Odkud a kam sahá výstava s podtitulem Role fotografie v postmediální době? Jak proměnily fotografii média, technologie, internet, mobily, filtry na sociálních sítích? Co s ní provádí instantní tekutost dnešních obsahů, jak podléhají obrazy zrychlování toku dat i našich životů? Teaser na bytostně současnou sondu do postmediálních proměn fotografického média přináší kurátorka projektu.
Koncept výstavy a katalogu vychází kromě jiného z diskuse o možnostech fungování Domu fotografie. Ten je už dvanáct let součástí Galerie hlavního města Prahy: původně však byl profesním spolkem pražských fotografů, založeným v roce 1990. Základní půdorys projektu tvoří příspěvky dvanácti kurátorů, kteří odpověděli na vypsanou anketu na téma „postmediální fotografie“.
Vyzvaní teoretici přispěli texty o vybraných umělcích a dílech, která považují za charakteristická či jinak významná z hlediska současné umělecké reflexe postmediální reality, v níž se nacházíme. Ukazují, jak se vizuální umění vyrovnává se stále zrychlujícím prolínáním struktur fyzického a digitálního světa, jak reaguje na naše propojení s globálními sítěmi a procesy. Taková koncepce výstavy do jisté míry přejímá principy postmediální reality: na nespojitém, asociativně generovaném vzorku uměleckých přístupů řeší otázku, jaká je role fotografie ve zrychlujícím se procesu fragmentace, multiplicity a manipulovatelnosti vizuálních médií.
Na základě výzvy se sešlo šestnáct textů o dílech pětadvaceti umělců. Tyto studie, po nevelkých edičních a kurátorských úpravách, předkládáme veřejnosti v podobě výstavy a doprovodného katalogu. Myšlenky a přístupy spoluautorů výstavy i katalogu tak zároveň formulují některá z témat pro budoucí debatu o roli fotografie v současném umění a mediální kultuře, která bude probíhat během výstavy na společných setkáních kurátorů, umělců i veřejnosti.
Fotograf sochařem a fyzikem
Teoretik a kurátor fotografie Pavel Vančát uvedl do výběru autorů nezastupitelnou postavu Jiřího Thýna, který snad nejpoctivěji ze všech ohledává dematerializaci a plurifikaci fotografického obrazu z mnoha různých perspektiv. Z fotografa se stává sochařem, malířem i kreslířem, nejčastěji však fyzikem, který principy fotonového záznamu (tedy zápisu světlem) zkoumá na elementárních úrovních. Jeho dílo ze série Drawing by Light (2010) ze sbírky GHMP je jednou z několika variant světelných instalací pracujících s rozkladem barevné škály. Zároveň představuje spojnici tří výstav, ve kterých se Pavel Vančát médiem fotografie a jejích současných „mutací“ zabýval detailně.
Slovenský fotograf, galerista a kurátor Filip Vančo se zaměřil na reflexi postmediální situace jakožto stavu, kdy nejen denní používání digitálních technologií, ale i tendence k intermediální praxi se pro mladé umělce stávají druhou přirozeností. Tato situace do velké míry zamezuje dosavadnímu vnímání fotografie jako homogenního média, přesto však lze mezi mladými umělkyněmi zaznamenat proud, který na tento všudypřítomný tlak reaguje návratem k černobílé analogové fotografii. Slovenské umělkyně Jana Ilková a Dominika Jackuliaková, rumunsko-maďarská fotografka Bede Kincsö, Češka Tereza Zelenková nebo polská fotografka Joanna Piotrowska reprezentují ve stejném čase návrat k preciznímu, technologicky náročnému uměleckému procesu, jehož výstupem je fyzická fotografie.
Digital natives
Teoretička vizuální kultury Hana Janečková se v rámci svého interdisciplinárního zaměření zabývá vzájemným vztahem médií, například memů, performance, pohyblivého obrazu a dalších forem reprezentace, především ve vztahu k tělu a subjektu. Na dílech Lucie Rosenfeldové a britské autorské dvojice Davida Blandyho a Larryho Achiamponga ukazuje různé formy reprezentace tělesnosti ve vztahu k technologiím. Tělo se stává subjektem i významotvorným substrátem díla.
Podobným prizmatem (ale z logiky skupinového autorství šířeji) představuje Jen Kratochvil tvorbu sedmi studentů z ateliéru Nové estetiky pražské FAMU, který (jakkoliv usiluje o dehierarchizaci) vede společně s fotografem Hynkem Altem. Jejich pedagogická koncepce se odvíjí od pojmu „nová estetika” s odkazem na praxi britského umělce Jamese Bridla, který jej používá k označení rostoucího výskytu vizuálního jazyka digitální technologie a internetu ve fyzickém světě a obecně prolínání virtuálního světa do fyzického.
