Za Květou Pacovskou (1928–2023) Magdalena Juříková

Květa Pacovská patřila k umělkyním, které byly v zahraničí přijaty s mnohem větší vážností a úctou než doma. GHMP se snažila v nedávné době tuto disproporci napravit, když uspořádala nejprve rozsáhlou výstavu v Městské knihovně – Maximum Contrast (2015–2016) – a posléze výstavu prací na papíře v Colloredo-Mansfeldském paláci (Utíkejte na konec, 2017). Obě výstavy jsme si s ní užili a věřím, že i ona s námi. Vrhla se do instalace s nasazením a vášní, jaké vyzařovaly celou řadu let z každého jejího obrazu, kresby nebo sochy.
Obě výstavy předvedly její práci v určitých kapitolách – v knihovně šlo o nedávná desetiletí a v Colloredo-Mansfeldu byly naopak představeny její průkopnické práce z šedesátých let, které vzbudily velký zájem. Naším společným cílem bylo ukázat, že je nejen světoznámou tvůrkyní autorských knih, ale vedle nich nebo spíše ve spojení s nimi jsou tu cykly obrazů a objektů, ve kterých vidíme stejně silné a účinné puzení k neustálému experimentování.
Květa Pacovská tvořila z pohledu českého diváka tak trochu v ústraní a v našich končinách mnoho nevystavovala. Její dílo však prošlo mnohými světovými metropolemi a dostalo se mu od roku 1965 přes 40 mezinárodních cen. Nejvíce jí rozuměli Japonci, neboť její konceptuální, čistá práce s papírem, texty, prázdným prostorem, s přírodními materiály velice konvenovala jejich zvyklostem. V Japonsku jí dokonce umožnili realizovat celý park (Chihiro Art Museu Azumino, 2013), kde mohla na jednom místě realizovat řadu principiálních prvků svého repertoáru, včetně červené a černé plochy jezera.
Ke knize, která se stala jejím emblematickým žánrem, nejprve přistupovala z pozice ilustrátora. Zejména dětská literatura, kterou doprovázela výrazně soudobým a nesentimentálním projevem, získala Květě Pacovské záhy široký obdiv. Ten jí také dodal odvahu k tomu, že knihu uchopila jako architekturu, do které lze vstupovat s očekáváním nových výtvarných dobrodružství. Dnes chápeme její autorské knihy jako svébytné objekty, ve kterých je prvořadým sdělením jejich vizuální koncept a zdánlivě paradoxně i prostorové kvality.
Ačkoliv studovala monumentální malbu u profesora Emila Filly (absolvovala 1951), z pochopitelných důvodů se v tomto oboru nehodlala uplatnit. Jako mnoho jejích souputníků volila ilustraci jako možnou obživu, aby unikla dogmatům socialistického realismu. Její malířská tvorba ve své vrcholné podobě ale nepostrádá monumentální sílu. Ta je obsažena ve velkorysém rozvrhu barevných ploch nebo v seriálových obměnách jednoduchých, minimalisticky řazených plošných konstruktů, které mají rozsah a účinek nástěnné malby.
Charakteristické bylo pro ni i časté užití písma, které přenesla na plochu pláten ze svých ilustrátorských a typografických zkušeností a vycizelovala jej až ke kvalitám vizuální poezie. Její svérázný, ostře řezaný rukopis se stal integrálním prvkem struktury obrazu, dokonce i v případě prosté signatury.
Sochy a objekty měly rovněž afinitu k písmu a většinou byly vertikálně orientované. Černé vzpřímené siluety souhrnného obrysu instalovala s oblibou ve skupinách jako litery vyslovené v prostoru.
Její oblíbené barvy, které tak ráda stavěla do kontrastu ve svém díle – bílá s černou, červená se zelenou–, naplňovaly její ateliér jistou bujarostí, která byla absolutním protipólem jejího vždy decentně černo-šedého outfitu. Co ale vždy zářilo při setkání s ní, byl její úsměv a pohled plný očekávání a radosti. Květa Pacovská byla silná a optimistická bytost, která nikdy na nic nežehrala a vše řešila s přímočarostí a odvahou sobě vlastní. Stala se také díky dvěma výstavám součástí našeho galerijního společenství a její přátelství a přízeň byly pro nás velkým povzbuzením.