Z procesu komponování Alba zpomalených obrazů Jitka Hlaváčková

Byl to od začátku experiment. Ne v tom smyslu, že by šlo o první skladby složené podle výtvarného díla – to není až tak neobvyklé. Třeba v šedesátých letech, kdy vzniklo asi nejvíc grafických partitur, byla zkomponována řada takových skladeb. Jedna z nejzajímavějších, podle obrazu Maso kříže Mikuláše Medka, je od skladatele Ladislava Kupkoviče. Tyhle avantgardní mezioborové experimenty jsou pro nás důležité mimo jiné proto, že se pokoušejí zpětně zcelovat oblasti jednoho psychofyzického systému, které byly v době racionalismu normativně a evidentně příliš striktně rozděleny do různých oborů. My dnes i díky nim můžeme zkoumat podstatně jemnější fazety vztahů mezi obrazem a zvukem. Jde například o otázku vnímání časovosti různých médií: jak prostřednictvím různých smyslů přirozeně vnímáme různé obsahy.

Myslíme si, že skladby slyšené zároveň s pozorováním vizuálního díla umožní návštěvníkovi zpomalit a soustředit se nad obrazem, což nám v dnešní zrychlené době připadá jako poměrně velká výzva. Pokud divák přistoupí na koncept zpomalené časovosti skladeb a zaposlouchá se, je pravděpodobné, že mu to pomůže proniknout hlouběji do vnitřní struktury díla, do jeho méně zjevných vrstev, které bezprostředně souvisejí s procesem jeho vzniku. Procesualita pomalého čtení a subjektivní interpretace vizuálního díla je v tomto pojetí jakýmsi reverzibilním aktem vzniku díla, vyjevováním toho, co do něj jeho autor postupně vložil v často velmi náročném průběhu tvorby.

Evidentně jsme toto hledisko měli intuitivně na mysli už v začátcích spolupráce na kurátorském výběru děl z galerijních sbírek, kdy jsme se spolukurátorem Ianem Mikyskou sahali především po dílech procesuálních nebo těch, která se ve svém konceptu zabývají časovostí a nejednoznačností percepce. Ve vzniklém souboru tak lze nalézt například kinetické sochy, záznamy performancí nebo různých dějů, tedy často fotografie i videa, ale i konceptuální nebo gestické malby či kresby. Dobrým příkladem je dílo Kristiny Láníkové, které tvoří dlouhodobý záznam denního, resp. večerního rituálu stírání řasenky, nebo minimalistický Triptych Stanislava Kolíbala, který je výsledkem autorových soustředěných úvah o napětí mezi řádem a jeho porušením, mezi statickým a dynamickým, plochou a prostorem, geometrií a organickým tvarem…

Jakožto kurátorku mě mimořádně zajímá překračování hranic oboru, tedy spolupráce s lidmi z jiných oblastí, možnost podívat se na svůj obor očima (v tomto případě spíše ušima) někoho, kdo se dívá (poslouchá) úplně odjinud. Tím se znovu dostáváme k procesualitě: nemyslím si, že by mi přišla příliš zajímavá výstava, která by za sebou neměla zajímavý proces vzniku a přípravy. Cesta od původní kurátorské ideje k výsledné expozici bývá vždy napínavá, ale když do ní vědomě vložíme prvek aktivní spolupráce s někým, jehož práci dobře nerozumíme, je to ještě o moc dobrodružnější.

V našem projektu je pro mě především mimořádně přínosná dlouhodobá spolupráce s Ianem Mikyskou, se kterým jsme si v potřebě mezioborového dialogu velmi blízcí. Ianovy práce často propojují několik médií, zahrnují jak zkoumání časovosti a subjektivního prožitku pomíjivosti, tak i v tematické rovině různá ekologická nebo sociální témata. Nedávno například vytvořil pro projekt Offcity v Pardubicích smyslového průvodce Deautomatizované mlýny, v oblasti videa spolupracoval třeba s vizuální umělkyní Alžbětou Bačíkovou nebo se Zbyňkem Baladránem. Jeho hudební i mezioborové projekty mají navíc vždy pozoruhodně plodný networkingový side-efekt, čehož samozřejmě rádi využíváme i my v GHMP.

S každou skladatelkou či skladatelem, které jsme s Ianem oslovili, byl zážitek spolupráce velmi odlišný, už proto, že vybrané osobnosti pocházejí z nejrůznějších zemí i zázemí. Jde o autory a autorky působící opravdu po celém světě, vedle Čech a Slovenska jsou tu lidé z Ameriky, Japonska, Norska, Velké Británie atd. Tyto umělce a umělkyně však díky Ianovu výběru spojuje skladatelský respekt k unikátní kvalitě konkrétního zvuku, ale současně i k posluchačově imaginaci. Té je často určen prázdný prostor mezi tóny, určitá nedořečenost. Převážně čistá plocha je tu naplněna otevřeným potenciálem a napětím a zároveň poskytuje možnost kontemplace – už zmíněného zpomalení a soustředění.

Abychom po dvou letech vnesli do úspěšně se rozvíjející spolupráce nový impuls, rozhodli jsme se s Ianem rozvinout vzájemný dialog mezi oběma obory zpětnou reakcí. Oslovili jsme tedy dvě umělkyně, Morgan O’Haru a Terezu Bartůňkovou, aby vytvořily novou vizuální odpověď na skladby, které v rámci našeho projektu vznikly. Jde o takový audiovizuální cadavre (ve francouzštině oblíbená hra surrealistů cadavre exquis, v češtině znamenitá mrtvola) – což je mimochodem moje opravdu velmi oblíbená hra, při níž účastníci něco nakreslí nahoru na list papíru, ten přeloží a předají dalšímu hráči, který naváže na viditelný konec svojí kresbou, a tak stále dokola až na konec papíru.

K původní koncepci cyklu Nejistých situací jsme pak letos přidali i několik instalací umístěných především ve sklepě Zámku Troja, které se pohybují v různých sférách na pomezí zvuku a obrazu. Jde o multimediální instalaci od scénografky Veroniky Svobodové, objektovou partituru od amerického umělce Toma Kotika a o videozáznam performativní zvukové digitální vizualizace (komprovizace) Michala Cába. Od září do listopadu pak bude sklepní část výstavy doplněna o světelně-zvukové instalace Jiřího Suchánka a Michala Kindernaye. Jsme také rádi, že se nám s grafikem Milošem Homolou podařilo vydat malý, ale informacemi nabitý katalog, který se k výstavě prodává za symbolickou cenu. A nerada bych opomněla skvělou spolupráci s architektkou Bárou Šimonovou na obtížném úkolu vystavení multimediálních instalací ve složitém historickém kontextu, což byla opravdu velká výzva.