Tvary na obličeji Petr Babák

Dříve nebo později se k nim dopracujeme všichni. Ke tvarům poskakujícím na nose a překážejícím při dobíhání tramvaje. Ke zpoceným obroučkám z plastu od pokladny z Rossmana za šedesát káčé. Nebo k těm ze želvího krunýře, hodiny ručně broušeného ze 400 let starého exempláře. Ke tvarům mlžícím se a přimrzajícím k nosní přepážce ve frontě s reflexními fisherkami v dosněžovaném českém Aspenu. Budete je furt hledat a zjišťovat, že jedničky už jsou málo, a nebude se vám chtít k očaři zjistit, že konec ostrého vidění se zase blíží. Zatím si ale skotačme po jarních loukách a vymýšlejme artprojekty plné permakultur, nebo naopak sochy z nekonečně hořící nafty. Vše možno a brejle u toho na nose. Brýle jsou tvary na obličeji. Často výrazné tvary. Kruh, ovál, čtverec a obdélník. Art. Bauhaus. Základní prvky. Prvky stavebnice. Obličejové stavebnice. Obličejové kompozice. Obličejové obrazy.

Inuité
První zmínky o, řekněme, principu brýlí jsou už řádně vousaté. Traduje se, že na úplném počátku brejlařiny byl průsvitný krystal. Čočka držená v ruce, která pak pomáhala oku lépe vidět. Vše založené na prazákladu optiky. Prý už římský císař Nero sledoval krvavá gladiátorská zápolení přes krystaly smaragdu. No, snad mu krůpěj horké krve necákla přesto do oka. Ikonické jsou například i často citované inuitské sněžné brýle vyrobené z kosti, ale i dřeva. Taková ta jakoby zaoblená placička, ve které jsou pouhé dvě škvíry na oči. Spíš teda škvírky, malinké a tenké. Periferní vidění inuitů podle mě na nule. Lední medvěd mohl inuita hryznout kdykoli, i když stál metr před ním a smál se mu přitom drze do xychtu. Inuit ani netušil a chramst i s pradávnými inuitskými brýlemi. A pak už se to brýlaté odvětví rozjelo. Brýle svoji neochvějnou a pevnou pozici získaly hlavně u čtenářů. Při čtení prvních manuscriptů. V třepetavém svitu svíce byly brýle dost třeba. Už tady, cca ve třináctém století, nacházíme zásadní vylepšení, a to použití půlkulaté čočky z křišťálu a její jemné broušení a cizelování. Dnes mají brýle řadu dalších funkcí. Vedle vidění a designu. V létě budoucím nás už možná neochrání ani 315 UV (zkratka UV z anglického ultraviolet). Asi to nedá ani předraženej Ray Ban, natožpak muzeální sklo 90 % od Marounka z Lípové 6. Budeme se ohřívat a škvařit. Brejle nebrejle. I kdyby sám japan guru brýla Yohji Yamamoto na brýlaté královně z ček tývý Saskii Burešové jezdil.