Text Jena Kratochvila také v mnoha detailech ilustruje evidentní stav, že formální jazyk postmédií je podstatnou sebeurčující kvalitou života tzv. „digital natives“: „Digitální reprezentace již v tomto ohledu přestává být pro nastupující generaci naučenou schopností, ale je přirozeně nabytým aspektem vlastního bytí. Pohyb nekonečným scrollováním Instagramu nebo přepínání videí na TikToku se zdá být stejně přirozený a nenucený jako pohyb ulicí města nebo po lesní cestě.“
Kurýr Woltu jako umělec
Další ze spoluautorů, filozof a teoretik Václav Janoščík demonstruje ve svém příspěvku těsný, ale pomalu se proměňující vztah umění a empirie života. Ocitáme se s ním v konkrétním kontextu techno-politické sítě mezinárodní rozvážkové společnosti Wolt. Jonáš Strouhal, stejně jako i ve svých dalších projektech, tu osciluje mezi rolemi umělce, vědce či sociologa, zde navíc zástupce prekarizované, tedy potenciálně zcela nezabezpečené skupiny nájemních kurýrů.
Spojujícím článkem předchozí sekce studentů FAMU se světem etablovaného umění je pedagog Hynek Alt, jehož aktuální tvorbě se věnuje Václav Janoščík ve svém druhém textu. Hynek Alt se z pozice fotografa neúnavně snaží dívat na principy vlastního média inženýrskýma očima analytika, pro něhož proces zkoumání funkce a mechanismu je cílem samotným. Dívá se tak pod povrch minulých i současných fotografických procesů, taky se však věnuje jejich širokému kontextu: politice kulturních sítí, ale zároveň i nepostradatelné fyzické a vztahové infrastruktuře společnosti. V sérii Untitled (Today) symbolicky odhaluje infrastrukturu potrubí a inženýrských sítí – potrubí, na nichž je naše městská existence zcela závislá, jakkoliv tento fakt úspěšně vytěsňujeme a skrýváme.
Mobil fotící a našeptávající
Podobně diverzně iluzivní situaci, jakou je Altova série odhalených potrubí, nám představuje v textu o díle Kinetic Sculptures/Kebabs fotografa Ivarse Gravlejse teoretik Palo Fabuš. Gravlejsova série objektů pracuje s širokou škálou popkulturních odkazů, s iluzivností a přímočarým situačním humorem. Ve své úvaze o postmedialitě pracuje Fabuš s odkazem na tezi Dietra Danielse, který tvrdí, že všechno umění je mediální a svou medialitu musí zohledňovat. Aktem zobrazení, potažmo fotografie, se tak potenciálně stává jakékoli materiální či technologické/virtuální působení jedné věci na druhou.
Barbora Trnková, teoretička nových médií a kurátorka Galerie ScreenSaver, vybrala pro postmediální téma dva inspirativní autory tvořící pomocí mobilních telefonů: v Oslu žijícího Petra Svárovského s autorskou aplikací S. M. T. H. a řeckou umělkyni Ericu Scourti performující prostřednictvím našeptávací mobilní aplikace generované intimní texty. Oba procesy popisuje Trnková jako nástroje k vytváření individuálních portrétů či autoportrétů, tedy svého druhu fotoaparáty, jakkoliv nepracují striktně se zachyceným obrazem. S jistou dávkou ironie poukazuje na skutečnost, že technologie založené na principech sledování a přizpůsobování obsahu individuálním potřebám uživatele zároveň poskytují bezprecedentní péči.
Všichni tři naposledy zmínění umělci pracují vědomě s humorem a nadsázkou. Poukazují na málo nápadné, ale plíživě bobtnající paradoxy současné technologicky ukotvené společenské krajiny. Naopak zcela bez nadsázky, ale s podobným efektem, vyvolávajícím úsměv nebo alespoň údiv, se setkáváme také v tvorbě Stana Filka. Jeho dílo zahrnula do postmediálního kontextu slovenská teoretička Lucia Gregorová Stach. Na Filkově pozdní tvorbě představila uvažování a způsob práce překračující hranice médií i žánrů: Filkovo zacházení s asociativitou, bezhraničním vrstvením a preparací vizuálního materiálu a systematickou sebeprezentací (Systém SF) poukazuje ke klíčovým principům postmediální éry.
