Občas se některému umělci stane, že bývá charakterizovaný a veřejně vnímaný pro svůj dílčí rys nebo vydělený životní moment: uřízl si ucho, nechal oko rozříznout žiletkou, přebarvil tank na růžovo, kromě básnění se i svlékal na veřejnosti. Nakolik to osobnostem zajišťuje nesmrtelnost a nakolik při tom mýtus nevratně nahradí skutečnou osobnost?
Příběh Fridy Kahlo je lákavý i proto, že obsahuje nezvyklé množství výrazných motivů, které se navíc těsně proplétají. Hrdě nerespektovala dobové představy o ideálu a roli ženy. Byla politicky aktivní, navíc na revoluční straně dějin. Zároveň žila svůj osobní život, do nějž zasáhlo několik slavných mužů. Byla též bisexuální. Dokázala vědomě zacházet s kontrastem mexického a západního, inckého a křesťanského; její život byl prostoupen fyzickou bolestí, utrpením těla a v neposlední řadě sérií potratů. Ani v jednom z uvedených bodů není obsaženo, že se stala výjimečnou a velkou umělkyní; pozdní objevení jejího díla je pak klasickou podmínkou pro kultovní status umělce, jemuž neporozuměla jeho doba, ale „my” – v perspektivě pozdějších generací jsme už chytřejší.
Příběhem Fridy se samozřejmě lze nadchnout: je tu však i zrádný prostor pro sebedojetí nad vlastním chápavým porozuměním a šlechetným přijetím malířky, která zažila tolik trápení a vytvořila tolik krásných děl. Podle spisovatele a teoretika Johna Bergera je popularita Fridy Kahlo částečně dána skutečností, že „sdílení bolesti je jedním ze základních předpokladů pro reflexi důstojnosti a naděje“ v naší společnosti jednadvacátého století.
Ikona feminismu
V sedmdesátých letech objevila dílo Fridy Kahlo umělecká scéna, ale také feminní aktivismus. Bylo to vůbec první období, kdy se po smrti umělkyně v roce 1954 její jméno rozletělo světem. Není náhoda, že postupná proměna komplexní osobnosti v ikonu a suvenýrovou tvář silným způsobem začala nedlouho poté – v osmdesátých letech.
Právě v té době si totiž tržní systém západního světa našel cestu k ideálům feminismu, začal je posouvat, zjednodušovat, absorbovat a přeměňovat na zboží. Feministickou rétoriku a ženské hnutí za rovnost si v 80. letech přivlastnil kosmetický a reklamní průmysl. Vypadalo to jako pokrok, ale vlastně se tím trhu podařilo nechat vymizet společenské úsilí po osvobození žen. Změnilo se v „ženský narcismus“, jak píše Susan Douglas; v nedohlednou výpravu za sebezdokonalováním a spotřebou. Zdálo se to velmi lidské: vždyť řešit sebe sama, svůj obraz na osobní úrovni, bylo mnohem dosažitelnějším cílem než angažmá požadující sociální změny. S koncem šedesátých let rámec veřejných společných platforem a různých hnutí vyhasl. Dokonce i obecně inspirativní prostředky jako jóga, meditace a ambientní hudba přišly v sedmdesátých letech s konejšivým, téměř sedativním poselstvím: Zavři se ve svém bytě a soustřeď na sebe sama. Kolektivismu odzvonilo.
Od ženské revoluce k řasence
Ten opatrný, ale promyšlený krok různých průmyslových odvětví šel ruku v ruce s narůstajícím neoliberalismem, který v Americe definoval Reaganovu éru osmdesátých let. Apel na ženskou samostatnost rezonoval s akcentem na individualismus: Tam, kde stát svobodně dává ruce pryč, ať se postará člověk sám! Reklamy deklarovaly, že ženy se mohou zlepšit samy – vědomým a aktivním přístupem, který se neobejde bez trochu většího konzumování. Zlepšení se ovšem týkalo v té době téměř výhradně fyzického vzhledu: bylo věcí postoje postarat se o lepší líčení, oblečení a vlasové prostředky. Koneckonců, nezní to jako feminismus – získat podíl na mužském světě, aniž by žena ztratila svou ženskost?
