V Taylor Campu jsem viděl malý model lidské společnosti Pavel Klusák
Fotograf John Wehrheim se ocitl v pravý čas na pravém místě. V sedmdesátých letech se mu podařilo vytvořit jedinečnou fotodokumentaci komunity Taylor Camp na havajském ostrově Kauai. Přelom šedesátých a sedmdesátých let byl společensky turbulentní dobou a podtrhl ideály, jež povzbuzovaly radikálněji smýšlející Američany a další obyvatele západního světa k odchodu z většinové společnosti. Svědectví o Taylor Campu má snad pro letmý pohled povrchní atraktivnost nevázaného života s exotikou, nahotou a psychotropními látkami. Bližší pohled, stejně jako hovor s fotografem, filmařem a budovatelem hydroelektráren Johnem Wehrheimem JW ukazuje, že šlo o uskutečnění svébytného modelu společnosti, které dodnes přináší inspiraci a otázky.
Howard Taylor byl bratrem holywoodské hvězdy Eilzabeth Taylorové. V roce 1969 vlastnil pozemek o velikosti sedm akrů na severním pobřeží Kauai – jednom z hlavních Havajských ostrovů. Pozval skupinu mladých mužů, žen a dětí, kteří byli nedávno zatčeni za potulku, tedy třináct původních kolonistů, aby tam postavili tábor. Ačkoli nikdo z původní třináctky nevydržel na místě ani rok, noví osadníci založili místo pro život: postavili domky na stro¬mech a vytvořili soběstačnou komunitu prostřednictvím nepsaných zákonů se starostou, šerifem, potravinářským družstvem, veřejným vodovodem a řadou dalších.
John Wehrheim nikdy nebyl dlouhodobým obyvatelem Taylor Campu, ale v roce 1971, během návštěvy tábora, ho začal fotografovat. O několik let později se vrátil, aby dokončil rozsáhlou dokumentující kolekci snímků. Wehrheim vzpomíná, že když poprvé dorazil se dvěma fotoaparáty, taškou objektivů a stativem, všichni se vytratili a ulička mezi obydlími ztichla. Výjimkou byly dvě odvážné dívky zvědavé na třiadvacetiletého mladíka: Debi Green a její sestra Teri. Když se Wehrheim o týden později vrátil, jako dar přivezl krásně vyvedené tisky fotografií sester ve větším formátu. Najednou se všichni chtěli nechat vyfotografovat.Q Co se stalo, když vám lidé z Taylor Campu začali důvěřovat?
J W Za pár týdnů jsem si už vedl knihu schůzek, hustě popsanou poznámkami a pozváními. Místní mě podpláceli pozvánkami na večeři, kvalitní trávou, úžasnými večírky a nabídkou noclehu. Udělal jsem portréty všech, kteří o to sami stáli, a pak jsem zaujal pozici nenápadného pozorovatele. Mým tématem byli ve skutečnosti obyvatelé, ne tábor: mladí, krásní lidé, zdraví, ve skvělé kondici, často nazí; mnoho vynikajících sportovců a zdatných surfařů. Pokud jsem měl pocit, že lidé při focení nejsou dost uvolnění a otevření, bloumal jsem kolem, dokud si mě nepřestali uvědomovat a nezačali se nudit. Muži a ženy ovšem byli při fotografování v uvolněném stavu mysli leckdy sami od sebe.
Q Jaký byl rozdíl mezi usedlostí na Kauai a jinými vydělenými společnostmi, často takovými, které tíhly k sektě nebo kultu?
J W Chci zdůraznit jednu věc. Taylor Camp nebyla komuna. Neměla žádného gurua, žádné jasně definované vedení a nikdy ji nereprezentoval jediný hlas. Nevydávaly se žádné písemné vyhlášky. Nebyla to demokracie. Bylo to mnohem víc než to: komunita byla prostoupená duchem, kterému bychom mohli říkat řád bez pravidel.
Q Není váš pohled na Taylor Camp příliš idealistický?
J W Vždycky jsem se snažil neromantizovat Taylor Camp. Kdokoli si pozorně prohlédne výstavu, přečte knihu nebo se podívá na můj film, najde příběh, který zahrnuje závislosti, nemoci, alkoholismus, násilí a sexuální zneu-žívání. Tedy to samé, co člověk najde v jakékoli komunitě. V tomhle malém modelu společnosti si uvědomíte, že žádná společnost nebude prosta lidí s horšími vlastnostmi, nebude prosta problémů a nějaké míry trápení. To byla další z dobrých lekcí Taylor Campu.
Q Tábor byl vypálen v roce 1977, vláda tu nařídila vytvoření státní rezervace. Při natáčení filmu jste se po letech znovu setkal s bývalými osadníky. Jak vzpomínali na Taylor Camp?
J W Když jsme o třicet let později našli a vyzpovídali mnoho táborníků, většina (jistě, ne všichni) byla nostal¬gická a vzpomínala na dobu strávenou v táboře jako na nejlepší dny svého života. Jejich pokus odejít od většinové společnosti a jejího životního stylu paradoxně vypovídá mnoho o americké majoritě a politickém klimatu té doby.
Q Jaký je dobrý důvod pro připomínku Taylor Campu dnes? Pro někoho to bude vzpomínka na dobro¬družství, které vzešlo z éry hippies. Co je na svědectví o Taylor Campu nadčasové?
J W Myslím, že nejpodstatnějším rysem toho příběhu je zjištění: Jiný způsob života je možný. Uskutečnitelný. Na dohled byla nejkrásnější pláž, jakou jsem kdy viděl: jenže zdroj té harmonie a naplnění v tamějším životě pramenil spíš uvnitř. Lidé z Taylor Campu byli spokojení s tím, jak tam tehdy žili. Myslím, že mnozí by prostě řekli, že jsou šťastní. Chápu, uplynulo už přece jen padesát let. Ale byla to realita, dokumenty jako moje fotografie a můj film doka¬zují, že se to stalo. Kniha vyšla v řadě zemí světa. Když se tiskla v Číně, tamější spolupracovníci – a zvlášť lidé z médií – nemohli uvěřit, že jde o zachycení skutečnosti, Mysleli si, že jsem fotografoval při natáčení nějakého fantastického filmu. Vedoucí v tiskárně mi řekl, že byl ohromený, když si přečetl texty v knize a zjistil, že nejde o fikci.
Q Mnozí si při pohledu na vaše snímky kladou otázku: Bylo by možné něco takového prožít ještě dnes?
J W To nevím. Tehdy na Kauai se otevřel vzácný moment v čase, kdy něco takového bylo možné. To ale neznamená, že hodnoty, které ztělesňoval Taylor Camp, není možné realizovat v budoucnu na jiném místě. Kdyby si tuhle inspiraci odnesli někteří návštěvníci z výstavy, budu rád.
