Zas jsou ve hře lampy, krásky dlouhonohý Petr Vizina, Krištof Kintera

Q Jak ses k té zakázce vlastně dostal?
KK Příběh začíná u architektů, což je Studio A6 v čele s Radkem Šímou, kteří most navrhli a vyhráli s ním soutěž. V té době jsem měl dojem, a nebyl jsem sám, že je víc než jisté, že v Praze bude stavět most Santiago Calatrava, asi před pěti lety měl výstavu právě v GHMP, jenže v soutěži ho porazili A6. Přišli totiž s elegantním, neo-kubisticko-brutalistním řešením, které se lépe hodí do celkové skladby pražských mostů a reaguje na okolní kontext. Na podolské straně máme opodál unikátní semeniště slavné kubistické architektury, zároveň je most křížencem brutalismu a kubismu, což mi přijde jako dobré roubování zcela zásadních stylů, které v naší kotlině hrají obrovskou roli. My jsme byli přizváni – mluvím v množném čísle, protože fungujeme v kolektivu –, abychom most doplnili o výtvarná díla. Nikde nebylo definováno jejich přesné umístění a my tak měli kreativní svobodu se zamyslet, co by pro celou věc mohlo být nejpřínosnější. Nechtěli jsme nikterak pokazit eleganci stavby. Zaměřili jsme se na místo, kde most zastřešuje podolský břeh a na okolí smíchovsko- zlíchovské strany, to zvláštní území sevřené dopravními tahy. Jezdí tudy vlaky na Smíchov, po strakonické výpadovce auta a autobusy, tramvaje, lodní přívoz. Je to doslova mimoúrovňová urbánní džungle. Hodně intenzivní místo. Potřebovali jsme něco vysokého, dobře viditelného ze všech těch dopravních prostředků, aby vjem zapůsobil i periferním letmým pohledem z projíždějícího dopravního prostředku, ve dne i v noci. Vrátil jsem se tudíž k lampám veřejného osvětlení, i když jsem si to pro sebe zakazoval, protože období lamp pro mě bylo minulostí. Chvilku trvalo, než jsem to v sobě zlomil. Znovu se dostaly do hry, ty krásky dlouhonohý plný světla. Pojďme to ještě akcelerovat a vnést do toho synergii a symboliku, řekli jsme si. Odtud vyšel nápad vytvořit zahradu světel. Funguje jako paralela nedaleké botanické zahrady. Máme tu spoustu našich vlastních „bylin a rostlin“, tedy světel, ale zajímala nás ještě ta další. Rozhodli jsme se, že budeme sbírat světla veřejného osvětlení nejen z Česka a z Evropy, ale z celého světa.
Q Jak se sbírají světla?
KK Máme na to velešikovné sběrače světel. V našem případě producentku Janu Ptáčkovou, díky ní tu máme lampy veřejného osvětlení ze šestasedmdesáti zemí za rok a půl intenzivního sbírání! Netušil jsem, jak se taková věc bude dařit, ale nakonec jsme všichni docela překvapeni, kolik už jich máme. Samozřejmě je nevozíme celé se sloupy, chodí nám jen „květy“, samotná svítidla. Posléze k nim vytváříme stonky, které buď připodobňujeme k původním formám v jednotlivých zemích, nebo je volně parafrázujeme. Někdy je to i poměrně složitější. Vidíš támhle tu bylinu s obřími koulemi? Koule pocházejí z tramvajového tahu na Barrandov, který vytvořil poněkud neblaze proslulý architekt Kotas. Koule ležely doslova poházené v křoví u Dopravních podniků, jezdil jsem kolem nich na kole do práce. Zachránili jsme je před rozebráním a nenávratným zánikem. Tyto „bobulky“ jsou totiž jedinečné, byly vyrobeny jen a pouze pro osvětlení příjezdu na sídliště Barrandov. Zrovna tahle květina bude poměrně monumentální, 12 metrů vysoká světelná skulptura. Neděláme však kopie lamp, spíš jejich cover-verze. Ambice je vytvořit něco unikátního, tam, kde to nikdo moc nečeká. Aby se třeba Japonci přijeli podívat na své světlo z Kjóta a zároveň uvidí světlo z Kišiněva, Buči, Ulánbátaru nebo San Francisca. Diversita jednotlivých provedení je výsostně zajímavá! Zároveň při tom uvažujeme o městě jako celku – pracujeme totiž na periferii, nikoli na turisticky exponovaných místech, a tím roztahujeme potenciál nabídky něčeho ojedinělého dál mimo přetížené centrum. Město se dynamicky mění a moc dobře víme, jak se velmi brzy z periferie stane nové epicentrum. Záměrně proměňujeme zapomenuté a divné místo mezi dálnicí a železnicí v oázu, kam budeš jednou chtít jít na rande nebo s knížkou.
