V království triumfující bestie Komentář Petra Fischera

Je to věčný spor mezi novým a starým. Co ze starého zachovat, a co nového přidat. Co stojí za udržení, konzervaci, a co naopak má padnout jako staré haraburdí. Jak obojí propojit, aby staré a nové mluvilo spolu?

Českými městy se většinou prochází „triumfující bestie“, jak to kdysi nazval Vilém Mrštík, když se tři roky před koncem předminulého století bojovalo proti rozsáhlé asanaci centra Prahy. Spisovatel si tehdy vypůjčil tento pojem z Ranních červánků Friedericha Nitezscheho, aby varoval před hrubou silou nevzdělanosti a přehlížení souvislostí, která válcuje vše, co jí přijde do cesty, hlavně aby dosáhla svého… Mrštíkův text o bestii triumphans se vrací do veřejné hry vždy, když se v Česku diskutuje o nějaké nové moderní stavbě, případně o cestě dalšího kontroverzního díla do veřejného prostoru. Kontroverze tu obvykle bohužel není dána uměleckým záměrem, nýbrž právě mrštíkovskou „bestialitou“, tedy přehlížením veškeré humanity a humanismu, jak to vysvětluje Mrštík. A tak se mrštíkovská asociace objevuje i v podivné diskusi o motýlu–spitfiru Davida Černého, který má v jakési tandemové letce dosednout na zrenovovaný obchodní dům Máj v Praze. Křídla krásy a svobody se až příliš snadno mění v zátěž a závaží arogance totálního nesmyslu pro celek, dokonce i v nepochopení místa, kam přetížení motýli dosedají. Jak s ironií sobě vlastní říká sám autor plastiky, jeho sochy tu nakonec budou vzdor snaze „klubu za Prahu zasmrádlou“…

Je to velká legrace, humor ostrý jako břitva, zároveň asi to nejparadoxnější vyjádření ignorance, o níž psal Mrštík. Zesměšňovaný Klub za starou Prahu, jehož konzervační činnost může leckdo leckdy podobně jako známý umělec považovat za moderní druh zpátečnictví a brzdu skutečně novým moderním stavbám ve staré Praze, se právě ve věci Máje zasloužil o zachování díla. Návrh na zařazení stavby na seznam národních kulturních památek podal Rostislav Švácha, historik a teoretik architektury a také člen onoho zatuchlého klubu. Díky tomu Máj přežil a nebyl zbourán, jak plánovala britská společnost Tesco, a tak obří motýli mají kde přistát.

Samozřejmě tomu mohlo být klidně i jinak, jak se to například „povedlo“ v Liberci, kde sídlil proslulý architektonický ateliér SIAL, který v podobném stylu jako Máj, s použitím stejných technologií i švédského know-how, vytvořil Obchodní dům Ještěd. Oblíbená liberecká stavba, v 70. a 80. letech skutečné centrum města, ochranu státu nedostala, místní politici byznysu velmi rozuměli a podporovali zájmy developera, a tak starý obchoďák uvolnil místo obchodně vhodnějšímu areálu Fórum, který svou krabicovou estetikou krásně doplňuje pověst Liberce jako neomezené korporativistické stavební parcely, království triumfující bestie. Liberečtí „zatuchlíci“ a „zapšklíci“, jak hezky nazývá konzervující členy Klubu za starou Prahu David Černý, OD Ještěd nezachránili, to ale neznamená, že by krásné nové Fórum mělo zůstat jen tak holé. Dokonce by bylo velmi vhodné a žádoucí, kdyby motýli–spitfiry po čase přelétly z Máje právě sem, protože svou nehumanistickou bestiální logikou k sobě obě díla možná tak trochu patří.

Zrekonstruovaný „zasmrádlý“ Máj si takovou ozdobu snad ani nezaslouží, mluví přece svou kvalitou už padesát let, kvalitou v místě, kam snad už ani nic jiného nepatří. Zapšlíkům se bohužel nepovedlo zabránit stavbě vedlejšího paláce Quadrio, který má sice k vykřičené nádheře libereckého Fóra hodně daleko, svým životním duchem obchodu se mu ale velmi blíží. Naštěstí k němu patří i obrovská Kafkova otáčející se a rozkládající se hlava na přilehlém náměstí, překvapivě téhož Davida Černého, jehož motýli mají přikryt Máj. Kafka s Quadriem mluví v absurdním kontrastu, jako by potvrzoval (Kafka byl důkladný úředník) i rozporoval železobetonovou strohost stavby a zároveň se neustálým skládáním a rozkládáním ptal, proč jsou díla naší současné české moderní krásy tak zoufale ošklivá a prázdná…?

I Kafka si s Quadriem zpočátku moc nepovídal, rozmluvil se až časem, když pochopil, že celý koncept vyjadřuje vlastně transcendentní představu moderního korporátního světa, mystiku, kterou spisovatel tolik miloval. Až přistanou motýli na Máji, budou asi také potřebovat nějaký čas, než se rozmluví. Co si ale řeknou s neofunkcionalistickým pláštěm a mohutnou konstrukcí domu, který měl dávno spadnout a uvolnit cestu báječné a radostné bezohlednosti nového…?

Autor je novinář a filosof