V japonské zahradě Petr Borkovec

Jsem zvyklý lhát si sám. A nepotřebuju příliš mnoho místa. Stačí mi dva hlohové keře, do nichž spadla suchá větev ořešáku, který roste kousek od nich. Když ořechová větev letěla ze stromu, nikdo to neviděl. Zachytila se v obou keřích zároveň a zůstala už navždy tak. Dva hlohy se spadlou větví – a to je skoro celá Zahrada se záhonem divokého česneku! Ještě kupka klestí, zamčená červená chatka s dírou pro kočku, loďka obrácená dnem vzhůru a ten česnek. Teď to máme doopravdy celé.
Záhon divokého česneku ještě drží a už nedrží obdélníkový tvar. Světlezelená voda listů se místy přelévá. Na hladině listů divokého česneku vykvétají dva hlohy, které přeškrtává větev s jamkami vyhloubenými od žluny, a plují po ní loďka, chatka, kupka klestí. Chodím sem padesát let a vždycky ve třech. Chodíme sem padesát let a vždycky sám. Já, ty a H.
Jsem v Zahradě se záhonem divokého česneku a mluvíme.
Vedeme spory. Zvlášť o tu větev, co leží ve dvou hlohových keřích zároveň, a o potok s blatouchem.
Já moc dobře vím, že když kdysi dávno větev bývala na stromě, přihnal se prudký liják a ona prosákla deštěm. A když na ni po dešti usedl holub hřivnáč, ulomila se. Ty se mnou souhlasíš, a poznamenáš, že hřivnáč je těžký holub, možná dokonce ten nejtěžší, a taky že když přistává na větev je to nejtišší manévr, manévr tak tichý jako by se k sobě přicvakly dva magnety potažené sametem. A mokrá větev, tohle opakuješ často, je tišší než suchá. Ovšem, odpovídám jako vždycky a zazpívám si pro tebe písničku, která mě právě napadá:

 Když holub slétne na větev,
 hrst bílých květů odlétá.
 Když holub z větve odlétne,
 hrst bílých květů odlétá.