Q Z kolika zemí vám lampy poslali?
KK Přípojných bodů je sto dvacet a trochu se dotýkáme stropu toho, jak veřejné osvětlení funguje. Jana Ptáčková byla nedávno v Černínském paláci se seznamem sto dvaceti zemí, odkud bychom světla chtěli, ale pár velvyslanců jí vysvětlilo, že u nich veřejné osvětlení v podstatě neexistuje. K těm, které máme: dobře víme, jaký horký brambor je energetická náročnost a světelné znečištění. Technicky a krátce: většina svítidel byla původně osazena sodíkovými výbojkami, což je to charakteristické žluté světlo. Jenomže celý svět náruživě přechází k LEDkám. A to je problém, protože ve starém svítidle nechceš soudobý LED zdroj. Pan Jiří Černý, místní světelný guru, pro nás vyvinul zdroj světla, který připomíná svou chromatičností sodík, ale zároveň jde o LED technologii, která má menší spotřebu a navíc je stmívatelná, takže můžeme světelnou intenzitu i spotřebu efektivně regulovat, můžeme reagovat i na počasí a s ním spojenou intenzitu denního světla. Zmíněný dvanáctimetrový strom z Barrandova má na sobě 56 koulí a každá má svoji adresu. Jsme schopni rozsvěcet je například každou zvlášť. Celkově vytváříme 120 samostatných skulptur s přibližně 400 jednotlivě ovládanými zdroji.

Q Jak jsi na tom časově?
KK Všechno dobře dopadne! Most bude dokončen v druhé polovině roku 2025. Za rok a půl práce máme rozpracovaných šestapadesát světelných skulptur, o kterých už víme, jak budou přesně vypadat. Ale to je jenom jedna strana mostu, a ten má dvě! Podívej se na maketu náběhu mostovky z podolské strany. V našem těsném sousedství začínají neblahé Žluté lázně. Neblahé, protože nepovažuju privatizovaný břeh Vltavy se vstupem přes turnikety za nejvhodnější socio-urbanistické řešení. Sám jsem zvědav, jak nové sousedství bude v praxi fungovat. My pracujeme s prostorem, který je veřejný a přístupný všem. Na tomto břehu jsme se zaměřili na plochu, která bývá vlastně jistým trauma-pointem každého mostu, a to je prostor přímo pod ním, mezi řekou a první patou mostu. Most samotný je elegantní, ale prostředí pod ním v Podolské části vyžadovalo zamyšlení, jak s ním vlastně naložit. Než dosáhne k řece, zastřešuje poměrně rozsáhlý prostor 42 metrů krát 17 metrů. Zadání, které jsme si uložili sami, bylo vytvořit platformu pro celý biotop sociálních aktivit. Začali jsme ten prostor nejprve štěpit v návaznosti na kubizující styl samotného mostu, samá šikmá plocha, a to si samovolně řeklo o skatepark; po kubismu se prostě dobře jezdí! Ale aby to nebyl jenom skatepark, rozšířili jsme prostor o rovnou plochu arény s malým hledištěm, kde se dají pořádat nejrůznější akce. Svým způsobem se zabýváme sociálním inženýrstvím. Záleží nám na tom, aby prostor umožňoval pořádat velkou škálu kulturních nebo sportovních aktivit. Komunikujeme s okolními spolky, jako je například branické divadlo se souborem Losers Company, kteří prostor mohou převzít jako svoji letní scénu. Po mostě půjde i lézt boulder, nezapomněli jsme ani na otužilce, kteří tu budou mít svou převlékárnu a pohodlný vstup do vody, stánek s občerstvením, toalety se nám podařilo umístit do paty mostu. Je to celé zajímavá zkušenost, uvědomil jsem si, že architekt těžko může do důsledku ovlivnit, jaký druh energie, jaké sociální klima nakonec ovládne jím navrženou architekturu. Ale může to přinejmenším dobře nasměrovat a vytvořit podmínky pro dobré fungování a to je taky jeho povinnost. Jdeme tomu naproti například i tím, že součástí našeho projektu je i technické vybavení divadelní scény světelnou a zvukovou technikou. Prostor odevzdáme tak, aby mohl ihned fungovat. Ale nemusí to vždy vyjít podle vašich představ. Slyšel jsem například, že pan architekt Aulický, mimo jiné autor Žižkovské věže, si taky představoval, že v prostorách a na prostranství pod věží budou kavárny a galerie a místo bude žít, což se nakonec nestalo, ale není to zaviněním architekta. Ve hře je po dokončení stavby příliš souvislostí, které není možné ovlivnit. Krom toho všeho místo doplňuje soustava soch, jako je Heavy Head Boy, industiální lustr či variana Public Juke Boxu.
