Zrcadlení Martin Bedřich
Umělecká dvojice David Böhm a Jiří Franta spolu úzce spolupracuje od roku 2006 a nezdá se, že by se jejich výjimečná tvůrčí energie vytrácela. Možná je to dané i tím, že o svých dílech, která někdy bývají povrchně charakterizována jako hravá, tímto způsobem nepřemýšlejí. Hra je v jejich pojetí mnohem závažnější umělecký proces těžící z tradice dada, surrealismu a vytváření umělecké události, jež má rozhodně ambici dávat účastníkovi něco víc než pouhé pobavení.
Jejich současná výstava v Domě fotografie GHMP s názvem Fabulant na první pohled hravostí nepřekypuje. Průvodní texty k ní naopak slibují spíše filozoficko-epistemologický diskurz do světa roztříštěných významů, identit a pojmů, odkazy na historika a teoretika fotografie Geoffreyho Batchena střídá kvantový fyzik Werner Heisenberg se svým konceptem neurčitosti a sekunduje mu filozof a psychoanalytik Jacques Lacan. A do toho ještě autoři dětské encyklopedie Už vím proč, manželé Škodovi…
Dejme tedy nejprve tato konstatování pro jistotu do dvojitých závorek a podívejme se raději přímo na obrazy a kresby, které jsou zde vystaveny. Na umělecké tvorbě Franty s Böhmem je po celou dobu jejich fungování pozoruhodná schopnost dovést jakékoli dílo do podoby, která zjevně dala rovnocenný prostor oběma z nich a zároveň je autonomní, nesoucí ve výsledku nezaměnitelný společný rukopis. Bylo by ošidné pídit se zde po tom, co za tím stojí, jaký typ umělecké chemie, napojení či symbiózy. Zatím asi stačí konstatování, že jde o proces nesmírně sympatický, který vnáší do současného vysoce individualizovaného uměleckého světa jiné impulzy.
Stále se vracejícím tématem Böhma s Frantou je kresba, jíž se věnují s až obsedantní neúnavností. Nikoli náhodou je jednou z jejich společných knih titul Nulla dies sine linea (2012), používající jako název pořekadlo řeckého malíře Apella, jak je traduje Plinius st., totiž „žádný den bez čárky“. Nejde však pouze o kresbu samu o sobě, oba totiž soustavně prozkoumávají její možnosti a (ne)ohraničenost. Odtud řada kreativních a kuriózních způsobů kresby pomocí dlouhých tyčí, zavěšených tužek, jeřábů, motocyklů, poslepu, rukou v sádře apod. Společným jmenovatelem je v určitém smyslu paradoxně odstup od kresby, resp. zkoumání možností jejího zprostředkování, a to i tehdy, když jejím iniciátorem není lidská vůle, ale náhoda, anebo když ji neřídí jednotlivec, ale je výsledkem společné činnosti. Takto chápané zprostředkování nemá daleko k pojmu, kterým se konečně oklikou vracíme k současné výstavě – totiž zrcadlení.
Základním konceptuálním principem výstavy Fabulant, jež se rozkládá ve dvou patrech galerie, je totiž skutečnost, že jsou zde nad sebou v identických prostorách instalována zdánlivě stejná díla. Prvotní znejistění (tohle jsme přece právě viděli…) a následné pobavené přijetí této hry může vést k mnoha reakcím. Lze běhat po schodech tam a zpět a porovnávat dvojice děl, snažit se zapamatovat si jejich podoby a najít rozdíly, fotit si obrazy a pak je porovnávat, uvědomovat si nuance v rámci celku instalace, uvažovat o tom, jaký tvůrčí proces za obrazy a kresbami asi stál atd. A samozřejmě nás to vrací k úvodní otázce: Co je zač ono zrcadlení, jehož jsme ve dvou patrech galerie svědky?
