Vždy nějaká cesta Ivan O. Štampach

Doba tvorby Františka Bílka (6. listopadu 1872 – 13. října 1941) začíná v závěru 19. století, době zmiňované francouzským výrazem fin de siècle, s pokračováním do 1. světové války. Jejím typickým projevem má být odpor vůči buržoazní materialistické, racionalistické a pozitivistické moderně. Ve výtvarném umění se projevuje jako symbolismus, secese a impresionismus, i když Bílek se sám brání stylovému zařazení. V literatuře se projevuje takřečenou dekadencí (u nás např. Jiří Karásek ze Lvovic nebo Emanuel z Lešehradu) a v hudbě novoromantismem.
Je to doba plná duchovního hledačství. Habsburská říše se značným zpožděním liberalizovala náboženskou scénu. V návaznosti na to se několik dní po vzniku Československé republiky luteráni a reformovaní sloučili v Českobratrskou církev evangelickou. Další část vytvořila národní církev, Církev československou. Ožily rovněž přečetné obce a spolky, mimo jiné theosofové, anthroposofové, unitáři, buddhisté a hermetici.
V tomto duchovním pohybu však nejde zdaleka jen o tématiku náboženskou a církevní. U Bílka jsou takové náměty časté, ale jeho spirituální ponor můžeme vyčíst i ze sochařských děl se „světskými“ tématy jako Zloba času, naše věno (1896), Úžas (1907), Krása mládí ve svém boji (1910), Život je boj (1922), Slepci (1926), Žal (1909), Budoucí dobyvatelé (1931–1937) nebo Tvůrce a jeho sestra bolest (1932) pro náhrobek Otokara Březiny.
V grafikách Bílek často volil motiv vody, ohně a měsíce. Některé grafické listy doprovázel písmem vlastního návrhu a provedení. Z jeho ilustrační tvorby můžeme připomenout kresby a dřevoryty, jimiž doprovodil Březinovy básnické sbírky Tajemné dálky (1895) a Ruce (1901). Ilustroval rovněž Březinovu sbírku esejů Hudba pramenů (1903), knihy Březinových dopisů (1931 ad.) a velkou publikaci o Březinovi Stavitel chrámu (1941).
V české filosofii první poloviny 20. století toto tíhnutí reprezentuje „magický idealista” Josef Velenovský. Na filosofické fakultě brněnské univerzity působil Vladimír Hoppe a tyto zájmy reprezentuje mimo jiné jeho spis Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie z roku 1928. Filosof má podle něj naslouchat metafyzickým hloubkám své osobnosti a bytí samotného. Opatrně se propracovává od skepse ke gnosi filosof Karel Vorovka.
Umění se částečně dávalo do služeb nové spirituality a do jisté míry nahradilo tradiční podoby náboženství. Platí to o Bílkových současnících Ladislavu Klímovi s jeho „ludibrionistním egodeismem“, tedy hravým ztotožněním vlastního já s Bohem. Josef Váchal nebyl jen výtvarník, především grafik, ale publikoval ve vlastním grafickém provedení texty o magii a mystice. Alfonse Muchu nezaznamenáváme jen jako autora elegantních reklamních plakátů nebo monumentálních pláten s národními náměty. Duchovně hledal v řádu svobodných zednářů a stal se pro Československo jeho suverénním velkým komandérem skotského ritu. Vydal mimo jiné publikaci s graficky ztvárněnou modlitbou Otče náš a s jejím mystickým výkladem.
V literárním prostředí můžeme k tomuto proudu počítat již Svatopluka Čecha s jeho Modlitbami k Neznámému (1896). Julius Zeyer pokládaný někdy za iniciátora české literární dekadence ve svých textech reflektuje magii, okultismus a křesťanskou mystiku. Otokar Březina „tuší světelné záplavy“ ve svých básnických sbírkách a v esejích (Hudba pramenů a jiné eseje, 1989). Dnes již málo připomínaný Josef Šimánek ve své sbírce Božstva a kulty (1910) odmítá zpuchřelá dogmata a od dostupných božstev se plaše pozvedá k etherům nezměněných substancí a k duši světů.
František Bílek bývá uváděn především jako grafik, sochař, řezbář, keramik, kreslíř, ilustrátor, autor knižních vazeb a architekt. Občas se tvrdí, že měl porušený barvocit a že proto přešel od počátečního studia malířství k sochařství. Duchovní poselství jeho děl nám pomáhají pochopit texty, jimiž své skulptury a grafiky doprovází.
