Už nechceme vědět proč David Böhm, Jiří Franta, Petr Vizina

Q. Kdo nebo co je Fabulant?
DB. Nespolehlivý vypravěč, tedy kdokoli, třeba my dva.
Q. Proč jste si z nabízených možností pro svou výstavu vybrali Dům fotografie?
DB. Prostor té galerie se pro nás stal klíčem, jak o výstavě přemýšlet. Jsou to dvě stejná patra. Napadlo nás, že bychom všechno mohli udělat dvakrát a nainstalovat v obou patrech stejně.
JF. I my dva pracujeme ve dvojici. Využívali jsme toho v performancích a akcích. Díla na výstavu ale nevznikla tak, že bychom prvně udělali jedno a potom druhé, spíš vznikala obě najednou.
DB. Navíc je na výstavě nevidíte vedle sebe. Jako v kvantové fyzice, ve stejnou dobu se tentýž děj odehrává na dvou místech. Nejde o nějaké srovnávání, ale o znejasnění, o rukodělné zdvojení, možná v momentu toho déjà vu, který nastává v hlavě diváka někde na schodech mezi prvním a druhým patrem galerie, se ta výstava odehraje.
JF. Jestli vnímám v tomhle přístupu nějaké nebezpečí, pak ve smyslu, že návštěvníky vybídne „najdi deset rozdílů“ mezi Frantou a Böhmem. Ale o to samozřejmě nejde, spíš mě zajímalo, co se v procesu vzniku může stát, když máte neustále možnost vytvářet dvě verze jednoho obrazu.
DB. Srovnávání a vysvětlování toho, kdo co z nás dělá, nás nezajímá. Oba máme samozřejmě nějaké vlastní tendence, obsese a fascinace, takže by se to dalo analyzovat, ale o to tady nejde.
JF. Pořád se nás někdo ptá: kdo kreslil tohle? A jak se domlouváte? Jenomže takhle to mezi námi dvěma nefunguje.
Q. A jak to tedy mezi vámi funguje?
DB. Potkali jsme se ve škole, při studiích na AVU u Vladimíra Skrepla před necelými dvaceti lety. Udělali jsme jednu společnou výstavu a po určité době jsme pak zjistili, že nás oslovují jen jako dvojici. Řekl bych, že to má víc výhod než nevýhod. Ta intenzita a dobrodružství, že často prostě nevíme, jak to dopadne, nás pořád zajímá a vzrušuje.
JF. Sám už bych často své obrazy nebo kresby přetahoval. Mám tendenci se do nich ponořit, nevidět a neslyšet. S Davidem do mojí práce vstupuje lehkost. Najednou dialog funguje, takže bych se bez něj neobešel. Pro mě je to taky příjemné obrušování ega.
Q. Mluvíte jak vztahoví terapeuti.
JF. To byl jeden z nápadů pro tuhle výstavu, že budeme chodit na párovou terapii a z toho pak něco vymyslíme, ale potom jsme si řekli, že raději budeme v ateliéru malovat. Ale vážně, je tu pro nás nová jedna další věc, totiž barva. Doposud jsme na tak velkých formátech, které bychom si předávali, nikdy nepracovali s barvou.
DB. Snažíme se měnit různě přístupy a strategie pro to, aby něco vzniklo. Nemáme jednu osvědčenou metodu. Ten princip zdvojení na téhle výstavě je pro nás příležitost přijít na něco nového, mít možnost jednu věc říct dvakrát, je to dvojitá hra s nejistým výsledkem.
Q. Je podle vás nezvyk to, že ve výtvarném umění vnímáme autorství jako silně individuální, zatímco je v jiných oborech zcela běžné autorství kolektivní?
DB. Ano, výtvarné umění je obecně asi individualističtější než jiné oblasti, ale těch dvojic je taky hodně. Před šesti lety proběhla výstava Dvě hlavy, čtyři ruce v humpolecké 8smičce, která se toho týkala, a těch výtvarných dvojic je celkem dost. Ale víc jich asi najdeme v jiných oblastech, ať už hereckých, hudebních nebo klidně byznysových.