Psychoanalytický most
Vrstvení je princip tvorby paměti. Andrea Průchová Hrůzová, badatelka v oblasti současných vizuálních studií, oslovila pro spolupráci britskou umělkyní Ruth Beale. Ta ve vybraném díle zkoumá dekonstrukci a vrstvení
několika architektonických fází budovy birminghamské veřejné knihovny. Prostřednictvím autorského formátu, zahrnujícího videa, grafický design, text a mluvené slovo, zkoumá příběh materiálů a vrstev, materiálových i fotografických reliktů, ale zároveň i příběh dekonstrukce média fotografie. „Fotografie zde slouží jako okno do minulosti, indexikální stopa, psychoanalytický most pro cestování časem nazpět.”Umělec a kurátor Vojtěch Märc představil unikátní spojení kreseb a fotogramů prázdných rámů dvou solitérních uměleckých entit: Aleksandry Vajd a Markéty Othové. Jejich osobnosti, vzájemné sympatie a naladění i charaktery jejich tvůrčích drah mají silnou tendenci konvergovat, a tak není překvapením, přijde-li moment, kdy se jejich dráhy protnou. Společná náchylnost k singularitě, neopakovatelnosti a důrazu na fyzickou materialitu, dotýkání, vrstvení a překrývání i na jistý perfekcionismus procesu i výsledné instalace způsobuje, že se obě autorky nacházejí v reaktivním poli vůči současné efemerní digitální tendenci.
Lidé photoshopových polí
Na základě poněkud nahodilého tázání po aspektech nové mediality v souvislosti s fotografickými principy přicházím jako kurátorka celého projektu také s vlastním příspěvkem. Je jím sonda do aktuální tvorby Markéty Magidové. Digitální malby, připomínající oltářní obrazy, završují autorčin dosavadní analytický a výrazně transmediální přístup k tvorbě v jediném syntetizujícím odosobněném gestu. Design těchto maleb tvořený desítkami vrstev, pracně skládaných ve fotografickém editoru, odkazuje společně s kýčovitě pojatými motivy pseudoantických soch, zasazených do prostředí dnešních módních přehlídek, k estetice i masovému charakteru současných médií. Photoshop coby dobový kulturní software je tu prostředím, které tematizuje ohledávání genderových i sociálních námětů rámcem mediální archeologie v intencích macluhanovského pojetí významu média. Název Kamenný okamžik odkazuje k momentu znehybnění, které je podstatou umění. S akcelerací současného vývoje společnosti i technologických nástrojů jeho význam jen narůstá.
Zachycení určitého okamžiku dějin je předpokladem pro možnost jejich myšlenkového uchopení. Avšak zachytit něco, co se neustále mění a je v nepřetržitém, a navíc stále se zrychlujícím pohybu, je mimořádně obtížné, jak potvrdí každý fotograf, zejména pokud se zabývá dokumentací dějů, nikoliv stavů. Nespojitost, která tyto záznamy charakterizuje, se zdá být určujícím východiskem našeho vnímání současného světa. Pokusili jsme se tuto vlastnost prozkoumat empiricky a zjistit, jakou informaci přinese množina nespojitých odpovědí o aktuálním uměleckém vývoji. Spektrum odpovědí vytváří plastickou mozaiku, jejíž jednotlivé dílky pojmenovávají různé aspekty fotografického přístupu v době, kdy se fotografie sama rozpouští v nesčetných formátech digitálního prostoru.
Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky.
Role fotografie v postmediální době
Dům fotografie, 23. 5. – 11. 9. 2022
Larry Achiampong a David Blandy, Hynek Alt, Ruth Beale, Nikol Czuczorová, Stano Filko, Ivars Gravlejs, Jana Ilková, Richard Janeček, Andrej Kiripolský, Zuzana Markéta Macková, Markéta Magidová, László Moholy-Nagy, Markéta Othová, Lucie Rosenfeldová, Erica Scourti, Matěj Smetana, Jonáš Strouhal, Petr Svárovský, Ezra Šimek, Jiří Thýn, Leevi Toija, Aleksandra Vajd, Max Vajt
Kurátorkou výstavy a editorkou katalogu je Jitka Hlaváčková, autorsky se na projektu rovněž podílejí další teoretici a kurátoři: Palo Fabuš, Lucia Gregorová Stach, Hana Janečková, Václav Janoščík, František Kalivoda, Jen Kratochvil, Vojtěch Märc, Andrea Průchová Hrůzová, Barbora Trnková, Pavel Vančát a Filip Vančo
Jitka Hlaváčková je teoretičkou umění působící v Galerii hlavního města Prahy (od 2006), kde je kurátorkou sbírky fotografie a nových médií. Dosud zde připravila kolem třiceti výstavních projektů, mezi jinými Zvuky Kódy Obrazy – Akustický experiment ve vizuálním umění (2019) nebo Pražský fantastický realismus 1960–1967, monografie Jana Jedličky, Tomáše Rullera, Lawrence Ferlinghettiho, Bohumila Krčila, tematické výstavy Shadi Harouni, Romana Štětiny nebo Zbyňka Baladrána. Několik let kurátorsky vedla cyklus pro začínající umělce Start Up a on-line galerii videoartu Projektor. Podílí se na přípravě programu GHMP Umění pro město, v roce 2021 byla kurátorkou festivalu m3 – umění v prostoru a iniciátorkou symposia Gesta emancipace. Ve svém výzkumu se zabývá dějinami a teorií akustického umění, fotografie, videoartu a obecně uměním reflektujícím technologie v postmediálních kontextech současného života.
