Výsledkem má být zastoupení Petr Vizina, Karina Kottová

Q Jako Společnost Jindřicha Chalupeckého představujete na dvojvýstavě Divoženky / Římské večírky práci francouzské umělkyně Pauline Curnier Jardin, působící v Berlíně a v Římě. V italské metropoli je součástí ženského kolektivu Feel Good Cooperative. O koho jde?
KK O skupinu sexuálních pracovnic, architektek a umělkyň, která vznikla během covidové pandemie. Práci jim tehdy ztížila nebo úplně znemožnila izolace a celková prekarita jejich povolání. Pauline sama coby umělkyně ve své práci řeší témata marginalizovaných skupin nebo ženského těla. Za pomoci fotografky a sexuální pracovnice Alexandry Lopez a architekty Sereny Olcuire vymyslela Pauline pro skupinu sexuálních pracovnic z Kolumbie workshop, vyzvala je, aby kreslily výjevy ze své práce. Kresby byly, jak vidíte, dost výstižné a humorné. Pauline za ně ženám platila tytéž peníze, jaké by, nebýt pandemie, dostaly za svoje služby. Původně mělo nejspíš jít o jednorázovou věc, ale vytvořily stálý kolektiv, jehož je Pauline členkou. Vystupují střídavě jako kolektiv pod svým jménem, jindy je zdůrazněno jméno Pauline coby známé umělkyně. Hledají způsob a míru, jak spolupráci nastavit. Společně s naší partnerskou organizací Temporary Gallery jsme Pauline oslovili, aby pro nás s Feel Good Cooperativem vytvořily nové dílo v rámci naší evropské platformy Islands of Kinship. Už bylo vystaveno v Kolíně nad Rýnem, a teď ho po boku dalších děl představíme v úzké spolupráci s GHMP v Praze.
Q K vidění je video z návštěvy kolektivu sexuálních pracovnic ve Vatikánu. Co je tam přivedlo?
KK Pohřeb papeže Benedikta XVI. letos v lednu. Jely na společný výlet a na mobil natočily film, který je sérií impresí, hodně atmosférický a melancholický. Členky Feel Good Cooperativu procházejí Vatikánem včetně svatopetrské baziliky, neděje se nic ve smyslu střetu křesťanských hodnot se sexualitou a tělesností, není to konfrontační ani urážlivé. Ony jsou spíš takové divy, úžasné ženy, na výletě. I tentokrát vznikly kresby, zároveň se kolektiv pokaždé učí nějakou další výtvarnou techniku, tady to byly tisky a rytecká práce. V Praze to celé představíme v rámci site-specific instalace.
Q Minimálně od Sorrentinovy série Mladý papež se ví, že málokteré místo je tak fotogenické jako Vatikán.
KK Určitě, i když film Feel Good Cooperative pracuje ve více DIY stylu, z pohledu davů turistů. Je možné, že ženy ve Feel Good Cooperative jsou věřící, nechci za ně mluvit, ale dokážu si představit, že pro ně tato akce znamenala i uctění památky. A zároveň hraní si s tím, co je ještě možné a co už je provokace, co je intimní zkušenost a co spektákl, právě také v kontextu vatikánského pohřbu.
Q Jak významná je práce s kolektivem v kontextu tvorby Pauline Curnier Jardin?
KK Myslím, že je to prolnutí stále výraznější a čitelnější. Zároveň jsou to často umělecké instituce, které iniciují další projekt. Pro nás je důležité, že jsme přispěli ke vzniku nové práce, a mohli tak kolektiv a jeho kontinuitu podpořit. V Praze bude k vidění ještě jedno, o něco starší video nazvané Fireflies, Světlušky, natočené ve tmě, v krajině, s baterkami. Ženy z kolektivu video pořídily na výpadovkách z Říma, kde dřív poletovaly světlušky a nyní jako by jejich místo převzaly (často trans)sexuální pracovnice osvětlované reflektory aut. Film samotný nenabízí jednoduché odpovědi na to, v jaké pozici je tady světluška a v jaké klient, jaké jsou podmínky k jejich interakci. Není hned patrné, oč tu jde, jsou tady krásné ženy, které se plazí trávou nebo tvoří různá uskupení, kolem projíždí auta a osvěcují těla.

Q Hlavní téma společných prací kolektivu je tedy empatie, sociální postavení a spravedlnost?