Q. Samozřejmě, Bodie a Doyle, Lennon a McCartney, Suchý se Šlitrem, Lasica se Satinským…
JF. Když jsme u těch dvojic, já bych byl spíš Lasica.
DB. Já nás vidím spíš jak ty dva detektivy z klipu Sabotage a ty jsi ten s knírem. Člověk chce mít vedle sebe někoho, kdo mu kryje záda, nahrává na smeč, drží rytmus. Naše věci vznikají dvojím způsobem – buďto jako naplnění záměru, nebo coby vedlejší produkt společně stráveného času v ateliéru, což je případ výstavy v Domě fotografie. A to je právě ta zajímavá část při práci ve dvou, že nevíme, jak to dopadne, kudy se to bude ubírat. V jistém smyslu je to jako hudební jamování.
Q. Co je hlavní přednost práce ve dvojici?
DB. Neřekl bych, že jde o to, přednost dvojice nějak pragmaticky využít, třeba že je výhodnější ve dvou se složit na nájem ateliéru. Jde o něco vzácnějšího – ve skutečnosti by podle mě většina umělců chtěla pracovat s někým jiným, jen druhého nebo druhou nenašli. Přeháním, ale je to jako kapela. Můžete hrát sólo, ale jak dlouho může člověka bavit jezdit samotný na turné? Máte vedle sebe člověka na stejné vlně a ta energie se spíš znásobí, než sčítá.
JF. Jde o nějaké vzájemné podpoření se, samozřejmě, že oba tápeme, ale máme svoje pozice, ze kterých do společné práce vstupujeme. Jednou jsme si říkali, že v 19. století by David byl portrétista a já krajinář. Ale není to tak návodné, při té spolupráci kolikrát dojde k nečekaným výsledkům. Bavíme se hrou a humorem. Samozřejmě chceme být umělci 21. století, do obrazů dostáváme současná témata. Často jde o přepis nekonečných dialogů, které spolu vedeme.
Q. Je jeden z vás hovornější a druhý víc poslouchá?
DB. Já asi mluvím víc. Často ale spolu mluvíme stejně, jako kreslíme, nevyprávíme si konkrétní historky, ale spíš vrstvíme přes sebe různé postřehy. Když je někdo vedle nás, diví se, co to pořád meleme. Někdy nám z těch dadaistických hovorů něco vyleze a my tušíme, že to je přesně ono. Přesně takhle jsme přišli na nápad, jak pojmout výstavu v Domu fotografie. Měli jsme na výběr ještě jiný prostor, ale u tohohle jsme hned věděli, jak s ním chceme pracovat.
JF. Vzájemný rozhovor se opravdu propíjí do našich kreseb, vlastně jazyk a řeč obecně. David už asi třináctým rokem kreslí každý den do bloku velikosti A3 jednu hlavu a k ní útržek věty. A občas to použije do společné kresby. Někdy mi to pomáhá při kreslení jako zcizující moment. Kreslím vlastně nepřetržitě a podobně jako David si svá témata denně črtám do bloku, aniž bych přesně věděl, proč přicházejí a co znamenají.

Q. Například?
JF. V jednu dobu jsem třeba opakovaně kreslil, jak se věci a lidi navzájem podpírají. Nedávalo mi to smysl. Obrazy lidí, kteří cosi podpírají a drží, přitom na první pohled bylo jasné, že se konstrukce zřítí. Teprve postupně jsem si uvědomil, že za tím obrazem je téma strachu, nebo spíš nejistoty. Umělecký svět je svým způsobem křehký. Když v hospodě řeknete, že jste umělec, kdokoliv vám ten svět srazí, že jsou to úplné blbosti. Vlastně taky trochu vím, že je to křehké téma a obsahuje tajemství. V tom je role umělce. Pro společnost je trochu za šaška a očekává se to od něj, ale on to myslí vážně. A strašně blbě se z té škatulky dostává. Takže i v kresbách vystavených na naší výstavě v GHMP je spousta táhel a vratkých podpěr.
