Labyrint venkovní výstava v zámecké zahradě 1. 7. 2024 – 31. 10. 2024
Kurátor: Ondřej Horák
Projekt Labyrint nabízí v sezóně 2024 prostor pro současné umělce a umělkyně prostřednictvím neinvazivních uměleckých intervencí, interaktivních zón a sezonních prací v zahradách Zámku Troja. Jeho dramaturgie je otevřená jak tradičním, tak i alternativním a experimentálním přístupům. Labyrint nabídne víc, než jen „galerii pod otevřeným nebem“. Jde o živé místo pro setkávání bez bariér, místo otevřené každému, zároveň o prostor pro uměleckou práci, mezioborovou spolupráci napříč generacemi. Proměňující se roční doby se mohou stát inspirací, jak s prostorem sadu pracovat. Areál Zámku Troja se tak proměňuje v živé místo nabízející inspiraci, ale také prostor pro konkrétní práci nebo využití volného času.
„Dramaturgie se zaměřuje na nenásilné, krátkodobé, místně specifické umělecké realizace současných autorů a autorek. Počítáme s postupným využitím všech devíti ohraničených ploch velkého labyrintu, letošní rok je pilotní, jsme v labyrintu poprvé, a proto prostor opatrně testujeme. Naší snahou je komunikovat projekty k veřejnosti, nabízet program, který ji dokáže přitáhnout k aktuálním společenským a uměleckým tématům,“ říká kurátor projektu Ondřej Horák (Fuczik).
Oslovení umělci a umělkyně umísťují své práce do prostoru labyrintu tak, aby je návštěvníci mohli vnímat jako součást prostoru zahrady a jejího okolí. Díla tematizují jak prostor labyrintu, tak také sousedícího zámku a nabízejí možnost vnímat tato prostředí v nových souvislostech. Mezi umělci a umělkyněmi, jejichž díla je již nyní možné v labyrintu Zámku Troja potkat, jsou studenti uměleckých škol, ale třeba i jejich pedagogové.
Matouš Lipus – Vandal
Sochy a objekty Matouše Lipuse formálně vycházejí z čistě klasického sochařství. Tradice formy i námětu je pro něj platformou k reinterpretaci těchto nadčasových vizuálních modelů, které záměrně využívá a posouvá do současnosti. Nejčastěji se referenčně vztahují k figurálnímu sochařství, od románských a gotických příkladů přes lidovou plastiku po civilismus první poloviny 20. století. V posledních letech jeho práci také charakterizují environmentální sochařské přesahy související s tématem klimatické krize a snahou o udržitelnost (např. instalace Zpívající fontána vytvořená pro venkovní galerii ProLuka, sociální plastika Kavkův ateliér v rámci Festivalu M3 Umění v prostoru – Terapie města).
Matouš Lipus je sochař a lesní zahradník, absolvent ateliéru sochařství na pražské UMPRUM (2016). Pro Labyrint Troja vybral sochu Vandala (Vandal trojský), jedná se o ne-lidskou bytost, figuru, která volně asociuje naši současnou i blízkou budoucnost života společnosti v post-antropocentrické době.
Slávka Hajdeckerová – Vlajky
Fotografka Slávka Hajdeckerová se věnuje časosběrné, dokumentární, reportážní a umělecké fotografii.
Často pracuje s významovými vrstvami intimity místa a specifickým způsobem používá hloubku a vrstvy obrazu k zachycení kompozic okolního prostředí. Objektivem fotoaparátu citlivě rámuje výjevy a fragmenty, které jsou na jedné straně odrazem skutečnosti, současně však odkazují k něčemu, co tuto realitu přesahuje. Diváka vybízejí k zastavení a zamyšlení, nač se to vlastně dívá, a inspirují ho ke hledání vlastních asociací a obrazů ve Slávčiných fotografiích.
V Labyrintu umístila sérii s motivy ze zahrady a prostředí Zámku Troja pod názvem Vlajky, které v rámci trvání výstavy průběžně obmění.
Aleš Novák – Píseň o naději
Aleš Novák je intermediální umělec a pedagog pohybující se svobodně napříč výtvarnými obory. S důvtipem a precizností sobě vlastní používá institut improvizace, etablovaný v seriózní metodu umělecké práce. Středobodem jeho dlouhodobého zájmu jsou malířství, sochařství a architektura. Absolvoval pražskou UMPRUM, kde studoval v ateliéru sochařství pod vedením Kurta Gebauera, Dominika Langa a Edith Jeřábkové. Architekturu vystudoval na liberecké Fakultě umění a architektury, kde také v současnosti pedagogicky působí. V malbě a sochařství pracuje nejčastěji s motivy historických slohů a žánrů. Krajinomalba je pro něj univerzální platformou pro různé série obrazů odrážející existenciální stránku života.
Socha Píseň o naději je volným pokračováním dosavadní sochařské tvorby inspirované historickými slohy. Je jakýmsi tajemným příběhem o boji, zmatku a utrpení, ze kterého však „vyrůstá” naděje, která není jen poslední nadějí, ale nadějí, na kterou je možné se spolehnout. Důležitá je nejednoznačnost jednotlivých motivů, jako by vše bylo jakousi zahalenou vizí uprostřed snu.
Nicolas Prokop – Sdílení žížalího těla
Nicolas Prokop je multidisciplinární umělec a čerstvý absolvent UMPRUM. Pracuje v médiu audiovizuální instalace, vychází ze sochy a často se zapojuje do bezprostředního okolí. Jeho díla jsou site-specific, intervence do veřejného prostoru nebo performance; obecně upozorňují na procesuální povahu věcí, prolínání témat s procesem tvorby a materiality. Ve své umělecké praxi často pracuje s přírodními materiály se silným zaměřením na dematerializaci a rematerializaci v organické estetice. Prostřednictvím své praxe vytváří představy o jiných stanovištích, mikroskopické pohledy na svět nebo mezidruhové vztahy, a to prostřednictvím přístupu založeného na výzkumu. Kromě umělecké praxe je spoluzakladatelem a členem mezinárodního kolektivu Leštnice z.s.
V Labyrintu umístil patnáct metrů dlouhou plastiku z přírodních materiálů s názvem Sdílení žížalího těla, která je určena k obývání a odpočinku jak pro nelidské, tak pro lidské tvory.
