacu ľahostajnosť, bude dochádzať k obmedzovaniu slobody a funkčnosti inštitúcií a tie sa zmenia na „napodobeninu seba samých“, na čo výborne poukázal Timothy Snyder vo svojom stále aktuálnom texte Bráňme inštitúcie.

Tím Galérie mesta Bratislavy, spolu s ďalšími 395 organizáciami pôsobiacimi v 149 slovenských mestách, vstúpila do Kultúrneho štrajku, koordinovaného občianskou platformou Otvorená kultúra. Naším cieľom je zastaviť devastačné kroky vedenia Ministerstva kultúry SR. Zároveň žiadame vládu o kompetentných reprezentantov inštitúcií, ktorí ctia slobodu, práva a odbornosť.

Touto cestou by som rada vyjadrila podporu odvolanej riaditeľke Slovenského banského múzea Zuzane Denkovej, odvolanej riaditeľke Bibiany Zuzane Liptákovej a odvolanej riaditeľke Slovenskej národnej galérie Alexandre Kusej. Všetky reprezentovali inštitúcie, s ktorými sme spolupracovali na slobodnom sprístupňovaní zbierok prostredníctvom výstav, publikácií a vzdelávacích projektov.

Autorka je ředitelka Galerie města Bratislavy

Slovenská soda
Petr Minařík

Krátce po vzniku Slovenské republiky se tehdejší premiér Mečiar sešel se zástupci kulturního a společenského života. Jako vojáky si elitu postavil do řady, ke každému přišel, potřásl mu pravicí a prohodil pár slov. Prý měl geniální paměť, a tak to nebyla slova obecná ve smyslu: ať vám to dobře píše, hraje, tančí, ale osobně zabarvená, aby to vypadalo, že se vyzná nejen v nejrůznějších oborech lidské činnosti, ale taky na každého něco ví. Spisovatel Feldek mi říkal, že jemu Mečiar svěřil, že nemůže spát vzrušením, jak moc nedočkavý je na výsledek, kterým bude román, básnická sbírka či kniha úvah o době, kterou právě nyní žijeme. Drobné lichocení vždy funguje, zabralo i tenkrát.

Mečiar a jeho tank jménem HZDS rozvrátil Slovensko nebývalým způsobem. Únosy, atentáty a kompletní proměna celé společnosti. Slovenská devadesátá léta dělila například spolky rybářů, ale i jednotlivé rodiny na ty, kteří jsou pro, a ty, kteří jsou proti. Nezůstala uchráněna ani kultura. Spisovatelské či jiné umělecké spolky se lišily podle sympatií k vládnoucí garnituře. Umělci a umění měli být vyhladověni, odpojeni od jakékoliv veřejné podpory, prostoru v televizi a rozhlase.

Vzácným momentem solidarity byly zahraniční kulturní instituty a ambasády evropských zemí, které poskytovaly finanční podporu, a ta zase vlastně dotovala slovenskou nezávislou kulturu. Významnou roli sehrávalo České centrum s tehdejší dramaturgyní Lenkou Zogatovou. Byla doba havlovského punku a svobody, platilo se všechno, nikdo nezkoumal účelnost vynaložených prostředků ve vztahu k propagaci české nebo jiné kultury. Britové a Francouzi platili například debutové knížky slovenských básníků, Češi divadla nebo kapely. Nikdo nepochyboval, že je to podstatnější, než vozit filharmoniky z Olomouce, aby provedli Mou vlast a tvářili se, že se nic neděje.

Pád Mečiara znamenal postupné odumírání mafiánských struktur, které měly vliv i na dění v kultuře. Ať byla u moci jakákoliv vláda, včetně vlád Roberta Fica, bylo umění mimo její rozlišovací schopnost. Básníci psali, herci hráli a zajímalo to pouze jejich diváky či čtenáře. Pro mocné země nebylo umění tématem, jímž by bylo třeba výrazně se zabývat. Situace podobná jako kdekoliv jinde v Evropě.

Během Ficova předešlého vládnutí došlo v oblasti kultury k několika významným systémovým krokům, jež inicioval ministr kultury Marek Maďarič (SMER-SD). Byl to zejména vznik nezávislých fondů na podporu kinematografie (AVF), umění obecně (FPU) a na podporu kultury a aktivit národnostních menšin (KULTMINOR), které vyvádějí finanční prostředky určené ke grantové podpoře kultury mimo ministerstva a jejich distribuci nechávají na odbornících. Donedávna jsme tohle Slovákům mohli tiše závidět.

Loňský nový příchod Roberta Fica a jeho páté vlády je ovšem zcela něco jiného. Gulášovou oligarchii, kdy stačilo nebýt proti nebo být nevýznamným a byl klid, nahradila soda, kterou dostane každý, kdo není náš. Fico si nepochybně myje ruce a mstí se, současně ale postupuje s jasnou manažerskou vizí, která se stala jeho novou ideologií. Už žádné koketování s nepřáteli a předstírání, jen nemilosrdné dosahování vlastních cílů.

Fico je mimořádně inteligentní a schopný člověk, postrádající jakýkoliv morální či etický kompas. Sám se sebou si nevěděl rady. Chvíli se uvažovalo, že bude vládnout se svým kmenem, ale bude proevropský a třeba jednou skončí někde v Bruselu. Pak chtěl být prezidentem, předsedou ústavního soudu, a když nic z toho nevyšlo, musel se stát opět předsedou vlády a kumulovat ve svých rukách všechnu moc. Fico padesátník pochopil, že nejlepší cestou je mu úplné popření politiky a její nahrazení účelovým manažerským jednáním. Nikoliv stát, ale jeho strana má být dobře fungující firma, organizace, která přerozděluje bohatství a vyžaduje poslušnost. Ztracený Robert Fico se konečně našel a ví, že „nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky“. Samozřejmě nás čeká hledání spoluodpovědnosti za proměnu Roberta Fica, konečný účet viny za své činy ponese ale především on sám.

