GHMP Spoiler Alert | Ivan Meštrović (1883–1962) Sochař a světoobčan
Ivan Meštrović (1883–1962)
Sochař a světoobčan
24. 11. 2022 – 26. 2. 2023
Městská knihovna, 2. patroKurátorky: Sandra Baborovská, Barbara Vujanović
Chorvatský sochař Ivan Meštrović (1883, Chorvatsko – 1962, Indiana, USA) zanechal svým komplexním dílem a tvůrčí dráhou nesmazatelnou stopu na mezinárodní umělecké scéně. Spolu s pevným ukotvením v antické a středomořské tradici si zároveň osvojil dominantní prvky archaičnosti, Vídeňské secese, symbolismu, impresionismu, art deca, neoklasicismu a pozdního realismu, jimž pokaždé dokázal vtisknout vlastní nezaměnitelnou pečeť.
Během šesti desetiletí jeho kariéry nacházely námětové okruhy, které jej zajímaly především – zahrnující řadu náboženských motivů, figurálních studií, portrétů a monumentálních soch – významné potvrzení na výstavách pořádaných doma i v zahraničí. Meštrović často využíval svého mezinárodního věhlasu a popularity k tomu, aby široké veřejnosti představil své umělecké i politické ideály, jež – v souladu s jeho životní zkušeností – podléhaly změnám. Například Meštrovićovo přátelství s rodinou Masaryků mu poskytlo příležitost vyjádřit své rozčarování nad poměry v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Království Jugoslávie, na jehož vzniku se sám podílel a které svým dílem reprezentoval.
Meštrović si vytvořil mimořádně rozsáhlou síť kontaktů, mezi něž patřili i mnozí českoslovenští umělci a politici. Názorově a účastí v protirakouském zahraničním odboji za 1. světové války byl spřízněn s Tomášem Garriguem Masarykem. Blízké přátelství navázal se sochařem Bohumilem Kafkou (1878–1942). Oba sochaři si mezi léty 1907–1909 pravidelně dopisovali. Meštrović současně v roce 1908 Kafku portrétoval. Jejich vztah byl oboustranně přínosný; díky němu se mimo jiné Meštrović stal členem České akademie věd a umění a zasloužil se o to, aby se komise pro zřízení Žižkova pomníku na Vítkově nakonec rozhodla pro Kafkův návrh (1933).
Okouzlení futuristickou malířkou Růženou Zátkovou (1885–1923), Meštrovićovou důvěrnou společnicí v bouřlivých dobách 1. světové války, výrazně poznamenalo jeho soukromý život i tvorbu, zejména v paradigmatických dílech Vestálka (1917) a Mauzoleum rodiny Račićů (1920–1922).
Režie, kamera, střih: Vladimír Turner
Hrají: Ivan Meštrović: Kryštof Krhovják; Růžena Chvoščinská Zátková: Marie Švestková
Hudba: Zemlinského kvarteto: František Souček, Petr Střížek – housle, Petr Holman – viola, Vladimír Fortin – violoncello
Hudba: Josip Štolcer Slavenski: Smyčcový kvartet č. 3
Kurátorky a autorky výstavy: Sandra Baborovská, Barbara Vujanović
Odborný poradce výstavy: Ondřej Vojtěchovský
Architekt výstavy: Dominik Lang
Grafika videa: Studio Anymade
Audionahrávky: Kineticon – Anna Kolářová, Jitka Kostelníková, Tereza Lišková, Hana Malaníková | korespondence Ivana Meštroviće a Růženy Zátkové (1912‒1923) | z pamětí Ivana Meštroviće, Na návštěvě u Masaryka (1923)