Monika Immrová: Tříbení 4. 11. 2020 – 25. 7. 2021
Kurátorka: Iva Mladičová
V umělecké výpovědi Moniky Immrové se živě prolíná několik zřetelných témat a rovin: sochařská plasticita, architektonické vnímání prostoru a hmoty, lidské měřítko, proporce, význam světla a materiálu, vědomí řádu. Současná výstava obsahuje retrospektivní rozměr, práce jsou ale uspořádány tematicky, aby vynikla významová vzájemnost soch, reliéfů i grafik z různých období. Je tak reflektována vztahovost v celku díla, jež současně pojí i výrazové prvky v každé jednotlivé práci.
Výraznou linii tvoří reliéfy geometrizovaného tvarosloví. Reflektují autorčin záměr přiblížit se univerzální, nadčasové, přesné a dokonalé formě. Rané reliéfy mají ale jiný charakter, vycházejí z velkoformátových tužkových kreseb struktur. Ve vnímání a tvůrčím zaměření Moniky Immrové hrála vždy zásadní roli architektura, obecně smysl pro prostor a hmotu, víra v možnost pracemi mocně oživit prostorové a světelné danosti místa. Její sochy vypovídají o hluboké vizuální i praktické zkušenosti se syntézou organického a stereometrického tvaru. V postavách i hlavách nejde o proces zjednodušování, ale o bezprostřední realizaci, nalézání univerzálního v přítomném. Výrazový účinek soch těží z plasticity s minimální povrchovou expresí, z přítomnosti lidského měřítka a významu proporcí. Princip plasticity se objevuje i v grafických souborech. Pro všechny výrazové prvky je určující význam světla – jeho neustálá proměnnost, také ale proměnnost výrazu skrze materiál. Na jedné straně tedy vnímáme vědomí řádu, jenž autorka touží zviditelnit, současně je ve výrazu přítomna i pocta neustálé proměně a živé provázanosti všech jednotlivostí díla.
Monika Immrová (* 1970 v Lounech) absolvovala v letech 1995–2001 Akademii výtvarných umění v Praze (sochařský ateliér Jindřicha Zeithammla; roku 1997 uskutečnila stáž na Staatliche Akademie der Bildenden Künste Stuttgart a v letech 1999–2000 na drážďanské Hochschule für Bildende Künste). Roku 2011 absolvovala rezidenční pobyt v Raketenstation Hombroich v Německu. Na AVU dále pokračovala v letech 2012–2018 v doktorském studiu. Spoluzaložila sochařské seskupení Socha 2 a iniciovala několik jeho výstav. Od roku 1996 proběhla řada jejích samostatných výstav, např. Glypho Grafein v Galerii výtvarného umění v Mostě, 2003; v pražské Galerii Bayer&Bayer, 2004; Dialogy v Síni pod Plečnikovým schodištěm na Pražském hradě (s Jindřichem Zeithammlem), 2006; Linie a forma v Galerii Caesar v Olomouci, 2007; Tvary v Letohrádku Ostrov (Galerie umění Karlovy Vary) a v Oblastní galerii Liberec, 2009; Souvislost v Galerii města Loun, 2012; Jiný čas v kostele sv. Vavřince v Klatovech, 2013; Socha v GASK v Kutné Hoře (s Danielou Vinopalovou), 2015; Tvar předchází prostor v broumovské Galerii Dům, 2015; v rámci Projektu Nika 7a v Klášteře Dominikánů v Praze, 2016; Socha v pražském Topičově salonu, 2017; Členění v Domě umění v Českých Budějovicích, 2017; v Galerii Goller v německém Selbu, 2017 a v Galerii Závodný v Mikulově roku 2018. Je autorkou sochařské realizace NMF v Kadani (2011). V letech 2008 a 2009 získala ocenění Grafika roku. Ilustrovala knihy Gustava Erharta Podvojná znamení (2005) a Michala Maršálka Pootevřeno (2015), obě nakladatelství Dauphin. Je spoluautorkou knihy Socha 2 AVU 1990–2016 Demartini – Zeithamml vydané Nakladatelstvím AVU v Praze roku 2017.