Q Co bude znít z těch tří tlampačů?
KK Pavel Klusák o tom ještě neví, ale chceme ho oslovit. Je to varianta jukeboxu a přál bych si, aby Pavel byl dramaturgem. Technicky, žádné strkání USBček, ale QR kód, kterým si přes telefon člověk pustí zvukovou stopu z jukeboxu. A tady tohle, co vypadá jako fazole, je stánek s občerstvením. Odtud se sestupuje ke koupání do Vltavy, babička se přidrží zábradlí, dědeček se podrží babičky a můžou spolu do vody. A tohle esíčko je převlékárna. A tady je boulder. Cíl je, aby to místo žilo a nemuselo se vstupem přes turniket. Denně komunikujeme s architekty a je to pro mě nový druh práce. Dlouhodobě se cítím jako spíš ateliérový umělec, ale tady mám zadavatele, kterým je město, a město staví most. Je fajn u toho být a doplnit důležitou dopravní stavbu o další rozměr, s kterým se původně nepočítalo. Mám pocit, že se ve společnosti něco hnulo. Mám jisté zkušenosti s establishmentem z dřívějška. Před nějakými dvaceti lety bývala jednání často deziluze kvůli neochotným postavám úředníků. Ale teď v souvislosti s celým projektem potkávám lidi, kteří to chtějí udělat dobře a neházejí nám klacky pod nohy. Už taky asi byli párkrát ve světě a docházejí jim souvislosti. Zatím jsme nenarazili na výrazně zápornou postavu.

Q Prostoru pod mostem vládne socha, tak trochu kubistická. Kdo je to?
KK Sedícího muže s kubistickým hranolem jsme si pojmenovali Heavy Head Boy alias Cubiman, bude sedět na jehlanu uprostřed skateparku. Přijde mi, že současná doba není figurální skulptuře úplně nakloněná. Je to přirozený odklon od předchozích dějinných období, kdy slovo socha v podstatě znamenalo figura nebo hlava, busta. Možná i právě proto jsem považoval za důležité s motivem figury vstoupit do hry. Pokusit se ji rehabilitovat. Pro někoho nápadně, pro jiného nenápadně připomíná ikonickou skulpturu, Myslitele od Augusta Rodina. Myslitel původně vznikal jako ústřední postava reliéfu Brány pekel. Naše volná parafráze tu hraje roli jakéhosi strážce celého prostoru. Mohutné trojúhelníkové plochy mostu se postupně zmenší a velnou do antropomorfní postavy, která má neúměrně zvětšenou hlavu. Vše je ale pečlivě proporčně odladěno, aby vzájemné prostorové vztahy dobře fungovaly. Zajímavé je, že samotný princip kubismu je jistým způsobem vlastně triangulace, která mapuje celou krajinu. Podobně fungují i Google mapy a celý virtuální 3D svět, zároveň i krystaly se formují de-facto v kubistickém slohu, aniž by o tom věděly. Z všudypřítomné, avšak neviditelné digitální krajiny povstává vektorově zjednodušená, antropomorfní socha, avšak těžká a skutečná. Křivky mostu mají svého reprezentanta, svého hrdinu v Cubimanovi. Měří tři a půl metru, váží osm a půl tuny. Je zamyšlený, má těžkou hlavu a má pro to zřejmě spoustu důvodů, jeden z nich je i dohled nad celým Podmostím. Ale pro toho, kdo má rád pohádky – CUBIMAN – Heavy Head Boy je tak trochu i vodník.

Petr Vizina je šéfredaktor Qartalu