A bylo pouze otázkou času, kdy po lepší kosmetice měla přijít výzva pořídit si lepší životní postoje: včetně feminismu s obroušenými hranami. Nastal čas pro Fridu Kahlo.
Lidé si představují dobrý život či harmonii s ideály jako nesnadno dosažitelnou záležitost, proces s řadou vrstev, paradoxů a detailů. Přitom jsou schopni obklopit se symbolem myšlenky, který ji redukuje na připomínku tak statickou a jednorozměrnou, až zavádějící. Pseudofeminismus se rozsemenil do maloobchodních módních produktů, které představují feminismus velmi doslovnými způsoby. Taktikou velmi zřejmou, ovšem zároveň rozporuplnou, je převzetí obrazů ikonických žen, jež si spotřebitelky snadno spojí s feminismem a progresivními ideály.
Zrození nejslavnější Mexičanky
Akcie Fridy začaly stoupat od roku 1976. Feministické vědkyně v té době začaly zpochybňovat vyloučení žen a nezápadních umělkyň z kunsthistorického kánonu: během dvou let vyšly dvě Fridiny biografie. Obraz Strome naděje, stůj pevně (1944) se stal prvním vydraženým dílem: v Sotheby’s za 19 000 dolarů. Zájem o její život a umění mimo Mexiko pomohla zažehnout společná výstava s fotografiemi Tiny Modotti v londýnské galerii Whitechapel. Konala se v roce 1982 a následně putovala do Švédska, Německa, USA a Mexika.
V roce 1983 vyšla kniha historičky umění Hayden Herrery Frida: A Biography of Frida Kahlo (Frida: Biografie Fridy Kahlo) a stala se mezinárodním bestsellerem. Situace eskalovala: V roce 1984 pověst Kahlo jako umělkyně vzrostla natolik, že Mexiko prohlásilo její díla za součást národního kulturního dědictví a zakázalo jejich export ze země. Výše zmíněná vydražená suma je samozřejmě legračním obnosem ve srovnání s tím, co následovalo. Kahlo od té doby neustále prolamuje dražební a prodejní rekordy pro nejžádanější latinskoamerickou umělkyni či umělce. V roce 1990 se vydražil dvojportrét Diego a já za 1 340 000 dolarů (jako vůbec první překročil hranici milionu), v roce 2016 se Dva milenci v lese (1939) prodali za osm milionů. V poslední době se na trhu díla Kahlo skoro neobjevují: přežilo jich jen dvě stě a pro přísná pravidla o národním dědictví jsou mnohdy neprodejná.
Korunou na globální popularizaci umělkyně se stal snímek Frida z roku 2002: ze šesti nominací na Oskara získal dvě ocenění a z herečky Salmy Hayek, do té doby nepříliš známé, udělal hvězdu. Sám o sobě snímek vůbec nepředstavuje takové zjednodušení jako pozdější suvenýry: režisérka Julie Taymor prolíná skutečnost a svět Fridiných obrazů („maluji svou vlastní realitu”), knižní předloha Herrerové tu je romantizovaná jen způsobem, který nepředstavuje myšlenkový protiklad nebo necitlivý odklon. Nejen sociologie, ale i marketing na počátku 21. století zjistily, že Kahlo se stala nejproslavenější osobností Mexika ve světě.
Paradoxní je, že do samotného vzniku filmu se otisklo něco z Fridina neodmyslitelného motivu utrpení: po letech, po vypuknutí hnutí Me too, vypověděla Salma Hayek o dlouhém seznamu intimních výzev a sexuálních návrhů producenta Harveyho Weinsteina, jehož návrhy na sprchování a masáže jí proměnily natáčení v maximálně nekomfortní období a málem vedly k rozpadu projektu. Weinsteinova mocenská dominance vyústila do „kompromisu”: erotické scény dvou žen a plnočelné nahoty jako ultimativní podmínky, aby Salma Hayek směla práci na filmu dokončit.