Korbík a Felix
Když však opustíme blížící se apokalypsu a zůstaneme jen u tvarů na obličeji, nelze nevzpomenout na Korbíka. Tady nevím proč, ale řeknu-li brejle, najede mi hned Korbík a dva výrazné černé kruhy. Navíc mi najede obraz Korbíka v poslední fázi života, kdy pobýval ve své skromné chatce u břehu moře. Chodil nahý, maloval obrazy a na nose měl ty dva černé kruhy. Nahé, už chátrající tělo a dva kruhy na obličeji nakreslené jakoby černou tučnou fixou. Komix. Korbík, tedy architekt vizionář Le Corbusier a pro mě zároveň ikona výtvarného brýlatého světa. Autor třeba Villy Savoye, ikonické Kaple Notre Dame du Haut, Národního muzea západního umění v Tokiu nebo Kolektivního domu Unité d‘habitation v Marseille. Kdo další? Charlie Chaplin? Nebo spíš Buster Keaton? Z českých brýla-fotografů se mi při vyslovení brejle hned vybaví rovnou dva. Jaromír Funke a Jaroslav Rössler. Jejich černobílé modernistické kompozice plné diagonál, trojúhelníkových stínů, opřených tabulek skel, stínů sklenic, očí, roztažených prstů rukou, bílých koulí či právě černých obrouček brýlí. Koule a brýle. Funke, který sám nosil brýle a většina jeho portrétů i autorportrétů jsou brejlaté. Nosil podobně jako Korbík pouhé dva kruhy. Na rozdíl od francouzského pana Ká kruhy spíše subtilní. Často je otiskována Funkeho fotografie brýlí v diagonální kompozici s vrženými dlouhými stíny. Brýle jakoby zničené. V nepřirozené pozici jednotlivých dílů a podle všech vystopovaných fotografií s tímto motivem si myslím, že to byly určitě osobní brýle Jaromíra Funkeho. Rozbil si Funke brýle při jízdě na kole, kdy bral zatáčku v Celetné moc zvostra? Nebo dal příliš velkou kolmici v bazénu v Divoké Šárce a ťukl o dno bazénu? Nevím, ale brýle to budou na tuty Funkeho. Zeptám se ještě kurátora fotografie z UPM Jana Mlčocha. Po Funkeho brýlové diagonalitě mi automaticky nabíhají obroučky křenícího se komika Felixe Holzmanna a jeho Corbusierovky. Kloubouček, rudej šátek uvázanej ala Ferda Mravenec a černé obroučky okulár. Komik Felix Holzmann a jeho skeče ze života. Pamatuju, jak mi jeho výrazné kruhy dělaly společnost v naší černoblé televizi na sídlišti Lesná. Hlavně v dnes už ikonické scéně při nákupu lístku do kina na film s podivuhodným názvem Včera, dnes a zítra. Ten film prý opravdu existoval. Stejně jako další skeč z této komické scénky. V sobotu večer a v neděli ráno. Ivu Janžurovou, jako pokladní kina, však Felix neobměkčil ani svýma obroučkama. Scénka legenda Včera, dnes a zítra. Cituji: „Včera, dnes a zítra? Co? Ne, chci jenom na zejtra, bo včera bych to nestihl, žejo! A co hrajete zítra? Zítra hrajeme V sobotu večer a v neděli ráno. Co? A jakto, že hrajete v sobotu? Dyť zejtra je pátek, ne? Ne, jen na zítra, na včera to už bych nestihl.“

Saskie
Zdrojů a knih na téma brýlí a jejich vzniku či designu je celá řada. Stačí pár kliků. Chtěl bych však vaší pozornosti doporučit jednu celkem nedávno vydanou, pod kterou je podepsán tehdy ještě student designu Ondřej Vicena. Vydal ji následně jako kompilát své doktorandské práce na UMPRUM s názvem Brejle a okuliare (slovensky brýle), design brýlí v Československu 1918–1992. Pečlivě vypravená kniha plná brýlí. Příklad čiré posedlosti tématem. Klasika, téma se tě dotýká vždy osobněji, pokud jsi s ním na jedné lodi. Ondřej Vicena je totiž brejloun. Kniha, ke které je vypravena i architektonicky cizelovaná putovní výstava. První díl proběhl v galerii GAVU v Chebu pod kuratelou nenápadného šéfkurátora a zároveň ředitele muzea Marcela Fišera. Pak hned cestovala na domovskou UMPRUM. Věřím, že výstava tímto neukončila svou pouť. Protože by měla jít ven, do světa. Určitě pak do Tokia. Kniha, ve které nás už na předsádce slavnostně vítá nestárnoucí tvář matadorky televizní zábavy. V tývý montážích jezdkyně na všemožných předmětech, zvířatech či neuvěřitelných strojích, paní Saskie Burešové. Jméno Saskie mě jednu dobu tak fascinovalo, že pokud by se nám měl narodit potomek ženského pohlaví, tak se doma kromě Babety mluvilo taky o Saskii. Saskie Babáková. Saska. Sása. Sas. Navíc má na vstupních stranách knihy na obličeji nasazeny neskutečné kreace vesměs designově nápaditých brýlí. Nejvíce s designem vyplouvajícím z let osmdesátých, na které se Vicenova kniha zaměřuje především. Pokud bych vás měl alespoň trochu nalákat na její obsah, tak třeba tady názvy některých kapitol: Ruka a čočka, Želvovina, rohovina a jejich nápodoby, Od cvikru až po větrovku, Velká skla, zatavené panty, televize, lenonky nebo Flexpanty, Cross, Tour, Boston a postmoderna a mnoho dalších. V knize naleznete i řadu dobových reklamních tiskovin třeba z našeho výrobního brejlařského skvostu firmy Okula Nýrov. Sám Vicena pak se svojí ženou založil firmu Optiqa, ve které se zabývá jak vlastními designy brýlí, tak pro nás, design brýlaře, vybírá zajímavé design kousky z celého světa. V knize dále najdete brýle třeba Milady Horákové, tenisty Drobného, Dubčeka, něžné černé kruhy značky Windsor spisovatele Josefa Čapka, dále brýle zpěváka Karla Štědrého nebo tučné, do hněda laděné okuláry komanče Lubomíra Štrougala. Knihu určitě doporučuji vaší pozornosti.