H. s námi nikdy, za žádnou cenu nesouhlasí – ani s tím, co mluvíme, ani s tím, že takhle mluvíme. Hloh kvete a Zahrada se záhonem divokého česneku je teď opravdu moc pěkné místo, ale H. to nechápe. Vykoukne za kupkou klestí a kouká, jak si ty a já sedáme do česneku, a řekne:
„Co to říkáte?“
Ty a já se na sebe podíváme a přemýšlíme.
„My vlastně nevíme, co říkáme,“ řeknu já.
A opravdu to nevíme. A tak se H. zase schová do klestí a odtamtud houkne, že když někdo neví sám, co říká a dělá, tak to není k ničemu a může jít rovnou dělat a říkat něco jiného.
Za chvíli zase vykoukne a prohlásí, že ta větev by se měla zlomit, když je tak „krásně proschlá“. Potom vyleze, jde k nám a hlohům a strká ruce do všech prohlubní, které ve větvi vykutala žluna, a deseti prsty z nich vybírá práchnivé dřevo.
Já a ty ho zvědavě pozorujeme a nejdřív mu v ničem nebráníme, jen sedíme a zíráme, ale potom! Vytáhnout z hlohů celou větev a rozlámat ji na klacky a kousky – tohle mu nedovolíme!
„Necháš toho!“
„Necháš toho!“
H. přestane, ale je tak uražený, že mlčky obchází oba hlohy kolem dokola a oždibuje všechny konce rozkvetlých větviček. Jen to lupe!
Cítím – a ty taky – že zem je na začátku jara ještě mokrá. Nedá se na ní zatím sedět. Nebo ne dlouho.
Tak přesedneme na loďku, na ní sedáváme skoro vždycky.
Pod námi a kolem plápolají zelené plamínky česneku. Vítr je občas všechny najednou skloní na stranu. Zahrada se záhonem divokého česneku je pěkné místo, zvlášť teď, kdy je složená jenom z bílých květů, klacků a žároviště, které ve větru zeleně sálá. Ale H. to neuznává. A hádá se s námi. Pořád. O všechno. I o to, co dávno prohádal. Třeba ta strouha!
Já a ty máme v Zahradě divokého česneku nejpěknější místo. Je v hluboké strouze, vystlané hladkými kameny, kterou protéká potok a kde roste blatouch. Když sedíme ve strouze a voda hučí kolem nás a hloh kvete, je to opravdové jarní místo. Hlohové keře se odrážejí na mokrých kamenech a jejich opadalé okvětní lístky se skládají na hladině do talířků a podnosů z tenkého porcelánu.
H. tady s námi sedává taky, ale tvrdí, že žádná strouha v zahradě není. Že vůbec žádný potok v zahradě nehučí.
„Ó, kdyby tak v týhle zahradě tekl po kamenech potůček!“ zvolá vztekle H., vyloví z potůčku kámen a mrskne jím po hřivnáčovi, který sedí na mokré ořechové větvi. A trefa – přesně do peří na břiše! Holub hřivnáč jen maličko přikrčí hlavu, až se mu varhánky po stranách krku ještě víc zvarhaní. H. sebere z vody další kámen – a znovu, trefa, zas do břicha. Hřivnáč se ani nehne, sedí trpělivě na větvi. Jako by ty kameny nějak polykal.
Ale H. hází dobře. A holub kameny nepolyká.
Najednou se tělo pustí větve a pták padá. Je mrtvý a všichni tři spatříme, jak hrozně je pomlácený, břicho jedna sedlina, vytřískaná křídla a obě oči vyražené.
H. vyloupne z vody nový kámen a ošklivě s ním mrskne do ořešáku. Mokrá větev, z níž hřivnáč spadl, odskočí od kmene, letí a zahákne se v hloží.
„Takhle to je s tou vaší větví, abyste věděli,“ prohlásí H. „A tohle svinstvo se musí uklidit.“
Popadne ubitého hřivnáče a dřív, nežli mu v tom já a ty stihneme zabránit, prohodí ho kočičí dírou do zamčené červené chatky.
„Cos to provedl?“ křičíme a utíkáme k chatce. „Vždyť tam shnije, bude smrdět, přijdou na to. Na nás!“
H. stojí u díry pro kočku jako zařezaný a ví, že udělal chybu.
Všichni tři v tu ránu klečíme a rukama pátráme v díře a ze všech sil se snažíme nahmátnout mrtvé ptačí tělo. Nad Zahradou se záhonem divokého česneku se setmí. Naše ruce šátrají a tápají v prázdné tmě. Všechny oči se dívají dovnitř a chtějí v temnotě za rukama rozeznat zkrvaveného hřivnáče. A vtom zaslechneme, jak se v zahradě s tichým hřměním pomalu obrací bílá loďka.
Ztichneme, ale dál napínáme ruce v kočičí díře, třeštíme oči do černoty za zamčenými dveřmi, když se nám za zády ozve:

 Hej ty, dej mi lososa,
 nebo tě sním i s chlupama.

Ani jeden z nás se neohlédne, za nic na světě by se teď neohlédl, a přesto víme, že tam vzadu stojí zlá Jamauba, vysoká a mladá zlá Jamauba, oblečená do dlouhých černých šatů s rukávy až na zem, pod nimiž skrývá tělo bez kostí. Strašná úzkost, tenká a dlouhá jako stéblo, leží rovnoměrně na nás třech, ale nežli si nás společně vezme se vším všudy, ucítím, že pod našimi prsty vraženými po ramena do otvoru najednou nezeje prázdnota. Podíváš se na mě užasle. H. si nás udiveně prohlíží oba. Všechny ruce tam v temnotě chatky najednou kloužou v hromadě solených lososů a my je chytáme, svíráme v pěstích, jak prokluzují, vrážíme prsty pod tvrdší části a vytahujeme je z díry a bez ohlédnutí zběsile házíme za sebe, tam, odkud se ozývá supění zlé Jamauby. Rozprostírá se za námi v Zahradě se záhonem divokého česneku jako černá nespatřená skvrna, která v jednom kuse proměňuje svůj objem. Mrskáme lososy naslepo v obloucích za sebe, jednoho za druhým, a nemáme ani chvilku, abychom přičichli k prstům, čpícím slizem a solí. Úzkost nás protíná rovným dílem, zvedá se, pořád roste, dál, ještě, a za zády se nám ozývá:

 Hej ty, dej mi lososa,
 nebo tě sním i s chlupama.

 

 

Text Petra Borkovce inspirovala suchá jehla Vladimíra Boudníka Záhon v japonské zahradě (1961) ze sbírek GHMP.