Fico jako lídr státní strany přizval k vládnutí dvě další partaje. Jednou je strana Hlas – SD, jakési béčko SMERU- SD, druhou lidé tzv. národní orientace sdružení na platformě SNS. Právě SNS má úkol zatopit slovenské kultuře a vyslat umělcům jednoduchý a srozumitelný vzkaz. Opovrhovali jste Ficem, váš osud bude mít odteď v rukách národní komando pro špinavou práci.

Seriózně o tom nelze uvažovat, psát, diskutovat. Je to neuvěřitelné. Ministryní kultury je někdejší televizní moderátorka, která po odchodu z TV Markíza pracovala pro fake news média. Od nástupu do funkce budila silné rozpaky svým vystupováním, projevy a všeobecnou nekompetentností, ať už to byl slavný dopis českému ministrovi kultury k výročí založení republiky, jehož slohem se bavil internet, nebo neméně zábavně-smutný záznam vystoupení na konferenci v Abú Dhabí, kterému kvůli lámané angličtině ale naštěstí nikdo nerozuměl.

Ministryně Šimkovičové nám ale musí být především líto. Sama je oběť, kterou na denní bázi řídí její okolí, a v širší perspektivě je pak loutkou samotného Fica. Jsem přesvědčený o tom, že ministryně Šimkovičová netuší, co a proč dělá. Je v pozici nevinných dětí, které jejich rodiče posílají žebrat na ulice evropských velkoměst.

Kromě úklidu na kultuře má Šimkovičová a její rezort, stejně jako celá ekipa kolem SNS, jediný úkol. Přinášet témata a rozruch, který natolik šokuje svou hloupostí a neprofesionalitou, že vytlačuje jinou agendu, které by se kritici společnosti měli věnovat. Zásahy v kultuře rozptylují pozornost a vytvářejí Ficovi a spol. prostor pro jejich hlavní práci, kterou je privatizovat stát ve prospěch strany.

Úkony v rezortu kultury probíhají nepřetržitě a jsou to všechno těžké údery, ze kterých se Slovensko bude dlouho vzpamatovávat. Nejviditelnější jsou z Česka čistky na pozicích klíčových kulturních institucí. Bezdůvodně byli odvoláni ředitelé Slovenského národního divadla, Slovenské národní galerie či Slovenského národního muzea. Vyhazováni jsou ale také lidé v regionech či úředníci ministerstva.

Pro celou oblast kultury budou nedozírné škody z vládnutí nového panstva v kulturních fondech, které chtěli nejprve sloučit, poté se rozhodli vyměnit členy rad fondů, jež rozdělují většinu grantových peněz pro nezávislé umění, tím je ovládnout a posílat peníze tam, kde nehrozí vlivy západu, LGBT ideologie, kde se hezky zpívá a vůbec nekritizuje.

Samostatnou kapitolou je pak poměrně snadné ovládnutí veřejnoprávního rozhlasu a televize, které už se podařilo. Aby se vláda mohla zbavit generálního ředitele, který vzešel z transparentního konkursu, a dosadit svého člověka, přejmenovali celou instituci. Mimoto jsou úspěšné tlaky na soukromou Markízu, která dokázala odolávat i Mečiarovi, jenže dnes ji vlastní skupina PPF, která potřebuje od Ficovy vlády zakázky, a tak je tamní kritika vlády opatrná a jemná.

Situace na Slovensku je kritická a my v Česku máme povinnost s tím něco dělat, alespoň do doby, než bude Jana Bobošíková ministryní kultury a Luboš Xaver Veselý ředitelem Národního divadla. V devadesátých letech byla naše společnost schopna produkovat solidaritu s lidmi, které postihla mečiarovská autokracie. Byli jsme svědky konkrétní pomoci, která držela nejen nezávislou scénu nad vodou. Ani dnes nevystačíme s deklaracemi a protestními dopisy.

Velké i menší české kulturní instituce musí přiložit ruku k dílu, zapracovat do svých dramaturgických plánů slovenské umění a umělce, kteří přicházejí o práci a možnost prezentace. Ano, bude to třeba na úkor vlastních projektů, ale vyplatí se to. Nejlepší, co nás jako sousedy může potkat, je ztroskotání Ficova plánu vyhubení nepřátel, protože bude-li úspěšný, bude hodný následování, obdivovatele tu už konečně má.

Velkou porci práce by mohl odvést Český rozhlas a Česká televize, nikoliv v přerušení kontaktů, ale naopak v napření sil spolupráce směrem ke Slovensku. Bylo by to z říše snů, avšak krásných, vznikla-li by kupříkladu Česká televize Slovensko, která by umocňovala česko-slovenské vztahy, ale současně by moha být alternativní stanicí pro diváky na Slovensku a příspěvkem k přežití nelehkých časů.

Umělci a umění ze Slovenska nezmizí, to je jasné. Naopak se může ukázat, že semknutí a práce pod tlakem přivede na svět celou řadu skvělých děl, nicméně za cenu strádání a nemožnosti pracovat v oboru pro stovky skvělých tvůrců. A pochopitelně kultura je jen zdrojem potíží pro Ficovu vládu, proto na ni poslal rozdivočelé národní kádry, jeho cíle jsou však mnohem dál a jsou výrazně pekelnější.

Autor je nakladatel a ředitel mezinárodního festivalu Měsíc autorského čtení