Futuro
Existuje vůbec v dnešní době něco, co by se dalo s jistou dávkou hledačské hrdosti nazvat avantgardní brýle? Myšleno v uvažování o brýlích jako nástroji, nejen jako o dekoru na tváři. Najdete třeba brýle jako pruh plechu omotaný pečlivě kolem hlavy. Měkký kov vám obepne lebku jako druhá kůže. Ale? Z plechu. A tedy plechu neprůhledného. Jdeš a jdeš, avantgardu na obličeji a jdeš a jdeš. Nevidíš vůbec nic a jdeš, ale máš jakoby brýle. Art projekt. A přidám tu ještě trochu pábení a představivosti: Brýle jako pouhá představa. Jako myšlenka brýlí. Představíš si brýle a už jen ta představa a pomyšlení na brýle vyřeší všechny tvoje oční problémy. To bych moc chtěl! Nebo brýle z tak měkkého materiálu, jako je sama kůže. Bys měl brýle, které by byly součástí tebe. Brýle jako kůže. Neviditelné brýle. Samo, brýle včetně kožených čoček. Technické problémy bych v tomto případě nechal na technicích. Nebo brýle jako dva motýli. Pokud bys je potřeboval, objevili by se ti vždy před očima. Dva krásní a pestře vybarvení motýli. Všechny odstíny modři na svých křídlech. Modrý pel na motýlích prachových a světélkujících křídlech. Jak bys vše dočetl, motýli by zmizeli. A teď zase zpátky na zem: Co třeba Google brýle a všechny další odnože digi a online futuro brýlí s uvnitř obsaženým úplně celým světem? Většina už je doma máte a zbytek info si vygůglíte jistě sami. Apple to na startu soutěže VR a 3D brýlí celkem přestřelil hlavně s cenou, pokud chtěl dostat produkt mezi široký lid. Design má však Apple jako vždy úplně překrásně pohádkovej. Tak uvidíme na reakci jak samotného Applu, kam se bude dál hýbat, a hlavně jak zareaguje na totálně raketový start všech dalších konkurentů. Namátkou třeba opravdu chytré brýle G1 od Evenrealities nebo brýle budoucnosti Meta AR ORION, které rovnou nahradí celý smartphone. Jsme v tomto tématu stále spíš na počátku a je toho hledání před námi ještě hodně. A jak bych si sám představoval brýle budoucnosti? Věřím, že úplně zmizí ze světa a už je nikdy nepotkám. Vlastně se už těším, až někdo vymyslí totální bezbrejle pro všechny generace. Je totiž otravný furt je někde hledat.

Autor je grafický designer a pedagog