Starat se o podporu umění ve veřejném prostoru znamená zdědit staletou tradici. Byla tu éra podpory mecenášů, církevních i světských institucí. Byla tu éra poobrozenecká, kdy národ zakládal sbírky, nadace a spolky pro budování pomníků. Meziválečná první republika přinesla výzdobu na fasádách, ale i kultivaci městských tříd a parků uměním. Pro náš příběh je zajímavá éra socialismu. V roce 1965 byl usnesením vlády zavedený takzvaný čtyřprocentní zákon. Tak vznikla povinnost věnovat část (v rozmezí 1–2 %) z rozpočtu stavby na její výzdobu. Do roku 1989 tak u nás vznikly desetitisíce děl ve veřejném prostoru. Konsensus historiků říká, že kvantita převyšovala kvalitu, vznikla však i cenná a z dnešního pohledu zásadní díla.
Tato podpora byla v roce 1991 zrušena: změnilo se všechno, stát přestal být výhradním zadavatelem velkých stavebních projektů. Když přišla snaha systémovou podporu umění ve veřejném prostoru obnovit alespoň na území Prahy, znamenalo to počátek programu Umění pro město. V roce 2017 došlo ke zlomovému rozhodnutí. Na pražském magistrátu byly systematicky vyčleněny prostředky na realizaci uměleckých děl ve veřejném prostoru. V rámci Programu 2 % na umění ve veřejném prostoru byla alokována dvě procenta z plánovaných stavebních investic Prahy. Tato rezerva tvořila 135 216 000 korun. Spolu s jejím vyčleněním vznikl dlouhodobý plán na financování soutěží a trvalých realizací umění v pražském veřejném prostoru. Všechno vzniká ve spolupráci institucí: IPR je plánovačem, GHMP má status kurátora a odborného garanta, magistrátní Odbor kultury a cestovního ruchu řídí rozdělování peněz.
Kurátorka Marie Foltýnová, která projekt za GHMP vede, ovšem záhy zjistila, že vytvořit nová pravidla v magistrátním systému nějaký čas potrvá. „Ukázalo se,” říká, „že od prvotní myšlenky k realizaci sochy zpravidla neuplyne méně než čtyři roky. Vyjednat místo pro nový artefakt, zanést plánované dílo do urbanistických studií, obstarat povolení: to všechno dělá z vzniku nové generace veřejného umění běh na dlouhou trať.“
Následuje terminologická vsuvka: sochy, pomníky, plastiky, to jsou veřejná díla trvalá. V situaci, kdy se jejich vývoj ukázal jako časově náročný, podařilo se upnout pozornost na možnost druhou, v čemsi velmi současnou: dočasná umělecká díla. Z celkové částky bylo alokováno 10 milionů korun na umělecké projekty menší, realizovatelné mnohem pružněji. I původní název programu „2 % pro umění ve veřejném prostoru“ se změnil: Od roku 2020 operuje na řadě míst Umění pro město.
Krátkodobé aktivity realizované pod společnou zkratkou UM 2020 mají výstupy mnoha forem a médií. Jednou z nápadnějších aktivit je výstava Umění za čarou: ve spolupráci s pražským Dopravním podnikem byly do stanic metra umístěny fotografie performancí a intervencí, které se v minulosti odehrály v prostorách veřejné dopravy či u stanic (Jiří Kovanda, Markéta Othová, Krištof Kintera, Timo, Lukáš Jasanský – Martin Polák a další). Černobílé fotografie v prostoru nástupiště na Můstku či Florenci výrazně vystupují: v prostoru, kde po léta lze potkat jen informační nebo reklamní sdělení, má svědectví o umění hodnotu připomínky, že svět není přespříliš zúžený. Určitou tajemnost dává fotointervencím absence popisek (cestující je záhy setřeli, to se ve veřejném prostoru stává): ať si nezvyklé místo každý interpretuje po svém, bez jediného návodu.
Oživit pět lokalit na pražské periferii pomocí dočasných uměleckých intervencí si dal za cíl projekt CirculUM 2020. S galerií na něm spolupracuje umělec a urbanista Jan Trejbal a další členové transdiciplinární platformy Neolokátor/Design for Landscape. Multidisciplinární komise (prý vůbec první v rámci soutěží GHMP) vybrala účastníky pro pět lokalit – Satalice, Dolní Počernice, Komořany, Motol, Ládví. Symbolem Circula se staly bílé stavební buňky, které poskytovaly umělcům azyl přímo v terénu. „Buňky se skvěle osvědčily, někdo se na nich stal skoro závislým a tenhle dočasný domov na periferii nechtěl opustit,“ říká Jan Trejbal, který terén periferních lokalit vesměs dobře znal. „Unikátnost Circula spočívá v tom, že umělci mohli působit na poměrně velkém prostoru a dělat si na něm de facto co chtěli. Vedle umělců se mohli přihlásit také architekti nebo designeři, což byl pro mě osobně velmi silný moment. Projevilo se to pak neformální spoluprácí přímo v terénu – zástupci různých oborů spolu komunikovali a vzájemně se podporovali, což jejich projekty posouvalo. Většinou se jednalo o nemateriální výstupy, s výjimkou megalitického kruhu z betonových svodidel od Adama Wlazela na Ládví nebo mechanických soch Elišky Perglerové v Komořanech.”
O tvůrčích „pobytech na pražské periferii” Šárky Zahálkové (Satalice), Idy Chuchlíkové (Motol) a dua Convict (také Motol) se dočtete v jejich svědectvích. Doplňuje je text fotografa Kevina V. Tona, který jako první oživuje „zátočinu u metra”, novou veřejnou Galerii Vltavská. Cestu od okraje města do jeho středu uzavírá Martin Zet. V rámci projektu SOKL byl instalován mezi starou a novou budovou Národního muzea objekt Tvárnice. Betonová abstraktní socha podle návrhu Zetova otce Miloše váží 42 tun: je zvětšeným prvkem, který sochař vytvořil v 70. letech pro dělící dekorativní zeď na sídlišti Pankrác II. Stojí tu (na místě budoucí tramvajové dráhy) od prosince a má být součástí muzejní zóny dva roky. Jděte se na podivuhodnou Tvárnici podívat: tiše tu spočívá, dost blízko Štursova pomníku svatého Václava. Je mohutná, dá se jí i prolézt: je to sice umělecké dílo, ale betonový masiv něco vydrží. Pokud některé výstupy Umění pro město mají charakter nenápadné publikace či pomíjivé akce, pak tady jsme na druhém pólu: u artefaktu jako velkolepého zápasu s hmotou.