KK Určitě, ale taky humor, kresby kolektivu jsou vtipné a úderné, beze studu. Když Pauline ještě před vznikem Feel Good Cooperative v roce 2019 v Německu získala cenu Preis der Nationalgalerie, bylo to s výpravným dílem o seniorkách. Filmem, v němž stárnoucí ženy prožívají renesanci svého těla, včetně sexuální touhy, která je přivede do vězení. To se ale paradoxně také stává místem pro uskutečnění tužeb a osvobození. Byla to provokativní a zároveň emancipační práce, upozorňující, že pokud jde o sexualitu, nemusí se vždy jednat o mladé tělo. Práce Pauline jsou často monumentální a většinou také pracují s humorem nebo nadsázkou.
Q Jak je to s nerovností v prezentaci známé umělkyně a kolumbijskými členkami kolektivu?
KK Vztah umělkyně a kolektivu je vlastně v něčem podobný třeba místnímu společenství Prádelna. Vznik Prádelny jako kolektivu žen v sociální tísni iniciovala umělkyně a peerka Magdalena Kwiatkowska v době, kdy spřízněná organizace Jako doma ztratila prostor a bylo třeba zajistit náhradu. Také se z toho nakonec stala důležitá entita na české umělecké scéně. Přišlo by nám zajímavé, aby se ženy z Prádelny a Feel Good Cooperative třeba jen soukromě potkaly. Pokud jde o představování jejich práce veřejnosti, bereme ohledy a zamýšlíme se nad tím, jak si počínat správně. Nejen v kulturních institucích se teď často mluví o „tokenizaci“, tedy vytváření show pro diváky z něčí identity. Tomu je třeba se vyhnout.
Q V čem jsou největší nástrahy?
KK Ve zneužívání druhých pro sebeprezentaci, ve zploštění a vyprázdnění. Často se mluví o nich bez nich. Kulturní instituce také mnohdy předvádějí, jak to někdo má těžké, přitom mluví téměř výhradně k privilegovanému publiku. Ke kulturním institucím mají nejčastěji vztah ti, kdo jsou vzdělaní, mají ekonomický status. Členky Prádelny, ale i členky Feel Good Cooperative se snaží jednat jinak a my se to jako kulturní instituce soustavně učíme. V rámci výstavy chystáme širší debatu o politice reprezentace, chceme pozvat aktérky a aktéry, kteří se často necítí reprezentováni, nebo jsou reprezentováni necitlivě, nesprávně, ať už jde o lidi z queer scény nebo zástupkyně a zástupce menšin a dalších marginalizovaných skupin působící na umělecké scéně. Chceme se jich ptát, jaké mají zkušenosti s kulturními institucemi a co by se mělo změnit.
Q Nejedná se většinou o ženské kolektivy, které tématizují solidaritu? Proč nemáme kolektivy třeba s romskými dělníky?
KK Určitě existují i mužské nebo různě genderově smíšené kolektivy, ale je pravda, že u žen je kolektivita silně svázaná s feministickým a emancipačním hnutím, které se v současnosti opět dostává do popředí zájmu, nejen v umění. Na místní scéně je skvělý třeba smíšený kolektiv Romane KALE Panthera, který řeší romskou emancipaci a umělecký aktivismus.
Q Je téma rovnosti a sociální citlivosti pro Společnost Jindřicha Chalupeckého v současnosti to nejdůležitější?
KK Inkluze, sociální spravedlnost, environmentální udržitelnost a etika obecně jsou pro nás významná témata. Evropská platforma Islands of Kinship, kterou jsme iniciovali a koordinujeme, zavedla pozici koordinátorky nebo koordinátora pro inkluzi a udržitelnost. Naší koordinátorkou je Nikola Ludlová s rodinnými vazbami v romské komunitě. To nesmírně obohacuje náš tým a jeho možnosti komunikovat různá citlivá témata opravdu zevnitř. Je pro nás důležité být si vědomi vlastních privilegií a s kýmkoli s jinou zkušeností nezacházet jako s „tokenem“, tedy prostředkem a nástrojem k dosažení cíle. Výsledkem nesmí být tokenizace, ale zastoupení.
Q Opak „tokenizace“ je tedy dát lidem hlas. Které hlasy podle vás stále ještě nejsou slyšet?
KK Vezměte si třeba politiku vystavování. Jedna věc je, kterou umělkyni nebo umělce vystavujete. Ale úplně jiná, kdo o tom rozhoduje. Když se podíváte nejen do vedení, ale i do týmů všech kulturních institucí, jsme velmi homogenní. Například vietnamská kurátorka v České instituci není a měla by být. Možná proto, že je výhodnější vybrat si ke studiu práva, medicínu nebo ekonomiku. Všichni vědí, jak to v kultuře chodí. I tak doufám, že se časem podaří uměleckou scénu mnohem více diverzifikovat.