Vavřín a oliva Petr Borkovec

V jedné slavné bajce, kterou po Ezopovi všichni opakují a testují si na ní jambický trimetr i ušlechtilý trochej, alexandrín i půvaby jednoduchých vět, se vavřín hádá s olivou. Teda hádá – věc se má tak, že vavřín prochází osobní krizí (což bajkář později zmiňuje), a onoho krásného dne ho nenapadne nic chytřejšího, nežli si na olivě zchladit žáhu. Že bylo tenkrát slunečno a vanul příjemný větřík, víme z bajky.

Vavřín zahajuje razantně, jistý si svou krásou, oblibou i výmluvností. A jeho řeč – pomineme-li zlou svévoli – má nepochybné kvality.

Nežli náš vznosný strom započne se samochválou, olivu ve dvou verších urážlivě popíše, hrubě se „dotkne“ jejího zjevu. Aby blesk urážky uhodil, jak je třeba (jde o rychlost a intenzitu), užije metaforu. A skutečně hnusnou. Rub listu olivy a jeho bělost přirovná k „hadímu břichu“! A okamžitě – jako by ta urážka byla nepodstatná, jako by podobných poznámek ohledně fyzické ubohosti olivy mohl pronést dalších dvacet – přechází vavřín k dlouhé a pečlivě vystavěné sebechvále, která se sestává z věštců (včetně Pýthie) a bohů, kteří vavřín milují, z pověstí, v nichž vavřín sehrál osudovou roli, z tanců, hostin, svátků, slavností a soutěží atd., které se bez vavřínu neobejdou. Sebeoslavu vavřín dál prokládá urážkami („ty hloupá olivo“ padne dvakrát) a chlubnou promluvu zakončí tím, že o sobě triumfálně zvolá, že je „nedotknutelný“ a „svatý“. Ovšem je to od něho – jak se vzápětí ukazuje – rétorický trik: tento konec se ukáže jako falešný a vavřín nečekaně dodá čtyři verše, v nichž se pohoršuje nad olivou coby průvodkyní mrtvých a ozdobu pohřbů. Fuj! Tohle by se jemu samotnému stát nemohlo. On, nedotknutelný a svatý vavřín, přece „nikdy nezná žal“.

Chudák olivka!

Jenže – ta olejonosná nebojácná oliva vzápětí předvede výkon, jenž se sestává z klidu a tolika prvotřídních řečnických triků, že řeč vavřínu pobledne jako ten „hadí břich“, s nímž si sám začal.

V úvodu výtečně odhadne, že vavřín bolí srdce, že na jas a na radost tolik poukazuje právě proto, že se mu jich nedostává. A označí jeho řeč za „sladký zpěv labutě před smrtí“. Mimochodem se přitom zmíní o své plodnosti (velmi citlivé místo pro v tomto ohledu spíš marný vavřín, pochopitelně!), ale pouze stručně, aby si připravila půdu pro její pozdější oslavu (ta skutečně přijde a je drtivá!). A také připomene, že olivové snítky doprovázejí na poslední cestě jak nejvýtečnější muže, tak poslední stařenku nebo stařečka. Tenhle obraz prostého pohřbu („Když vnuci nesou k hrobu bílou stařenku…“) je silný, účastný, dojemný. Oliva v celé promluvě stojí na straně obyčejných lidí, kterým „pomáhá“. I ona sama je obyčejná, drží se spíš zpátky, hlídá si svou míru, ví, co jí přísluší, co ne. Její řeč doprovázejí poznámky o tom, že „nemá právo odporovat vavřínu“, že jí „nepřísluší soudit“, že „je lépe mlčet“, že o vavřínu už neřekne „dobrého nic ani špatného“. A po těchto průběžných ústupcích a projevech skromnosti, které tolik kontrastují se zpupností jejího protivníka, následuje nejkrásnější výpad. Oliva totiž zničehonic prohlásí, že ona sama ustává ve sporu, ale že ptáci, kteří hnízdí v koruně vavřínu, „shodným štěbetáním říkají nám dost“. A pokračuje v pádných protiargumentech. Jenže teď už je neříká za sebe, svým hlasem, ale zpívají je ptáčkové v koruně vavřínu. A opeřenci se činí s takovou vervou, že je oliva dokonce musí okřikovat („Nestoudná vráno, to tě zobák nebolí“ – nádherný fígl!) a že na konci bajky zůstává vznosný vavřín poražen, pokořen.

Sám bajkář je obranou olivy ohromen a vydechne verše, které potvrzují neveselé pohnutky vavřínu, o nichž jsme se zmínili na začátku. Bajkářovy jamby jsou zároveň poctou bystrému úsudku olivy:

Po těchto slovech zabolelo u srdce
náš vavřín, ještě víc než dřív se roztesknil.

Bajka ještě chvilku pokračuje, do situace se připlete šípek, který roste nedaleko protagonistů – ale já už dál nečtu a proplétám se a stoupám mezi divokými vavříny a zplanělými olivami, jimiž zarůstá vyprahlý, přesvícený svah ve starořeckém Tmólu, vycházím zvířecí stezkou v Provence pod Alpami i pěšinkou, která vede z rokliny na romaňolské samotě Valbega v podhůří Apenin. Jdu ke kamennému domku, v němž žijí plši a za nímž stojí zarostlá kašna s malými černými štíry, co se pod proudem ledové vody rozutečou. Tam dole na jihu, hned vedle té kašničky se štíry a ještěrkami, mám lehátko, na němž ve dne odpočívám a v noci spím a které mluví.

23/10/2023