Jan Jedlička

Jedlička prostřednictvím široké škály výtvarných médií a prostřednictvím dlouhodobých časosběrných projektů usiluje o mapování několika vybraných lokalit – zejména kraje Maremma v Itálii a Pražské pánve. Na Jedličkových kresbách a malbách se však neobjevuje středomořská ani středočeská krajina, ale tvar abstraktního znaku či struktury. Jeho obrazy nepřinášejí klasickou vizuální reprezentaci, ale jakýsi mentální obraz krajiny. Určujícími prvky Jedličkovy tvorby jsou jeho úctyplný vztah ke krajině a zpřítomňování fenoménů času a světla při pohybu krajinou. Pro dílo jako celek je však charakteristický mnohovrstevnatý přístup, jenž se odráží i v systematické práci s rozmanitými médii. Výstava bude výrazně strukturována podle typů procesů, s nimiž autor pracuje: představí rozsáhlé fotografické cykly, malby lokálně nasbíranými pigmenty, kresby a kartografické záznamy, grafické listy a světlotisky i krátké filmy a videa.

První průřezová výstava bytostného Evropana Jana Jedličky mapuje všechna zákoutí jeho rozsáhlého díla, které od sedmdesátých let tvoří ve svém švýcarsko-italsko-pražském domově. Jan Jedlička se v něm zabývá záznamy krajin, jejich vizuálními aspekty, ale také tím, co sám prožívá při svém pohybu krajinou v závislosti na jejích proměnách. Jeho pozorování odráží zdánlivě nepostřehnutelné změny, které krajinu formují v perspektivě denních a ročních dob, desítek let autorovy fyzické přítomnosti, stovek let působení lidských civilizací i miliónů let vývoje zemských hmot.

Dílo, které se na první pohled zdá být mimořádně členité a různorodé, nás při hlubším zkoumání překvapí svou vnitřní soudržností. Kombinací řady nejrůznějších technik a médií vznikají vícevrstevnaté obrazy míst v krajině, sledovaných obvykle v dlouhých časových horizontech. Fotografie se tu doplňuje s filmem, je přetisknuta heliogravurou nebo sítotiskem, transponována do mezzotinty nebo do kresby či malby tvořené nalezenými, vlastnoručně vyrobenými pigmenty. Díky této různorodosti může divák odhalovat jednotlivé vrstvy, pohledy a pocity, jako by se propadal do snu o skutečnosti, jenž mu dovoluje podívat se pod povrch obrazu a přemístit se do krajiny samotné.
Výstava, připravená pro prostory Městské knihovny Galerie hlavního města Prahy, jako první představuje Jedličkovo dílo vcelku. Není koncipována chronologicky, ale jako mapování autorova pohybu krajinou a cestami různých uměleckých strategií. Každé Jedličkovo dílo je bez výjimky spojeno s určitým místem a časem, proto je výběr tematicky členěn podle tří nejvýznamnějších geografických oblastí, v nichž autor pobýval. Nejvýznamnější a nejrozsáhlejší z nich je projekt z italské Maremmy, kde autor pracuje už přes čtyři desetiletí. Pro zaznamenání charakteru této krajiny Jedlička bohatě rozvinul autorskou techniku malby lokálními pigmenty, vyrobenými z nasbíraných nerostů, hlíny, písků a prachu.

Pigmenty při ní klade systematicky, podle času sběru, vedle sebe na plátno a tím vytváří specifickou reprezentaci krajiny, dokumentující její barevnost a strukturu. Jiný princip reflexe krajiny a jejích prostorových vztahů zvolil Jedlička například v cyklu maleb Maremma, rosso-blu (1997–2001), grafickém cyklu Landscapes (1980–1984) a navazujících velkoformátových mezzotintách, kde vidíme abstraktní znaky krajiny, vycházející z reálných detailů dnes postupně mizející struktury odvodňovacích kanálů. Zatímco temnější plochy tu představují zemi, světlé plochy odkazují k odleskům hladiny vodního systému v určité chvíli. V cyklu takzvaných čtyřčtvrtečních kreseb (Quaterna, 1985–1989) pak zaznamenával autor změny tvarů detailů těchto vodních prvků při jejich sledování z více stran. Kartografické kresby (The Cartographic Drawings, 1993–1996) obohacují Jedličkovo dílo o časovou dimenzi: ukazují postupné záznamy větších výseků krajiny při chůzi po předem stanovené trase v několika časových fázích.

