Výstava The Club as a Shelter (Light Underground 3) v prostorách středověkého sklepení Domu U Kamenného zvonu odkazovala svým názvem k pojetí klubové taneční hudby jako bezpečného úkrytu před nevlídnou společenskou realitou. Taneční kluby jsou z historického hlediska safe-spacem minorit a těch, kteří mají pocit, že se jim nedaří zapadnout – soukromá zóna euforie postavená na pocitu hrdého vyčlenění.
Karel Veselý je hudební publicista, autor knih Hudba ohně a Bomba*Funk a spoluautor kolektivní monografie Kmeny a knižní studie Všechny kočky jsou šedé: Hudba úzkosti.
Kurátorka Sandra Baborovská a oslovení umělci se nicméně pokusili do tohoto už trochu otřepaného srovnání vnést i pochybnosti. Sedm instalací rozmístěných po sklepení idealistický pohled na clubbing vesměs opouští a zobrazují ho více jako součást reálného světa, před nímž se nelze jen tak jednoduše zavřít. Euforie tradičně spojované s taneční hudbou je na výstavě vlastně pomálu.
Čtveřice světelných objektů Pavly Beranové a Teres Bartůňkové připomíná duchy vznášející se v prostoru. Jejich Shelters (tedy úkryty) naznačují, že oddělení od světa může mít i podobu vězení. Nakonec, do jejich úkrytů se vejde vždy jen jeden člověk. Každý ze čtyř objektů umístěných v oddělených částech sklepení má vlastní hudební doprovod – o ten se postarali hudebníci Jan Burian, Katarzia a Aid Kid. Jejich vesměs ambientní pasáže prostor úkrytů překračují a sbíhají se ve zvláštní prostorové kakofonii, která návštěvníka výstavy překvapí hned při příchodu do sklepení. Jako kdyby se zde právo na soukromí potkávalo s varováním, že oddělením od druhých lidí ztrácíme něco cenného – schopnost přemýšlet o sobě jako o součásti celku.
Kolektiv BCAA promítá v Domě U Kamenného zvonu video I´ll See It When I Believe It, v němž se postava z počítačové hry sama prodírá labyrintem a hledá cestu ven. Tematizace zážitku světa jako magie je pražské umělecké skupině blízká – centrem o kousek dál umístěné instalace stejného jména je záhadný snový objekt kombinující dřevo, keramiku a kov a jehož součástí jsou i šperky. Tento „svatý grál“ neuchopitelného, kouzelného zážitku klubové noci stojí vítězoslavně uprostřed místnosti a je na něj namířené světlo, nenápadně ve stínu rohu jsou ještě rozházené letáčky připomínající clubberům, že by měli dbát na přísun tekutin, aby nezkolabovali z dehydratace. Extázi na parketu spojujeme s transcendencí, nesmíme ale zapomínat i na její potenciální odvrácenou stranu. Za každou slastí se skrývá vždy i stín nebezpečí.
S nezamýšlenými dopady clubbingu pracuje i multimediální instalace X-opia_112007>><<102021 Radka Brousila a Olivera Torra. Pětice kufrů tady symbolizuje dostupnost instantního vzrušení, jemuž se tanečníci (nebo muzikanti) mohou vydávat vstříc díky levným charterovým letům po celé Evropě. Kufry jsou ale spoutané lany, které se potkávají u stropu. Občas se z reproduktorů ozve doprovodná hudba a spustí se stroj na umělý kouř, momenty extáze jsou ale pomíjivé. Jinak jsou kufry odsouzené k tomu rotovat bezcílně v zvláštní bezútěšné smyčce, která po nějaké době kompletně ztratí smysl. Instalace je inspirovaná (ne)slavným výrokem šéfa nadnárodní banky CitiBank Charlese Price, který na samotném počátku ekonomické krize v létě roku 2007 sebevědomě prohlašoval, že „dokud hraje hudba, je potřeba tancovat“. Není už to ale spíš tanec na potápějícím se Titaniku? Nežijeme i my v přísunu umělých slastí uvězněni v smyčce reality, jejíž bolestivou absurditu už dávno nevnímáme?
Tím, že otevírá i tyto znepokojivé otázky, dostává se výstava světelných instalací The Club as a Shelter za obvyklá klišé spojená s klubovou hudbou.
