Margita Titlová: Purpurová vertikála 15. 2. 2023 – 14. 5. 2023
Kurátorka: Magdalena Juříková
Margita Titlová patří k nejvýraznějším osobnostem generace 80. let. Ještě jako studentka AVU (studium 1977–1983) hledala cestu k tématům a výrazu, kterým by se mohla osvobodit od stereotypů tehdejší výuky poznamenané ideologickými požadavky režimu.
Zaujalo ji konceptuální umění a performance. Pro svůj průzkum zvolila konfrontaci vlastního těla s geometrickými a silovými poli v přírodě a později také v interiéru (1980–1982). Zjišťovala, co její fyzická přítomnost způsobuje v těchto vztazích.
Prostřednictvím akcí, při kterých intenzivně definovala svůj stín obrysovou kresbou (1984–1985), dospěla až k monumentálním, dotýkaným dílům na papíře, ve kterých využívala rtěnku (1982–1983). Později jejich zcela abstraktní strukturu obohacovala dalšími barvami a přidala znaky, které však nebyly odvozeny z žádného známého zdroje a vycházely čistě z její vlastní imaginace (1984–1989). Tyto obří kresby se postupně vymkly klasickému formátu a tvořily nepravidelné útvary, vrstvily se na sebe a částečně byly destruovány v přetlaku tvůrčího zápalu a energie, která se stala jejím poznávacím znakem i v dalších letech. Právě díky tomu Margita Titlová často a velmi rychle opouští svá „dobytá území“ a vrhá se do nových a nových experimentů, v nichž se mění vše – od forem a žánrů přes materiály a obsahy.
Pracuje s instalacemi, v nichž zkoumá širokou škálu témat, jež mají na jedné straně analytická východiska, ale nezřídka se nakonec vztahují k transcendentnu nebo k energiím, které jsme schopni vysílat, aniž bychom je mohli spatřit a definovat. Snaží se je prostřednictvím různých technologií zaznamenat a interpretovat. Pracuje s Kirlianovým přístrojem, aby díky této elektromagnetické metodě transformovala objekty svého zájmu (Bardotky, 1991), aby reálnou předlohu podrobila vlastnímu bezprostřednímu „přepisu“ na bázi korónového výboje. Cílem je spíše pozorování, než definitivní dílo. Série pak končí abstraktním záznamem hektického pohybu její ruky, tedy zachycením energie v čisté podobě.
Využívá jak jednoduchých až banálních prostředků (Co andělé zapomněli, 1995), tak také nejrůznější fyzikální principy, jako je magnetismus nebo lom světla v optickém hranolu. Do centra jejího zájmu zároveň vstupuje stále významněji světlo, které pak figuruje jako důležitý komponent mnoha instalací a nakonec i obrazů, kde spektrum přenášené na plochu odrazem je součástí i předlohou pro další malířské zpracování (1997–1999). Vedle zcela abstraktních děl se zabývá historickou pamětí – osobní, když různými metodami reinterpretuje fotografie z rodinného archivu, nebo tuto paměť rozšiřuje a zaciluje naši pozornost k ženám, které každá svým osobitým způsobem historii tvořily (Ikony, 2010). Pracuje netradičním způsobem s fotografií, kdy na snímcích zachytává manipulovaný spektrální odraz světla, s termovizí, před níž performuje a investuje do obrazu vlastní tělesnou energii, nebo za pomoci substancí různých tepelných vlastností kreslí na zeď a zaznamenává díky termovizi kombinaci všeho, co se na scéně před kamerou děje (2008–2010).
V současnosti usiluje o syntézu všech metod, nyní důvěrně a poctivě odzkoušených, a pracuje s nimi s pocitem svobody a uvolněnosti, které si dopřává díky bravuře, s jakou je postupně ovládla ve prospěch svých tematických zájmů.