Z Bílkova životopisu nám jeho duchovní orientaci přibližuje již v době jeho studia v Paříži přátelství s Alfonsem Muchou. Po přestěhování z rodného Chýnova do Prahy přechodně pracoval v historickém refektáři premonstrátské kanonie na Petříně. Až později byla podle jeho návrhu postavena na Hradčanech vila, darovaná r. 1963 vdovou po Bílkovi Bertou hlavnímu městu a spravovaná dnes Galerií hlavního města Prahy. Slouží jako stálá expozice jeho díla. Její fasáda je zdobena symbolickými reliéfy, jež doplňují mystické texty.
K Bílkově duchovní biografii patří i to, že již jako žák 1. třídy přisluhoval při mši v místní římskokatolické farnosti. Jak dospíval, rozcházel se s touto církví a přiklonil se ke zmíněné Církvi československé, která vznikla v lednu 1920. Tehdy opustil asi milion z nějakých sedmi milionů Čechů Církev římskokatolickou. Někteří přestoupili k Českobratrské církvi evangelické, která vznikla v listopadu 1919 sloučením luteránů a reformovaných. Většina však vytvořila církev pojatou z počátku jako národní katolická církev.
V prvních letech své existence nová církev hledala orientaci, prošla si „pravoslavnou krizí“ a nakonec našla s Bílkovým přispěním liturgický výraz kdesi na půl cesty mezi katolickým obřadem a prostým protestantským bohoslužebným shromážděním. V nauce se přikláněla po několik následujících desetiletí k náboženskému modernismu. Až od sedmdesátých let minulého století, kdy připojila ke svému názvu slovo „husitská“, rozvíjí své pojetí v duchu biblického personalismu.
Do této církve s dnešními (podle posledního sčítání lidu) 23 610 členy Bílek s celou svou rodinou přestoupil v únoru 1921. Nelze říct, že by sdílel její teologický modernismus, tedy zhruba řečeno racionální monoteismus s humanistickou morálkou, který můžeme vyčíst z Československého katechismu – učebnice pro mládež i věřící Církve československé, jehož autory byli kněz této církve František Kalous a její první patriarcha Karel Farský. Církev však byla liberální a Bílkovi v ní nechyběl prostor pro vlastní intuice, v nichž propojoval pojetí křesťanské s podněty západního esoterismu a zejména s východním (hinduistickým a buddhistickým) pojetím mystické jednoty skutečnosti.

Nová církev předpokládala, že se stane, jak naznačoval i její název, celonárodní a očekávala převzetí katedrály sv. Víta (dnes i svatých Vojtěcha a Václava). Pro ni Bílek vytvořil nový hlavní oltář s křížem. Dnes je instalován jako nepoužívaný boční oltář u severní stěny chrámové lodi katedrály. Po straně bylo vyřezáno do oltářního stolu jméno T. G. Masaryka. Komunistický režim nařídil jeho odstranění.
Pro Církev československou Bílek navrhoval liturgické předměty, misky („okříny“) a kalichy, bohoslužebný oděv, černý talár s rudým kalichem na hrudi a s bílou štólou, který je dodnes převážně užíván. Navrhl několikery jesličky, svícny, prapory a korouhve. Navrhl také formu hostie určenou pro namáčení v kalichu s vínem, jejíž užívání bylo nedávno obnoveno.
Ve sborech a modlitebnách církve byly instalovány desítky jeho plastik, reliéfů i drobnějších sochařských prací. Ucelená realizace chrámového interiéru se nalézá v církví převzatém gotickém kostele sv. Václava v Praze na Zderazi (v Resslově ulici). Další dobře zachovaný soubor prvků interiéru s Bílkovým autorstvím najdeme na Palackého náměstí v Českých Budějovicích (sochy Jana Husa a Petra Chelčického, kazatelna, stůl Páně a reliéf Ukřižování).
K Bílkově výpovědi o životě patří vedle výtvarných děl i jeho krátké texty. Dosud bohužel nepublikovaný je text Cyklus o počtu čtení písmeny těla lidského, list I–III, který je jako rukopis uložen v archivu Národní galerie v Praze. Nedostupný je spis Meditace, který se nachází v soukromé sbírce. Ví se, že jde o dva rukopisné sešity.
Obnoveného vydání se dočkala Stavba budoucího chrámu v nás: přednáška (Praha: Meditace, 1908). Znovu ji publikovala ve dvou stech padesáti výtiscích ve známé „kolibří“ edici Nadace Lyry Pragensis (Praha, 1996).
Sakrální stavby, pro které Bílek navrhoval vybavení, jsou vzdáleným obrazem onoho chrámu v nás, o němž hovoří v této zaznamenané přednášce. Naše nitro je budoucím chrámem. A je nutné do chrámu samotného projít předsíněmi. Jde tedy o cestu, spíše než o statický obraz vnitřního stavu.