Východiskem pro práci s časem však představují však pro Jedličku především dokumentační technologie – fotografie a video. Do svých rozsáhlých časosběrných fotografických cyklů (Echo, 1980–1989; Il Cerchio, 2005–2006 a 200 m, 2016) dokázal Jedlička dostat proměny denní doby, změny ve stavu vody, počasí, záznamy přírodních poměrů i lidské činnosti na plážích během roku. Spíše bezděčně přitom vstupují do zorného úhlu uměleckého pozorování také radikální změny krajiny způsobené zásahy člověka.
V protikladu k vizuální preciznosti Jedličkových fotografických snímků jsou jeho filmy Echo – Vocis Imago (1994) a Interno (2001), které v rámci stejných témat pracují s „tekutostí“, neostrostí a abstrakcí, přičemž odkazují na principy našeho vnímání reality. Fotografický cyklus z italského Grosetta, Citta dei vivi, citta dei morti (2004), se naopak dotýká opačného pólu: zachycuje okamžik bezčasí zdánlivě pustých scenerií městského hřbitova i obytných čtvrtí. V devadesátých letech přesunul Jan Jedlička svá tvůrčí zkoumání také do nových typů krajin: cestoval po Irsku, kde aplikoval výše popsané postupy v tamní velmi odlišné krajině. Na počátku tisíciletí pak Jedlička zaměřil pozornost na své rodné město – Prahu a její okolí – a také do venkovských i městských krajin Walesu a Irska. Z těchto aktivit vznikla řada nových cyklů, v nichž Jedlička pracuje s podobnými prostředky jako dříve v oblasti Maremmy: především pigmentovou malbou, akvarelem a fotografií. Pražský tematický okruh je zastoupen pigmentovými malbami, filmem a fotografiemi z kostela svatého Jiří na Pražském Hradě (Basilika, 1997), britské cykly pak sérií Hills and Trees (2002). Svým charakterem se naopak vymykají dvě solitérní práce – fotoesej pořízená cestou vlakem z Basileje do Haagu a zakázka na barevné vitráže kostela sv. Kosmy a Damiána na Sicílii. Jedličkova mapování vybraných území zahrnují také antropologickou rovinu, neboť nedílnou součástí krajin jsou i lidské bytosti a jejich působení. Tato rovina zahrnuje film Le Cuoche (Kuchařky / The Cooks, 1999), natočený v restauraci Macchiascandona v maremmském Grossetu, kam se Jedlička chodil chodil roky stravovat.

V rámci britského projektu zase vznikl fotografický záznam halloweenské párty nemocničního personálu v londýnském baru, podle něhož nese cyklus název Rose & Punchbowl (1999). V letech 2001–2002 Jedlička absolvoval rezidenční pobyt v Centre for Global Dialogue v Rüschlikonu, kde realizoval rozsáhlé fotografické série Reflections a filmy 16 Sketches of Dialogue a Air, jež jsou uměleckou reflexí práce zaměstnanců i návštěvníků konferenčního centra v dialogu s prostředím budovy Centra a jeho okolí. Sondy do zmíněných typů evropských krajin i společenství představují Jana Jedličku jako umělce, chodce, průzkumníka a pozorovatele s mimořádně otevřenou myslí a zaostřenou pozorností. K výstavě vychází monografický katalog. Autory jeho textů jsou: Bruno Corá, Jitka Hlaváčková, Friedemann Malsch, Marie Rakušanová a Kateřina Svatoňová.
Jan Jedlička se narodil v roce 1944 v Praze, kde v letech 1962–1968 navštěvoval Akademii výtvarných umění. V roce 1969 emigroval do Švýcarska, od té doby žije v Curychu a od devadesátých let také v Praze. Od konce sedmdesátých let pravidelně pobývá a pracuje v Itálii v oblasti Maremma v jižním Toskánsku. V rámci stipendijních pobytů cestoval v letech 1993 a 1997 po Británii a v roce 2001 tvořil ve švýcarském Centre for Global Dialogue v Rüschlikonu poblíž Curychu.