V zajetí didaktismu Komentář Petra Fischera

Umění má být angažované, má vypovídat o době, v níž vzniká, a pomáhat lidem, kteří v ní žijí. Ostatně k čemu jinému je takový Balzac než k sebereflexi měšťanstva raného kapitalismu, co jiného vyjadřuje Sartre než nudu poválečné společnosti, co jiného Rushdie, ne-li dynamiku globální doby, v níž se ztrácí, míchá a vrací naše identita.

Ve výtvarném umění se to zdá být podobné. Neklid doby, která se propadá z newtonovského světa do prostorů termodynamické neurčitosti a nepravidelnosti, vidíme u oblačných pláten Turnera, rozháranost a nejistotu moderní duše u Van Gogha nebo u Bacona, touhu odhalit tajemství barev a tvarů, které v neustálých přechodech a těkání sledujeme všude kolem sebe, u Kandinského či Maleviče.

Jenže když se to napíše takto, je umění jen nástrojem, vykládací pomůckou pro něco, co je mnohem důležitější. Čemu jen umění slouží, aby vyložilo svět ostatním, kteří nemají to nadání, aby cítili a viděli tak dobře. Umění ale není služebná didaktika správného života ani prvoplánový aktivismus, který chce svět nejen ukazovat, ale také hned měnit. Umění je vzdálené výkladu životního postupu, nejsou to návody na život, od vidění barev po studium society, v níž žijeme a které často nerozumíme. Umění je hravá laboratoř, v níž se podobné věci zkoušejí, ale nikdy ne se záměrem cíleně vychovávat, protože návody na život neexistují, tak jako neexistuje návod na dobrý román, film či obraz.

V posledních letech se zdá, že aktivisticky-didaktické umění vítězí na plné čáře. Didaktika čouhá i z obrazů na velkých světových výtvarných bienále nebo z řady televizních děl poslední doby, v Česku třeba z různých veřejnoprávních seriálů: od školního Ochránce či Pozadí události, pojednávajícího o genderové problematice na VŠ, přes Pět let na téma znásilnění, Adikts o vztahu k drogám a závislostem vůbec až po Smysl pro tumor, kde se diváci vtipnou formou dozví, jak nejlépe pracovat s rakovinou. Potýkání se smrtí – není to snad nejčastější téma umění vůbec? A přece se v obrazech obvykle neodhaluje jako pevně uchopená zkušenost, kterou si snadno zapíšeme do notýsku a odneseme na horší časy domů.

Tato didaktická umělecká vlna, v níž se ztrácí umění v prvoplánové potřebě správné výchovy masového diváka, který musí dostat hotové rady už do ruky, je paralelní k vlně mediální. Média se v posledních letech mění v hektický a všudypřítomný informační a výchovný servis, v němž se radí ve všem, ať už jsou to investice na burze, oprava kola, čistění mobilního telefonu, krmení slepic, nákup zeleniny, topení v kamnech nebo správný přístup k dětem, které přicházejí ze školy se špatnými známkami. Nevíte, jak se chovat, když někoho pozvete na rande? – Stáhněte si návod k použití na našem webu.

Je to často asi užitečná služba, jenže v množství a rozsahu větším než velkém se mění v civilizační zátěž a ohlupující brzdu osobního rozvoje. Lidé nepotřebují vědět vše, jak si stáhnout topení, jak otočit klíčkem v autě, naskočit na kolo nebo jak si prožít chemoterapii, jak si dobře osmažit vajíčka a namazat chleba s máslem. Život je otevřený horizont, v němž se poznáváme a hledáme, a nekonečná didaktická rada na všechno je ubíjející uzavírání výhledu života. Nemůžeme být připraveni na všechno, vždy silní a odolní, plní životní pozitivity, superlidé se superschopnostmi, nebezpečí a rizika se nedají vždy zvládnout předem. Nedá se to všechno zajistit. – No a co?! Ano, všechno se to dá vypnout, jenže to už není úplně pravda. Odpojit se od virtuálního světa rad a životních pravd znamená totéž, co vyřazovat se ze společnosti, být asociální, což většinou nikdo nechce. Cítí to i umělci, kteří také chtějí rezonovat s tím, co se kolem nás a v nás děje. Jenže didaktická cesta je ta vůbec nejhorší ze všech.

Umění bylo dosud prostorem, kam didaktismus nemohl, umění chápané jako primárně angažované se ale životní didaktikou dříve nebo později samovolně stává. A je to často úmorné a nesnesitelné. Ne vždy, pokud se vzbouří proti sobě samotnému a umí se shodit, není ještě pozdě.

Umění, jak kdysi výstižně popsal Umberto Eco, je otevřené dílo, stejně jako život, nedá se svázat do forem, rámců, žánrů, postupů, vzorů, didaktických schémat a programů. Ani média tu nejsou od toho, aby lidi programovala, nýbrž aby jim přinášela novinky ze světa a úvahy o něm. Aby rozevírala svět, tak jako to dělá umění, které mění svět nejúčinněji nikoli aktivistickým gestem, nýbrž změnou vidění, slyšení, cítění, myšlení. To úplně stačí, i když se to ve světě přehlceném přesnými daty zdá být dnes málo.

Umění je tím posledním místem, kde by didaktika života byla přínosná. Ničí to diváky, a nakonec i tvůrce. Nechme mluvit otevřené umění, didaktiku života ať si v něm pak hledá každý sám.

 

Autor je novinář a filosof.