V úvodním oslovení přednášky říká něco, co by pak mohlo být zapomenuto: Budu vám hovořit věci, které jsou ve vás; kdyby nebyly ve vás, já bych věcí těch ve vás zázračně slovem svým nevzbudil. Podněty k duchovnímu životu mohou přicházet zvenčí, ale rozvíjejí jen něco, co už v nás je. Přinejmenším připraveno, možná i nějak nerozvinutě přítomno. Proto se nemusíme obávat, že nás nějací kazatelé, mistři či zasvěcovatelé snadno zmanipulují.
Následuje rozprava o duchovním umění. Hned zkraje musí být jasno o tom, že nemá na mysli umění na zakázku náboženských institucí, ba ani jen umění s náboženskými tématy. Umění od svého počátku samo bylo a je duchovní. Je přece tvorbou, mohli bychom dodat, a tvorba je eminentně duchovním jednáním. Právě a jen bytost schopná tvořit díla a jimi tvořit sebe je duchovní.
Název uvádí stavbu budoucího chrámu v nás. Při četbě však shledáváme, že myšlenka stavět chrám je podle autora příliš smělá. Ten chrám totiž už stojí. Kdo už nějak nezná tento chrám, jímž je celek světa, ale také naše tělo, ten ho nikde nenalezne. Vnitřní chrám je mimo popis a nad ním. To, co je možno a třeba stavět, jsou chrámové předsíně. Síně v našem nitru před vlastní vnitřní svatyní, to je téma u duchovních klasiků nanejvýš oblíbené. Stačí připomenout hrad nitra a jeho jednotlivé síně u Terezie z Avily nebo výstup na horu Karmel u jejího žáka Jana od Kříže. Je to vždy téma průchodu, stoupání vzhůru nebo sestupu do nitra, vstupu dovnitř. Vždy nějaká cesta. O cestě mluví při této příležitosti také Bílek ve své přednášce. Vnitřní cesta opakuje dějinnou cestu lidstva. Dějiny mu směřují ke Kristu. Mohli bychom jej chápat v duchu našich úvah jako dovršení, ale i překonání náboženské historie lidstva. Tato historie se opakuje na cestách našeho hledání.
První síň dostala název Síň života. Zde je východisko cesty. Spiritualita se znovu ukazuje jako něco, co se nepřidává navíc k životu. Je to život sám. Život už v sobě má zárodek ducha. Duchovní život je život rozvinutý do své vlastní plnosti. Děje se v ní cosi charakteristicky duchovního. Kladou se tu otázky. Člověk je duchovní bytostí možná právě proto, že je bytostí, která se táže.
Vítězství ale ještě není dosaženo. Zasvěcení je počátečním krokem, ne cílem cesty. Proto je jedním z dalších zastavení na cestě do vnitřního chrámu Síň hrůzy. V ní se ukazuje, že jsme se ocitli na cestě světla, ale že je v nás stále chlad a temno. Je nutné jasné poznání a realistické uznání temnot v sobě.
Bílek říká o těle člověka: Jaká v něm výsost, když vládne zemi! Vládne-li tedy člověk, nemá diktátorskou moc. Hned další věta proměňuje vládu ve službu: A jak mu není žádná země služba těžkou! Z Bílkových výtvarných děl víme, že se vyhýbal povrchní líbivosti. Jeho těla jsou napjatá, zatížená, podmaněná touhou, myšlenkou, očekáváním, zoufalstvím nebo zase nadějí.
Znaky duchovního díla jsou tyto: …obsahuje v sobě to, co je přístupno pouze Zasvěceným. Konečně dokonalé dílo obklopeno jest jakýmsi tichem. Jinými slovy, duchovní život není levný a snadný. Nejde o zvláštní druh intelektuálské záliby. Jde o smrt a o život. A o skutečnosti, pro něž Zde výrazu není… Nejsou to věci zařaditelné do připravených schémat. Každé jejich slovní vyjádření má pouze relativní platnost.
Lze doufat, že Bílek těmito síněmi prošel a dospěl do středu, do chrámu, v němž ztrácí smysl mluvit o životě a smrti jako protikladech.

 

Ivan Štampach (*1946) je religionista, teolog a pedagog, tajně vysvěcený za katolického kněze a později duchovní starokatolické církve. Působil jako docent na katedře religionistiky Univerzity Pardubice. Mimo odborné knihy a články píše esejistické a publicistické texty k mezináboženským a mezikulturním vztahům, současné spiritualitě, ale i k politice.