Umění excesu Komentář Petra Fischera

Výstava Světy Jindřicha Chalupeckého v pražské Městské knihovně byla inspirativní v mnoha ohledech. Kromě širokého záběru kritika, který redefinoval vymezení tohoto často zneužívaného a nepochopeného slova, a kromě otevřených rozprav s mladší generací jeho následovníků, kteří se samozřejmě vyhraňují ještě kritičtěji než Chalupecký, který je pro ně příliš „klasický“, šlo jako u Chalupeckého vždy také o umění samo. Přesněji o smysl, které toto tradiční počínání v moderním světě hledá.
Výstava ukazovala právě různorodé vytváření takového smyslu, který už dávno není vlastností uměleckého objektu, něčím co je v něm či za ním, nýbrž něčím, co se odehrává kdesi mezi dílem a divákem. Co předem není, protože se teprve musí stát. Smysl umění tak vyžaduje, aby divák a dílo vystoupili ze sebe, aby se vůbec mohli potkat a společně se účastnit vzniku umění.
Umění není možné bez excesu, dalo by se také říct mnohem provokativněji. U díla, které stojí před námi a „vystavuje se“, se takové vystoupení ze sebe rozumí jaksi samo sebou, u diváka je to mnohem složitější, přestože ten je, na rozdíl od díla, živým aktem, nikoli artefaktem, tedy hotovým uměleckým faktem. Pohyb diváka s dílem či v něm je tím, o co v moderním umění (snad) jde.
Jindřich Chalupecký to v rámci výstavy vysvětloval v krátké filmové sekvenci vcelku lapidárně. Krása je uměleckým passé, protože moderní umění už nevystavuje krásné věci (není už totiž jasné, co to krása je). Místo toho nechává nahlížet lidský svět a jeho výseky, včetně znejistění a nevyjasněností, jimiž je moderní člověk prostoupený. Proto je také podle Chalupeckého zbytečné mluvit o nesrozumitelnosti moderního umění, protože to vyjadřuje naprosté nepochopení toho, o co jde. Moderní umění neútočí na rozum a jeho pružnost a tvořivost, nýbrž chce mnohem víc, totiž celého člověka, včetně jeho citové a iracionální stránky. Mysli, ale také prožívej a pak se pohni, posuň, změň! Rozum se dokonce může snadno změnit v překážku setkání s uměleckým dílem, přestože se zdá, že například v konceptuálním umění neumíme bez potřebného rozumového naladění s uměleckým objektem vůbec pohnout.
Od Chalupeckého se v tomto čtení zdá být mimo jiné jasné, že událost umění není něco jako setkání díla a diváka na úrovni nějakého fenomenologického transcendentálního rozumu, protože vůbec nejde o čistý mentální pohyb. Ve hře je i špína hmoty, tělesnosti, kterou nelze jen tak odhodit v meditaci nad uměním. Psychosomatická událost, která zanechává viditelné stopy, takže po návštěvě galerie by bylo nejlepší skočit do bazénu nebo do sprchy a pořádně se po tom výstavním masakru omýt (vnitřní očista alkoholem je srovnatelná náhražka). Jistě, je to nadsázka, ale přesto poměrně přesně vystihuje onu celkovost galerijní práce, kterou Chalupecký po návštěvnících výstav žádá (omlouvám se kritikovi za záměrně přetaženou interpretaci).
Pokud je smyslem umění objevovat a ukazovat to, co jinak není vidět, je údělem toho moderního odhalovat samotný proces zjevování neviditelného. Tak jako to bylo vidět na Chalupeckého výstavě, která tematizovala i inscenaci umění, jakož i jeho fixaci v zaujatém výroku kritikově. Výstavu si v tomto smyslu nakonec udělá každý sám, a to přesně tak, jak a čeho je momentálně schopen (možná i proto existuje tolik zklamání z moderního umění). Platí to dokonce i pro výstavy, které se na první pohled nepovedly a zdají se být prázdné, protože i prázdnota a vypořádání se s ní může mít formativní charakter.
Ne, opravdu to není totéž, co bezhraniční libovůle; jen určitý typ radikální otevřenosti, bez níž by umění zůstalo jen milou výstavkou zbožštěné krásy nad domácím gaučem nebo ve vitríně starožitného skleníku. Ne že by takové spočinutí v krásnu nebylo příjemné, ale jak říká klasik, „život je jinde“. I v umění.