Chránit a prodávat
Jak se tedy konkrétně rozběhla do světa Frida jako suvenýrová tvář a odstartovala to, co média nazvala „fridamánií”? Zásadní podíl na tom měli ti, kdo mohli nakládat s právy na jméno a tvář: její příbuzní. Po úspěchu filmu v roce 2002 začala neteř (bezdětné) Fridy Kahlo, paní Isolda Pinedo Kahlo, pracoval na ustavení Frida Kahlo Corporation. Tato organizace měla na jednu stranu chránit osobnosti Fridy před neautorizovaným zneužitím: například o poštovních známkách, vydaných v USA v roce 2001, se mluví jako o neautorizovaném sporném činu. Frida Kahlo Corporation ovšem neměla být v první řadě nadací pečující o dědictví: licencovala jméno, tvář a identitu k dalšímu použití a dělá to dodnes. Část příbuzných s korporací nesouhlasila a stavěla se proti ní. Velmi krátce po založení v roce 2007 Fridina neteř zemřela. Korporace zůstala plně v rukou spolupracovníků, kteří nepatří do rodiny.
Od té doby se světem rozletěly desetitisíce produktů: licencované i pirátsky neautorizované. Podobizny Fridy a reprodukce jejích děl představují krotkou variantu: dnes už lze objevit umělkyni s bowieovským bleskem přes obličej, v tričku kapely Daft Punk, je snadné pořídit si polštář, na němž má Fridinu tvář pes nebo triko s Fridou-kočkou. Existují autorizované komiksové podoby Fridy: téměř vždy mají eurocentricky (a disneyovsky) proměněné rysy, charakter se dávno vzdálil od ženy-míšenky, která byla po většinu života odkázaná na invalidní vozík. Citáty a názvy děl jako Viva la vida nahradily rozpornost životního příběhu, který je spíše materiálem k promyšlení než k rychlému bezvýhradnému ztotožnění. Třaskavým jádrem paradoxu je marketing a obchod s osobností, jejíž lákavá radikálnost spočívá i v antiobchodnické povaze: tedy v levicovém naladění a vzpurném odstupu od životního stylu tehdejšího Západu. Frida se stala další „tváří v oběhu” po boku Che Guevary, Boba Marleyho, Johna Lennona, Franze Kafky. Dokážeme si asi snadno představit jejich posmrtné setkání a dialog, koho potkalo při mytizování větší nedorozumění.
Pandemické roušky s Fridou v posledních dvou letech korunují nekonečný výčet produktů: své kolekce s Fridou mají značky Zara, Vans i zápisníkový Moleskine, existuje Fridina tequila i voda. Prodej Barbie Fridy, jak ji vyprodukoval výrobce Mattel, byl v Mexiku soudně zakázán, v jiných zemích ne. Mezi raritnější metamorfóry umělkyně a feministické ikony patří podoba na kreditních kartách, filtrech do kávovaru, kuchyňské chňapce, psím obojku a menstruačních vložkách.
Frida Kahlo je typickým obrazem produktů prodávajících feminismus, protože se stala jeho reprezentantkou. Naděje, avšak i alibismus spočívají v tom, že každý může za ženskou tváří vidět „to své”: kontext jakkoli široký či úzký. Řada ženských příznivkyň Fridy vnímá hrnky či kryty na telefon s její podobou jako malé amulety: věc, s níž jsou spojeni s Fridinou výjimečností, silou, vírou, že má smysl čelit stinné stránce světa. Koneckonců, martyrské bolestivé utrpení, jež musela Frida snášet, ji sbližuje s mučednicemi (opět absurdně, její spiritualita byla přece necírkevní). Nakonec nejsilnějším korektivem vůči „přeprogramování” Fridy marketingovým mytizováním je vědomí každého z nás: I komiksová kresba může připomenout silný příběh, pokud o něm víme.
