Lubomír Typlt: Tikající muž 6. 7. 2012 – 9. 9. 2012
„Chci šlápnout nekonečnu na ocas…“ (Štěstí: Neurobeat, 2006, WWW) První pražská souborná výstava Lubomíra Typlta ve druhém patře Městské knihovny představuje autorovo dílo v mezních polaritách. Obě polohy, figurální i předmětná, které jsou v jeho obrazech přítomné od samého počátku, se postupně spojují v dynamický celek odhalující hloubku autorova vyhroceného projevu.
Ten podporuje radikální barevnost křiklavých tónů. Současné obrazy jsou podány v duhovém akordu barev – smaragdové zeleni, kraplaku a chromové žluti. Jejich zásadní složkou se stal ultramarín. Průřez bohatou Typltovou tvorbou za posledních šestnáct let je sondou do proměňujícího se tvůrčího názoru, pro nějž je příznačných několik výrazných tematických okruhů. Autor důsledně rozpracovává prvotní témata mrtvých koček (1997–2002), sudů a stolů. Zdánlivé námětové protiklady rytmizují jeho následnou tvorbu, jeden se dotýká druhého, navazují na sebe a dále se rozvíjejí. Zásadním formálním pojítkem mezi abstrakcí a figurací se stává zmnožení, v opakování motivů je zpravidla přítomný určitý posun. Zastavené okamžiky figur či geometrických obrazců připomínají jednotlivá políčka z filmového pásu.
Expresivní postavy a zobecněné předměty ožívají v rytmu hudebních klipů skupiny WWW (CD Neurobeat, 2006; Tanec sekyr, 2009), s níž autor spolupracuje na textech a vizuálním stylu. Třídimenzionální animace Davida Vrbíka na motivy Typltových obrazů tvoří, stejně jako kovové objekty, prostor, v němž se stýkají všechny roviny autorova tísnivého metafyzického světa.
Postavy Lubomíra Typlta jsou metaforou osudové bezvýchodnosti. Jedna z prvotních figur, Pinocchio, jež byla spjata s autorovou předchozí tvorbou, zosobňuje boj s vlastní marností (Alchymista, St. Anger, Metafyzik, 2004). Typlt mu propůjčoval sarkastický postoj k sobě i ke světu. Poslední roky ho zajímala problematika adolescentů, jejich podivná agresivita. Dospívající chlapci a dívky ztělesňují zárodek odcizeného a nadosobního zla, které se však netýká „hlavních hrdinů“ a jejich „příběhů“. Zlo nervózně těká ve vzduchu, oproštěné od okolního světa. Obnažené se proměňuje v nepřirozené křeče a bezvýchodné zastavené okamžiky. Divák je vystaven atmosféře blíže neurčeného strachu. Typlt pracuje podobně jako filmoví tvůrci s upřeným pohledem mimo obraz (Útěk, 2012). Motiv zděšení zůstává utajen. „Původce nebezpečí je mimo úhel divákova pohledu. Dívky běží a my na jejich tvářích vidíme paniku z nebezpečí, které jim hrozí. Každá postava stojí sama za sebe, ale je i článkem v organismu skupiny,“ popisuje Typlt své nejnovější práce.
Lubomír Typlt (*1975) absolvoval vedle českých vysokých uměleckých škol (VŠUP v Praze, FaVU v Brně) také Kunstakademii v Düsseldorfu u významných profesorů Markuse Lüpertze, Gerharda Merze. Studia dokončil jako mistrovský žák A. R. Pencka. Zahraniční zkušenost autorovi poskytla příležitost seznámit se s německým expresionismem začátku minulého století, zejména s tvorbou Lovise Corintha. Inspiračních zdrojů by se dalo najít v Typltově tvorbě mnoho – ať už jsou to munchovské postavy holek (Červené šatičky, 2011; Bílé šatičky, 2011) nebo rozvolněný rukopis upomínající na domácí tradici expresionismu (Trest, 2010; Vši I, 2010).
Lubomír Typlt od roku 1998 samostatně vystavuje v Čechách i v zahraničí. V roce 2003 se zúčastnil skupinové výstavy Perfect Tense / Malba dnes v Jízdárně Pražského hradu. Před šesti lety se konala ve druhém patře Staroměstské radnice jeho samostatná přehlídka Urychlovat nekonečno.