DB. Myslím, že často lidi na umění dráždí to, že mu nerozumí. Chtějí ho rozkódovat způsobem, který jim funguje v jiných oblastech života. Mají pocit, že by to třeba jejich děti uměly taky nakreslit a nevědí, co na tom mají obdivovat, když v tom není taková ta akademická virtuozita. Takže je pak znervózňuje, když mají pocit, že jim něco uniká. Zjednodušuju, ale pro spoustu lidí je signálem, že to je možná dobrý, když ví, že někde vystavujeme, vyhráli jsme nějaké ceny a že naši práci někdo kupuje. Ale přistupují k tomu jak k rébusu, který mají rozkódovat, a nejde jim to. Jenže ty věci mluví v jiné frekvenci, ale nechci mluvit jak nějaký mudrlant. Umění, jakkoli si myslím, že ten termín je vlastně sám trochu problematický, je prostě jiný druh jazyka a potřebuje jiný druh přemýšlení a dívání se. Jinak se prostě díváte, když řídíte auto, když máte o něčem rozhodovat, anebo když se díváte na obraz. Je to jiný způsob, jak popsat realitu, a v ideálním případě to autora i diváka zcitlivuje.
Q. Jenomže potom by platilo, že lidé, kteří se zabývají uměním, vynikají empatií a citlivostí. Je to váš dojem?
DB. Často se o tom bavíme. Beru jako selhání, když se člověk věnuje umění a nedělá to z něj citlivějšího tvora. Tvorba je pro mě relevantní odpověď na naši existenci. Nevím, proč tady jsem, nevím, proč se o něco snažím. A tvorba je myslím adekvátní způsob, jak uchopit, co se těžko překládá do slov. Kdybych to uměl říct, tak to nemusím kreslit. Taky jde o čas, který s tím strávíte, ať už jako autor, nebo jako divák. Je to jako s kapelou, jejíž jste dlouholetý fanda, máte ji naposlouchanou a pak někomu pustíte ukázku a on to nepobere, není jednoduché vysvětlit, v čem ti to přijde dobré, protože mu chybí ta citlivost, kterou jsi za ty roky nasbíral. Tohle dráždí ty, kteří tomu chtějí porozumět hned. Umění není osvěžovač vzduchu, díky němuž se cítíte líp.
JF. Máme kolem sebe spoustu podnětů, kterým naopak rozumět musíme. Zjednodušují a zrychlují se zprávy, aby byly pochopitelné. Líbí se mi, že umění je složité. Už někdy v prváku na škole mi došlo, že ho nemusím pochopit, nebo se naopak rozčílit a odejít z galerie. A stalo se mi, že jsem nepochopil video, jehož význam mi v nějaké souvislosti začal být zřejmý teprve po deseti letech.
DB. Ještě dalším zdrojem pro tuhle výstavu byly staré encyklopedie. Vyrostli jsme oba na knížkách typu Už vím proč. Navíc se oba knížkám věnujeme. Říkali jsme si, že nás stále víc zajímají ilustrace k něčemu, co objasnit nejde. Původní nápad na název výstavy byl UŽ NECHCI VĚDĚT PROČ, to ale bez znalosti té knížky zní zbytečně negativně. Ale část zdrojů pro tuhle výstavu jsou právě různé grafy a vysvětlení z encyklopedií. Bez kontextu a čísel jsou jen estetizací informací, k nimž nemáme přístup. Jako když člověk přijde doprostřed vyprávění, aniž by zachytil začátek. Možná to souvisí i s naším věkem, stále chci věcem rozumět, ale čím jsem starší, tím si víc a víc uvědomuji, kolika věcem nerozumím. A asi se proměnil i způsob, jak se snažím věci chápat, možná méně racionálně.
Q. Co se u vás naopak nemění?
JF. Myslím, že už spoustu lidí v našem okolí svým nadšením pro umění otravujeme. Moje žena Klára mi říká, ať se o tom jdu bavit do ateliéru. Umění mě nepřestává fascinovat, těším se, co bude zítra. Když jedeme autem do Vídně a těšíme se, jakou energii si z výstav přivezeme domů. Často si s Davidem vyprávíme, co se nám zdálo. Někdy se mi stejné téma zdá dvakrát, třeba že jsem ve škole neudělal zkoušku, Ale ten sen nikdy není dvakrát stejný. Rád bych, aby naše výstava taky působila podobně. Tak trochu snově.
DB. To ti pak řeknu, co se mi dneska zdálo.