Jak je nastíněno už v úvodu, sama unikátní spolupráce obou umělců je určitou formou zrcadlení – nikoli ovšem ve smyslu nějaké dominance nebo jednostranného působení (vzor–obraz, mistr–žák), ale naopak dynamického vzájemného působení vedeného citlivostí vůči druhému a schopností okamžitě na něj za sebe reagovat. Potvrzením těchto slov není nic jiného než jednoznačná umělecká kvalita společných děl. Takto chápané zrcadlení potom není mechanickou reprodukcí. Vzniklý obraz, který z popsaného principu nemůže být identický, ale bude spíš autonomní variací, nemusí být jen potvrzením katastrofické vize roztříštěnosti světa a neschopnosti se na čemkoli domluvit. Může být naopak výzvou k přehodnocení značně omezujícího nároku na shodu, jež je ovšem bez skutečné lidské vzájemnosti pouze ideologickým nástrojem.
Jakmile jsme si užili vizuální opojení prvním patrem výstavy, s typickými vrstvenými kresbami, kolážemi a barevně působivými malbami obou umělců, ve druhém patře zažili překvapení z popsaného konceptu a následně jej po svém rozpohybovali, můžeme konečně z dvojitých závorek vypustit všechny filozofické a gnozeologické konsekvence, které výstava implikuje. Leitmotiv známé dětské encyklopedie z 80. let Už vím proč, který se v obrazech vrací například parodickými statementy Už nechci vědět proč a Už nevím proč (což je příklad jednoho z rozdílů mezi patry), nás samozřejmě vede k úvahám o tom, jak naivní je představa informačního, kvantitativního, mechanického obsáhnutí rozmanitosti světa. Dokládá to i výrazně červený obraz v jistém smyslu čapkovské karikatury lidského davu s holemi v rukou a koláčovými grafy, jednou s nápisem You know something about everything a podruhé You know something aboub everything. Podobný typ ironizace do sebe zahleděného vnímání světa ilustruje černobílá fotografie gumové rukavice jednou s nápisem Autoreferenční vakuum, podruhé Zklamání vůči očekávání. V kresbě trojúhelníkového schématu tvoří základnu „problém“, „pointa“ leží paradoxně ve středu a špička znamená „konec“ – jinými slovy vrchol, finální bod, je zároveň to nejméně zajímavé.
Párovost obrazů může připomínat variaci na hru Tichá pošta. Není zde ale jasně definovaný vzor a smích vzbuzující překroucená podoba jakožto výsledek předávání. Jsou tu vesměs dvě nějak rozpoznatelné variace, z nichž nemůžeme jednu prohlásit za originál a druhou za odvozeninu. V tomto smyslu spíš reprezentují autonomní dvojhlas, potvrzený i identickou kvalitou. Nehlásají, že svět je nesrozumitelný, že komunikace nefunguje, že není možné nic poznat. Raději to vše staví na jiných základech: spíš než vědět je někdy nutné věřit a existenci spíš ohrožuje nezájem než neexistence. Různě po zdech rozeseté ironické kresby tužkou všemožných grafů nebo diagramů je možné chápat jako ilustraci toho, že je svět složen z plurality názorů a pohledů (dotazníkové: Rozhodně ne, Spíše ne, Spíše ano, Rozhodně ano). Grafy tuto různost zachycují mechanicky a vybízejí k parodování, na druhou stranu i ony ukazují na principy selektivního vidění a rozumění světu, podobně jako na obrazech opakovaně variované koláže se schématy zorného pole ptáků.
Specifické zrcadlení jako jednu z možných metafor výstavy můžeme vystihnout i eponymním označení Fabulant. Fabulovat znamená vyprávět, vymýšlet si – pokud se ale zbavíme apriorní ambice klást na vyprávění pouze nároky pravdivosti jakožto jediného kritéria, je fabulace procesem vytváření sdělení, které můžeme poměřovat i jinak: jak drží pohromadě, jak nás oslovuje, co v nás vyvolává. Nejde ve výsledku o samoúčelné vyvolávání otázek bez odpovědí, ale o radost a dobrodružství z procesu vyprávění, resp. tvorby a jejího působení, z jejího sdílení s druhým, potažmo s druhými. Principiální dynamičnost a umělecká kvalita vystavených děl nemohou než vtáhnout všechny zúčastněné a pěkně je několikrát prohnat mezi patry, i když třeba nerozumějí Heisenbergovu principu kvantové neurčitosti.
Autor je bohemista a šéfredaktor nakladatelství Portál