Třikrát Margita Titlová

Veronika Bromová

Historická dvojice technicky nepříliš kvalitních fotografií, kde Margita stroze performuje, působí vážně a možná i trochu smutně, když si to celé zasadím do kontextu doby, kdy muži, a natož ženy vlastně moc nevystavovali a ani nebylo ještě zvykem se nějak moc svobodně vyjadřovat. Nevím přesně rok, ale Margita přes své mládí a nespornou fyzickou krásu působí unaveně, říkám si, jestli už měla Fabianu, malé dítě. Přesto, nebo možná právě proto tahle rusovlasá divoška neuhnula ze své cesty, vnímám vzdor a pevnost a silnou energii, kterou Margita vládne. Ten postoj se přenáší do díla, které pracuje s určitou mírou nedořečenosti, spojuje a zároveň ponechává prostor, spojuje zdánlivě nespojitelné, různé materiály a formy, včetně člověka, jí samé. Margita koná magické gesto, které jí prochází, a dílo se v její figuře akcentuje. Tahle geometrizující práce na mě působí meditativně, možná je o vyvažování, uzemňování… nebo vůbec o možnosti udělat gesto. Je to zvláštní instalace s dvěma obrazy a trojúhelníkem z hlíny, prvotní matérie, svatá trojice, nebo stojí obráceně v obráceném domečku? Vzniká kosočtverec… malbou čáry na obraze po její levé ruce, která je prodloužením čáry. Druhý obraz obsahuje nějaké skvrny a už asi nevyčtu, je-li to záměr. Každopádně mě v Margitině práci baví gesto, odvaha, akčnost, znalost hlubokých principů, ženskost a ryzí síla ženy, Margita je svébytnou, velmi originální a odvážnou lidskou a uměleckou bytostí, která věci ví i cítí. I díky ní jsem mohla začít svůj život v umění a za to jí budu vždy vděčná. Obdivuji ji.

Slavoj Titl

Teprve na Margitině souborné výstavě jsem si uvědomil, že se jejím uměním táhne zájem o to, jak fungují různé energie v našem životě. V její práci jde o energie těla, přírody, ohně, magnetickou energii, elektrické pole, ale také energie lásky a destrukce. Vlastně je to zájem o to, jak životní energie plyne a jak životu pomáhá, nebo se naopak někdy obrací proti člověku. Kresby Kirlianovým přístrojem byly na téhle Margitině cestě vlastně takovou odbočkou.

Náš táta měl kamaráda léčitele, který o sobě říkal, že je i jasnovidec, určitě byl výborný hypnotizér. Dal mi k dispozici svoji knihovnu plnou mystických, spirituálních a čarodějnických knih. On sám léčil energiemi, které podle něj vyzařují z těla, hlavně z rukou. Byl jsem zvědavý, vědecky nadšený a všechno jsem chtěl objektivizovat. Právě v takovém rozpoložení jsem narazil na existenci Kirlianova přístroje. Psalo se o Kirlianově fenoménu, zobrazujícím životní energie, které jsou součástí každého živého organismu, těla člověka, zvířete, nebo rostliny… S kamarády jsme stavěli vysílačky nebo rádia, ovšem přístroj jsem neuměl sestavit. Požádal jsem tedy kamaráda, který chodil na průmyslovku. „Bacha, ať vás to nezabije!“ varoval mě s tím, že za výsledek úplně neručí. Občas sice přístroj dal někomu z nás ránu, ale začali jsme jej používat, ačkoliv jinak já a jinak moje sestra. Kirlianův přístroj funguje v principu jako kondenzátor; dole je kovová deska, druhou stranu tvoří lidské tělo nebo nějaký předmět. Mezi nimi je izolant, většinou sklo, a na něm fotografický papír. Přístroj vyfotí „magnetickou energii“, jak jsme to nazývali. Zachytí výboj vysokého napětí, který je u lidského organismu modifikovaný fyzickým i psychickým stavem organismu. Zajímavé je, že třeba když dva navzájem sympatičtí lidé položí ruce proti sobě, září to mezi nimi. Poznáte, zda je naladění lidí nepřátelské, sympatické, neutrální. Zkoušeli jsme fotografovat také lidské záření u nemocných lidí, třeba u psychotiků, které bylo jiné než u nás, obyčejných, nudných neurotiků. S přístrojem byli spojeni také mnozí podvodníci. Někteří parapsychologové například dokazovali duši stromů pomocí zachycené aury kolem listů, které ovšem někdy předem upravili. Margita začala přístroj používat výtvarně, zaujala ji krása těch fotografií. Když se například do přístroje vložil barevný film, vyšly nesmírně krásné fotografie zobrazující psychofyzický stav organizmu. Jenomže barevný materiál jsme si my dva, studenti na vysoké škole, mohli dovolit jen zřídka. Naší laboratoří byla naše koupelna, v níž byla absolutní tma. Rodiče příliš nechápali, co vytváříme, ale zároveň nás podporovali, nebo nám alespoň nepřekáželi.

Radomíra Sedláková

Snímek s obrazy Margity Titlové je doslova snový. Veletržní palác ve své nejodhalenější podobě a v něm kresby, jako by byly pro něj dělány na míru. Dokonalé propojení. Dodnes platná výzva. Tolik toho pro mne evokuje.

Veletržní palác! Jedna z nejúžasnějších budov Prahy. Navenek působí opršale, ta fasáda je ovšem kulisou, která kryje prostorový zázrak uvnitř. Kdyby tak šlo vnímat ho jen jako samostatné architektonické dílo, na chvíli zapomenout, že je sídlem slovutné instituce. A moci si vybrat, kam půjdu dřív – do rozlehlé dvorany, která je velká nejen názvem, ale i rozměry, je to vlastně zasklené nádvoří, které nabízí oslnivě přehledný a světlem zalitý prostor. Anebo do dvorany, které se snad jen podle půdorysu říká malá. Do prostoru, který člověka uchvátí, uchopí ho a nabídne mu ojedinělý prožitek prostorové opulence. Vysoká hala se shora dopadajícím světlem, lemovaná ochozy s měkkými rohy, nabízí dojem lodních palub obrácených dovnitř. Procházet mezi těmito dvoranami je jak vzpomínka na dobu, která se nebála velkorysosti. A pak vystoupat nahoru, je jedno, do kterého podlaží, a tam se procházet po širokých chodbách, ne to nejsou chodby, to jsou velkoměstské bulváry, vymezované jen řadami sloupů, mezi nimiž si lze v duchu domyslet cokoli.

A možná si přitom všimnout, že ty úchvatné prostory jsou tvořeny jen minimem prvků – sloupy, překlady, okna. A víc nic. Kolik noblesy a elegance lze dosáhnout promyšleným komponováním proporcí a užíváním jemných architektských fines.

Veletržní palác je pro mne osudovým domem. Jeho architektura mne vtáhla od prvního setkání. Skvělé bylo, že jsem si ho mohla užívat téměř denně 27 let. Ta fotografie mi silným způsobem připomněla, jak je ta budova originální – a obrazy Margity Titlové jí slušely. Či naopak – surově odhalený palác jim dělal skvělý rámec.